Tak hele, poslyš tuhle historku – snaša odpočívá v porodnici a my s manželem padáme únavou z těch vnoučat. Přijde mi, že se tam uložila schválně předčasně.
Syn mi říká: „Mami, vždyť vidíš, jak to je – ty jediná nám můžeš pomoct!“ vypráví šedesátiletá Jana Nováková z Plzně. „A co já mám dělat? Pomáhám, jak umím. Ale už fakt nemůžu…“
Před deseti dny si její snaša, Lucie, v devátém měsíci těhotenství, stěžovala na teplotu, rýmu a bolest v krku. Pak jí zmizel čich a chuť. Její syn, Jakub, maká celé dny na stavbě, takže na děti v téhle situaci nebyl nikdo. A tak Lucie bez dlouhého přemýšlení zamířila do nemocnice – „na kontrolu“. A ty dva mrňousy – čtyřletého a dvouletého – hodili hned na babičku s dědou.
„Chápu, zdraví je důležité, je v 41. týdnu… Ale proč tam musí být tak dlouho? Minule porodila za pár hodin, sotva stihli dojet do porodnice. A teď? Už druhej týden tam leží jako v lázních. Kouká jeden seriál za druhým, manžela donutila přivézt jí notebook, prý čeká na kontrakce. A my tady s vnoučaty už nevíme, kam se před nimi schovat.“
Jana to říká s hořkostí v hlase. Není z těch, co furt nadávají, ale únava a pocit nespravedlnosti se v ní hromadí. Lucie dřív vždycky nechávala děti u svojí mámy. A teď najednou je tatínkova maminka „jediná záchrana“.
„My s Viktorem (manželem) taky nestárneme. Od rána do večera v jednom kole, děti jsou nezvladatelné – jeden v plenkách, druhej řve, když mu dám špatnou lžičku. Najíst se – boj. Umýt – boj. Uložit – to je cirkus. Mámu jim nevymluvíš, pořád se ptají, kdy přijde. A já už sama ani nevím…“
Jana vzpomíná, jak Lucie minule taky šla do nemocnice „pro jistotu“. Tehdy měli jen jedno dítě, a to museli rychle odkopnout k sousedce, než babička dojela. Za hodinu a půl po telefonátu už Lucie porodila. Všechno bylo bleskový. A teď zas – těhotenství číslo tři.
„Před půl rokem Jakub oznámil, že bude další dítě. Říkám mu: Vy se snad chcete dostat do Guinnessovky? A on na to: ‚Mami, neboj, máme vše pod kontrolou.‘ Jasně. Všechno je v pohodě, dokud je klid. Ale jak je problém – hned: ‚Mami, jen ty nám můžeš pomoct!‘ A co já? Odmítnout nemůžu. Ale je to pro mě hrozná dřina!“
Starší vnuk předtím chodil do školky, ale Lucie ho odhlásila – prý aby se před porodem nenakazil. Jana ho nemůže vozit přes celé město, tak jsou pořád doma. A doma – řev a chaos. I když děti ztichnou, babičce stejně zní v hlavě jejich křik.
„Mladší neumí jíst lžící, všude kaše. Starší fňuká celej den, pořád se hádají, perou se. Koukám na ně a říkám si: Jak to Lucie zvládne se třemi? Já se dvěma sotva přežívám!“
Večer, když děda přijde z práce, převezme děti, a Jana vaří na další den. Krmí, myje, pere, uklízí, a až kolem deváté může zavolat synovi.
„Ptám se: No co, už to má? A Jakub: ‚Ne, pořád čekáme. Udělali ultrazvuk, holčička, zdravá.‘ A co jako – bude tam ležet další dva týdny?“
Jana neskrývá nasrání. Nezlobí ji těhotenství samo, ale to, jak to celý zařídili. Podle ní si Lucie udělala dovolenou – válejí ji v porodnici, kecá na fórech, kouká na filmy, a na domov a děti kašle.
„Říkám synovi: Ať jde domů. Když začne rodit, zavoláme záchranku, jako dělají ostatní. Jeho známá porodila a druhý den byla doma! Kamarádčina dcera taky měla bleskovej porod. A my tady máme celou show!“
„A co na to Jakub?“
„Co může říct? ‚Mami, vydrž, už to bude, teď už ji nepustí.‘ Tak říkám: Ať napíše reverz a jede domů! Ale ne – neposlouchá. Už fakt visím jen na nitce…“
Tak kdo má v tomhle příběhu pravdu? Snaša, která se rozhodla hlídat si zdraví a jít do nemocnice radši dřív? Nebo tchyně, která padá únavou, když táhne cizí mateřskou roli?
Těžko říct. Ale jedno je jasný – babiččina trpělivost má na kahánku.