Pavelkova tchyně vtrhla do její kuchyně a
Marie Pavlů stála uprosted kuchyně a oběma rukama svírala květináč s africkou fialkou. Fialka patřila Markétě. Markéta si ji koupila na trhu pod Petřínem minulé jaro, dumala mezi třemi, vybírala tu s nejrovnějšími listy. Položila ji na parapet, zalévala každou neděli. Teď stála tchyně v její kuchyni, prohlížela květináč, jako by schovával podezření, co je třeba prozkoumat dřív, než vynese odpadky.
Paní Marie, co děláte?
Markéta přišla do kuchyně v domácím triku a teplácích. Evička právě usnula po obědě, Markéta doufala aspoň v půlhodinku ticha. Místo toho uslyšela štrachání, cinkání lžiček a šustění tašek.
Uklízím, řekla Marie, aniž by zvedla hlavu. Zase jsi ji dala špatně. Tady stíní světlo, Markétko.
Je na svém místě. Vybírala jsem si parapet.
Zbytečně. Je to na východ, fialky nesnášejí přímé ranní slunce.
Ale roste moc pěkně, podívejte, má poupata.
Teď je mladá, proto, ale pak uschne. Dám ji k lednici, je tam polička.
Markéta přišla blíž a vzala si květinu zpátky. Bez slova, bez trhnutí, jednoduše ji odnesla zpět na parapet.
Paní Marie, prosím, neposouvejte mi věci.
Tchyně se na ni podívala s tím zvláštním pohledem: ne zlým, spíš jakoby překvapeným, že někdo vysvětluje pravidla, která jsou podle ní zjevně špatná.
Markétko, vždyť já nechci jen tak posouvat věci. Chci pomoct.
Vím to. Ale tohle je moje kuchyně. Já rozhoduju, kde co bude.
Tvoje kuchyně… zvedla Marie obočí a otočila se ke dřezu. Dobrá, jak chceš.
Vzala houbičku a s takovou přísností drhla vodovodní kohoutek, až to Markétu znejistilo. Dívala se na její široká záda v hořčičně žlutém svetru a v duchu si říkala: proč jsi přišla ve středu, bez zavolání, bez ohlášení? Klíč v zámku, dveře otevřené a najednou jsi tu, uprostřed cizích věcí, a vysvětluješ, jak to tu má přece být.
To ale nevyslovila.
Kdy se Evička vzbudí? zeptala se Marie, aniž by se otočila.
Asi za hodinu a půl.
No, mezi tím aspoň posbírám nepořádek. Odpočiň si.
Markéta otevřela pusu, zavřela ji, řekla prostě:
Ale já tu mám pořádek, paní Marie.
Vidím. Pauza. Jen kohoutek byl trošku flekatý.
Markéta si nalila vodu, stoupla si ke kuchyňskému oknu a dívala se na fialku. Jeden pupen se právě rozvíral. Fialový s bílým okrajem. Evička do něj každý den strkala prstík a volala: Kyťí! Markéta opravovala: Kytí není, kytka. Evička se pochechtávala a řekla schválně zas: Kyťí!
Odložila sklenici na linku a odešla do pokoje. Dveře nezavřela. Zavření dveří by byl jasný postoj, a ona hádku nechtěla. Chtěla, aby Marie sama odešla, pochopila, že přišla nevhod, že tu bydlí někdo jiný, kdo má svůj rytmus. Ale Marie Pavlů, zdá se, to nechápala. Anebo chápala, jen ji to netrápilo.
Za dvacet minut se z kuchyně linula známá, hutná, polévková vůně.
Markéta vykoukla.
Na plotně její hrnec, v něm se něco vařilo.
Co to je? zeptala se Markéta.
Uvařila jsem polévku. Kuřecí, s nudlemi. Vašek přijde z práce hladový, a ty máš lednici prázdnou.
Měla jsem tam pohanku, i karbanátky.
Karbanátky byly včerejší. Vyhodila jsem je.
Markéta se zarazila.
Vy jste vyhodila moje karbanátky?
Byly už od včera, Markétko. Ještě byste se otrávili.
Karbanátky byly úplně v pořádku. Chtěla jsem je ohřát, byla to moje práce.
Ale prosím tě, karbanátky za pár korun. Uvařila jsem ti polévku, podívej.
Markéta hleděla na hrnec. Polévka už skoro hotová, nudle plavaly v jantarovém vývaru. Vůně byla lákavá. To ji zlobilo asi nejvíc že je tak lákavá, že je hotová v jejím hrnci, z ingrediencí, co Marie Pavlů zřejmě přinesla sama a že ona s tím teď musí něco dělat.
Děkuji, řekla Markéta. Ale prosím, už moje jídlo nevyhazujte.
Markétko, já to dělám z dobré vůle.
Vím to, ale prosím, už ne.
Marie zamíchala polévku, neřekla nic.
Markéta si sedla ke stolu. Pozorovala, jak tchyně rutinně myje po sobě lžíci, utírá kraj plotny. Pohybovala se v její kuchyni bez zaváhání, dvířka skříní otvírala napoprvé, orientovala se tedy tu už byla víckrát, i bez Markéty. Když Markéta byla u maminky, když spala, když šla ven s Evičkou. Prostě chodila bytem, dělala, co chtěla.
Paní Marie, oslovila Markéta jak často k nám chodíte?
Občas. Když je potřeba.
Kdy to je potřeba?
Tchyně se ohlédla. Její obličej byl přístupný, ale trochu dotčený.
Markétko, co máš na mysli? Nejsem tu cizí, Vášek je můj syn.
Ano. Ale tenhle byt je i můj.
No a co na tom? Nemůžu snad přijít?
Můžete. Ale když zavoláte, když víme, že přijdete.
Bylo ticho. Marie hleděla na Markétu pohledem, který už znala směs udivení a tiché dotčenosti, jež se brzy promění v rozhovor s Vaškem.
Dobrá, kývla nakonec. Jak chceš.
Polévku nechala na plotně. Odejít se chystala až o hodinu později, Evička ještě spala. Políbila vnučku přes zavřené dveře (potichu, ona spí), odešla. Klíče si vzala.
Večer přišel Vašek a hned ucítil polévku.
Aha, máma byla tady?
Ano.
Voní to skvěle.
Vašku.
Sundal si bundu, pověsil ji, otočil se.
Co je?
Přišla bez ohlášení. Vyhodila moje karbanátky. Přehazovala věci. Procházela bytem.
Chtěla jen pomoct.
Já vím. Říkal jsi to už minule, ale chci, aby sis s ní promluvil. Vysvětlil jí, že příště se má ohlásit.
Vašek si vzal chleba, ulomil kousek, žvýkal.
Promluvím si.
To říkáš pokaždé.
Tak si promluvím zas.
Markéta nalila polévku. Postavila před něj. On ochutnal.
Umí ji výborně, podotkl, a hned poznal, že řekl něco špatného.
Markéta jedla mlčky.
Za pár dnů Marie Pavlů přišla znovu. V pátek. Evička právě budila polední mámě, Markéta šla k postýlce, když klapnul zámek.
Probudila ses, zlatíčko! rozléhal se chodbou hlas tchyně. Babča přišla!
Evička přestala plakat. Vždy přestala, když přišla Marie. Markéta nevěděla, jestli ji to těší nebo ne.
V dětském už stála Marie nad postýlkou, ruce rozevřené, Evička natahovala ručičky zpátky.
Dobrý den, pozdravila Markéta.
Dobrý den. Tchyně si zvedla vnučku, objala ji, otočila se s ní. Stýskalo se. Zavolala jsi?
Ne. Byla jsem tu.
Jsem potichu. Neruším.
Šly do kuchyně. Markéta vařila čaj. Evička seděla babičce na klíně, jedla chleba s máslem, co si Marie přinesla i s dalšími věcmi.
Přinesla jsem dortík, řekla Marie. Z obchodu, piškotový. Evička ráda sladké.
Evička dort nejí.
Jak to?
Má dva a půl. Sladké ještě moc nedávám, měla vyrážku z čokoládového krému.
Z krému. Tohle je vanilkový, bez čokolády.
Paní Marie, prosím…
Markétko, jeden kousek nemůže ublížit. Mluvila klidně, skoro něžně. To bylo horší než zloba. Já vychovala svého a nic mu nebylo.
Moje dítě není shodné s vaším. Evička má na některé věci svoji reakci.
Moc se tím trápíš.
Možná. Ale je to moje volba. Prosím, nedávejte jí dort.
Pauza. Evička natahovala k balíčku. Marie schovala balíček pod stůl.
Dobře, řekla. Bez dortu.
Děkuju.
Pily čaj. Evička si hrála na zemi s malým hrncem a dřevěnou vařečkou, kterou jí Marie podala aniž se ptala. Markéta na to koukla, neřekla ale nic. Vařečka byla čistá.
Jak se má Vašík v práci? ptala se tchyně.
Dobře. Unavený.
Vždycky byl. Odevzdaný, pak zničený. Míchala čaj. Potřeboval by dovolenou. Neuvažujete o létě?
Ještě nevíme.
Vzala bych si Evičku na chalupu, odpočinete si. Je tam klid, záhony, vzduch.
Já si to rozmyslím.
Není co rozmyslet. Dohodneme to na červenec.
Paní Marie, říkám: rozmyslím.
Marie se na ni podívala. Markéta držela hrnek oběma rukama, hleděla zpátky. Zatím navzájem čekaly. Pak se Marie otočila k vnučce.
Evičinko, běž k babičce.
Evička přišla, cupitala po linoleu. Marie si ji vzala, přitiskla nos do vlásků, nadechla.
Moje zlatíčko.
Markéta myla hrnky, dívala se z okna. Fialka stála na svém místě. Druhý pupen se už zcela rozevíral.
Dort Marie přesto vytáhla, když Markéta odešla ke dveřím pro telefon. Když se vrátila, Evička držela poctivý kus piškotu v pěsti. Babička jí věnovala pohled tichého triumfu.
Paní Marie.
Jeden kousek, Markétko. Sama si vzala.
Ona si vezme vše, co jí dospělý nabízí. Je to dítě.
Právě. Je to dítě. Nemusíš se všeho bát.
Markéta přišla, opatrně vymotala dortík z prstíků. Evička neplakala, jen překvapeně koukala na mámu. Markéta jí podala jablíčko z misky. Evička si vzala, vrátila se ke hrnci.
Říkala jsem, že nemáte dávat dort, řekla Markéta klidně.
Sama se po něm natáhla, vysvětlila jsem.
Tak příště řekněte: ne. Umíte to, jste dospělá.
Marie vstala, vzala kabelku.
Asi půjdu.
Jak myslíte.
Zlobíš se.
Ne. Jen chci, abyste respektovala naše pravidla doma.
Vaše pravidla Tchyně zapnula tašku. Rozumím.
Odešla. Evička za ní zamávala: Pa, pa! Marie odpověděla, už ode dveří, tiše: Pa, sluníčko. Dveře cvakly.
Markéta schovala dort do sáčku, dala ke dveřím, ať jej nezapomene vrátit zpátky.
Večer Vašek zas řekl: Ona Evičku jen miluje.
Markéta: Vím.
Vašek: Tak v čem je problém?
Markéta mlčela dlouho, pak řekla: Vašku, chápeš, že chodí kdy chce, dělá si co chce, neptá se mě? Tohle je náš domov. Nemůžu pořád bojovat, abych rozhodovala, co jí naše dítě.
Vašek seděl v obýváku, koukal na telefon. Odhodil ho stranou.
Pomohla nám s bytem, Markétko.
Tamhle to bylo.
Markéta si složila ruce do klína.
Já vím.
Bez ní bychom ještě pět let platili podnájem.
Vím, Vašku.
Tak třeba bys mohla…
Snášet vše? Přijímat její návštěvy kdykoli a všechno dovolit, protože nám půjčila?
Vašek mlčel.
Tak to nefunguje, řekla. Pomoc je pomoc. Ne vstupenka bez omezení.
Vzal telefon.
Promluvím s ní.
Už jsi to říkal.
Promluvím zas, Markétko. Co chceš víc?
Chtěla, aby sám pochopil. Bez slov. Ale věděla, že nepochopí, a možná nechce pochopit, protože by musel něco udělat, a hádat se s mámou ho děsilo víc než mlčení s ní.
Nic, řekla. Dobrou noc.
Šla zkontrolovat Evičku.
Malá spala rozhozená, tváří v polštáři. Markéta jí jemně otočila, na záda. Evička něco zamumlala, nespí se. Markéta chvíli stála a poslouchala její klidný dech.
Utekly dny. Týden… další.
Marie Pavlů volala v sobotu ráno:
Markétko, chtěla bych přijít v neděli. Hodí se to?
V neděli máme plno.
Jak plno? Vašek říkal, že budete doma.
Budeme, ale máme program. Snad příště.
Chvíli ticho.
Koupila jsem Evičce hračku. Chtěla jsem jí ji přinést.
Můžete dát přes Vaška.
Další pauza, delší.
Dobře, hlas už trochu vzdálený. Tak jo.
V neděli večer Vašek:
Máma se urazila.
Vím.
Říká, že ji nechceš pustit dál.
Nepouštím ji bez ohlášení. To je něco jiného.
Pro ni je to jedno.
Markéta skládala čerstvě vyprané prádlo na postel. Roztáhla přehoz.
Vašku, na čí stojíš straně?
Na žádné. Chci, abyste si rozuměly.
Ne. To není otázka rozumění. To je otázka toho, kdo rozhoduje v rodině. Ona, nebo my dva?
Seděl, sledoval, jak rovná prádlo.
My dva.
Dobrá. Tak s ní vážně promluv o klíčích. O všem. O tom, že nesmí přijít bez zavolání, že musí respektovat moje žádosti ohledně Evičky, že klíče musí vrátit.
Zvedl hlavu.
Klíče?
Ano, klíče.
Markétko, ale to je…
Co?
Vstal, přešel k oknu a otočil se.
To ji velmi zraní.
Mě její návštěvy nezraňují?
To není totéž.
Proč ne?
Ticho.
Protože je to matka, řekl.
Já jsem matka Evičky. A paní v tomto domě. Uložila přehoz. Já neříkám, že nemůže chodit. Jen ať volá. Ať se ptá, dodržuje, nač prosím. To není moc.
Neodpověděl. Odloudal se do kuchyně. Slyšela, jak zapíná konvici.
Markéta vytáhla z koše Evičinu mikinu s kačenou. Utržený knoflík, je třeba přišít. Uložila ji stranou.
Za dva týdny Marie volala Vaškovi a řekla, že má narozeniny synovce a že v pátek nemůže, ale chtěla by přijít v sobotu, pokud to jde. Vašek kývl: Jasně, přijď. Markétě nic neřekl.
V sobotu Markéta otevřela dveře a spatřila Marii s taškami.
Jé, ahoj. Vašek říkal, že přijdeš.
Už jsem tady.
Pojď dál.
Pomohla jí s věcmi. V taškách brambory v síťce, cibule, sklenice domácích okurek, kus masa, jablka, pytlík mouky.
Chtěla jsem upéct koláčky s kysaným zelím. Vašek je má rád.
Paní Marie, můžu vás o něco poprosit…
Markétko, máš váleček? Nemám svůj.
Je tu, ale…
Skvěle. Zadělám těsto, než se Evička vzbudí.
A hned myla ruce, otvírala skříň, našla mouku sama. Zřejmě věděla, kde hledat.
Markéta odešla. Našla Vaška s mobilem v ložnici.
Říkals jí, že může přijít?
Vzhlédl.
Jo. Chtěla…
Ale nezeptal ses mě.
Markétko, je to moje máma.
Je to náš domov. Mohl ses zeptat.
Řekla bys ne.
A právě v tom to celé bylo. Proto ses nezeptal, protože bys dostal odpověď ne.
Markéta stála mlčky. Ze sousední kuchyně bylo slyšet, jak Marie šustí nádobím. Vonělo cibulí, pak spáleninou, pak zas cibulí.
Příště se zeptáš, řekla Markéta tiše. Vždycky. Rozumíš?
Vašek něco zamumlal, ona už neposlouchala, šla za Evičkou, která se právě probírala.
Koláčky Marie upekla. Dobré: křupavé, voňavé, se zelím, jak slíbila. Evička snědla jeden a chtěla ještě. Marie zářila. Markéta jedla tiše, myslela na karbanátky, piškot, fialku na parapetu.
Když Marie odcházela, zastavila se v předsíni a ukázala na roh.
Tady by se hodila polička. Odkládat boty na podlahu je otrava.
Uvažujeme, řekl Vašek.
Na trhu mají dřevěné, můžu koupit.
Nedělejte to, vložila se Markéta. Rozhodneme se sami.
Marie pohlédla na ni. Pak na Vaška. Pak se obula a odešla.
Dveře zaklaply.
Proč tak ostře? zeptal se Vašek.
Jak?
Chtěla pomoci.
Nabídla polici bez našeho souhlasu. To je něco jiného, než pomoc.
Odešel do kuchyně. Slyšela, jak zkouší poslední koláček.
Polovina dubna byla chladná. Markéta s Evičkou chodily na procházku, po návratu Evička spávala, Markéta mezitím uklízela, prala, vařila. Občas, když Evička spala dlouho, četla i knihu. Život byl malý, ale její.
Jednoho dne, když Markéta seděla s knihou u okna, zase klapnul klíč v zámku.
Odložila knihu.
Marie vešla a rozhlédla se, spatřila Markétu:
Jé, jsi doma. Aspoň to bude rychle. Chtěla bych pověsit nové záclony. Dovezla jsem je, krásné. Tyhle už jsou vyšisované.
Nesla balík. Rozbalovala jej v předsíni. Uvnitř béžové záclony, s malým vzorem.
Zastavte, řekla Markéta.
Marie se podívala.
Co?
Prosím vás, já nechci nové záclony. Tyhle mám ráda.
Markétko, jsou tak prosté. Tohle jsou pěkné, koupila jsem je ve výprodeji.
Paní Marie. Markéta vstala. Už jsem říkala, že je třeba se ohlásit předem. Říkala jsem?
Říkala.
Zase jste přišla bez zavolání.
Myslela jsem, že jsi doma.
To nehraje roli. Nemůžete přijít bez zavolání. Markéta udělala krok. Nechci záclony. Líbí se mi moje. Prosím, vezměte si je zpátky.
Marie dlouho držela balík, pohledem zůstala na Markétě. Složila záclony zpět.
Dobře, podotkla. Ty rozhoduješ.
Intonace slova rozhoduješ nosila jiný význam možná zarputilá, možná nevděčná.
Ano, řekla Markéta. Rozhoduju.
Marie šla, neochutnala čaj. Poprvé za ty měsíce odešla bez vaření, bez dalších úprav kuchyně.
Večer přišel Vašek.
Máma volala. Je smutná.
Vím.
Říká, že jsi byla hrubá.
Nebyla jsem. Jen připomněla, co jsme už opakovaně říkali.
Chtěla pomoct.
Vašku Markéta se na něj podívala. Myslíš opravdu, že když chce někdo pomoci, může si v cizím bytě dělat cokoli?
Mlčel.
Jestli ano, tak máme jiný pohled na svět. Jestli ne, postav se za mě. Jsem tvoje žena.
Vzýval Markétinu ruku a držel ji.
Promluvím si s ní, slíbil.
Říkal jsi to pětkrát.
Markétko
Pětkrát.
Stáhl ruku, vstal, odešel.
Uklidila stůl, utřela vše, přesunula fialku na druhý kraj parapetu. Druhý pupen se úplně rozvinul. Třetí sílil.
Na konci dubna chystal Vašek oslavu třicátin.
Markéta se těšila. Pohledala recept na medovník: vrstvy, smetana, karamelové Salko. Vše nakoupila, večer upekla pláty. V noci skládala dort, chladila do rána.
Návštěva byla malá: dva Vaškovi kamarádi s ženami, jeho sestra Jana s mužem. A samozřejmě Marie.
Markéta prostřela stůl: bramborový salát, pečený pstruh, nakládané okurky, šunka. Všechno vypadalo jako svátečně.
Marie přišla první. Tentokrát předem volala že chce pomoci. Markéta řekla: Všechno je, jen přijďte. Marie přišla, šla rovnou do kuchyně.
Ty ses nastrojila. Pečená ryba?
Ano. Pstruh.
Vašek má raději lososa.
Dnes je pstruh.
Dobrá. Posunula vidličku na stole, drobný pohyb. Medovník jsi dělala sama?
Sama.
Vašek má raději Napoleon.
Nikdy mi to neřekl.
Já to vím.
Markéta nesla chleba, krájela.
Upekla bych Napoleon, podotkla Marie. Bylo by to rychlejší.
Máme medovník.
Uvidíme.
Přišli ostatní hosté. Bylo hlučno, Evička pobíhala, každému dospělému strkali sušenku. Markéta letmo dozorovala, ať jí nedají příliš.
Vašek se smál, povídal s kamarády, popíjel víno, vypadal spokojeně. Markéta se na něj dívala byl živý, veselý, dobrý člověk; zůstal uvězněn mezi ní a matkou a neví, že překročit to je čistě jeho práce.
U stolu seděla Marie přímo proti Markétě.
Když došla řada na dort, Markéta jej přinesla už nakrojený. Marie řekla sousedce, ženě Vaškova kamaráda:
Medovník. Dělala Markéta.
To voní! ocenila sousedka.
Ale je to zvláštní dort, ne každý ho má rád. Je dost sytý.
Někdo si vzal kousek. Markéta položila talířek na stůl a stoupla stranou.
Vašek má raději Napoleon, hodila Marie do prostoru. Ale když nic jiného není…
Klid byl sotva dvousekundový. Pak vzal někdo kousek a řekl: Výborný! a povídání pokračovalo.
Ale Markéta to slyšela.
Šla uklidit nádobí. Stála minutu v kuchyni, vydechla. Vrátila se ke stolu.
Ke konci večera, když Evička už klimbala, Markéta ji vzala a nesla do pokojíku. Marie vstala za ní.
Uložím ji, řekla.
Já sama, odpověděla Markéta.
Markétko, jsi unavená. Nech mě.
Já SAMA, paní Marie.
Tchyně zůstala stát. Za Markétinými zády se z kuchyně linul smích a cinkání skleniček.
Ty vždycky… řekla Marie potichu. Chci pomoci, ty odmítáš. Je mi to líto.
Markéta se otočila. Evička polospala, hlavinku u ramene.
Paní Marie, řekla, uložím své dítě sama. Není v tom nic zlé. Je to moje právo.
Odešla.
Uložila Evičku, pohladila. Malá hned usnula. Markéta zavřela dveře.
Hosté se rozcházeli. Jana objala bratra, něco mu špitala. Kamarád už se obouval v předsíni. Konec byl nablízku.
Marie skládala do plastové krabičky bramborový salát. Markéta přišla.
Co děláte?
Beru zbytky. Zkazily by se.
Vůbec ne. Dáme si je zítra ke snídani.
Je toho půl mísy.
Vezmu si ji sama, paní Marie.
Když už…
Dejte mi tu krabičku.
Markétin hlas byl klidný, možná proto se na ni Marie zadívala s pozorností. Zastavila. Chvíli hleděla.
Co je s tebou? zeptala se.
Nic. Dejte mi krabičku.
Marie ji položila. Pauza.
Nejsem tvůj nepřítel.
Vím to.
Mám ráda Vaška, mám ráda Evičku.
Vím. Markéta uklidila krabičku do lednice. Ale mám svoji rodinu. Vašek má ženu a dítě. Potřebujeme prostor.
Jaký prostor? Co to znamená?
Myslím tím tohle. Markéta stála čelem k ní. Z obýváku stále zněly hlasy, ale kuchyň byla jen jejich. Přicházíte bez ohlášení. Děláte v mém bytě, co se vám líbí. Vyhazujete moje jídlo, přesouváte moje věci, vozíte záclony bez zeptání, dáváte Evičce to, co nechci. Před hosty jste dnes řekla, že můj dort není to pravé, protože Vašek má rád něco jiného. On mi to nikdy neřekl. I kdyby ano, neříká se to před lidmi.
Marie mlčela.
Nejsem váš nepřítel, pokračovala Markéta. Jsem matka vaší vnučky, žena vašeho syna. Chci normální vztahy. Ale potřebujeme pravidla. Stejná pro všechny.
Chceš mě vyhodit? zeptala se tiše, klidně, téměř zaskočeně Marie.
Prosím vás o respekt k našemu domovu.
Respektuji.
Ne, neděláte to. Markéta vydechla. Rozlučte se s hosty a jděte domů. Zítra si promluvím s Vaškem.
Marie si vzala tašku, dlouze Markétu pozorovala.
Dobrá, řekla.
Šla do obýváku. Objala Vaška, políbila ho na tvář. Něco mu řekla, zasmála se. Rozloučila se s hosty. Nakoukla do pokojíku, kde bylo ticho a tma. Oblekla se a odešla.
Vašek za posledními hosty zavřel dveře, vrátil se do kuchyně.
Jsem utahaný, povzdechl.
Posaď se, řekla Markéta. Musíme si popovídat.
Posadil se. Zadíval se na ni.
Vážně?
Ano.
Nalila mu čaj. Sobě taky. Sedla proti.
Chci, abys mámě vzal klíče.
Postavil hrnek.
Prosím?
Klíče od našeho bytu. Chci, abys je vzal.
Dlouho mlčel. Zíral na hrnek.
Markétko, to…
Vím, co řekneš. Urazí se. Je smutná. Pomohla nám s bytem. Markéta mluvila klidně. Chci odpovědět. Co se týče peněz: navrhuji vzít si půjčku. Malou, zvládnutelnou. Vraťme jí, co dala. Uzavřeme ten účet. Pak už nebude mít morální nárok chodit, kdykoli si vzpomene.
Ale… Vstal, prošel se. Markétko, zvládneme hypotéku. Proč půjčka?
Abych už nikdy neslyšela: Pomohla nám, jako vysvětlení, proč jsou naše pravidla porušována.
To neříkám.
Říkáš. Pořád.
Zastavil se u okna. Venku tma, naproti jedno rozsvícené okno. Díval se na něj.
Máma je komplikovaná, řekl. Vždycky všechno držela na sobě. Po tátovi úplně. Zvykla si být šéf.
Chápu.
Nemyslí to zle.
Chápu i to. Nechci, abys ji neměl rád. Jen potřebuju, abys s ní dal vztah do jiného rámce. Už nejsi kluk. Máme rodinu. Ona potřebuje vědět, kde je hranice.
Klíče ji raní.
Možná. Ale buď ona dodrží naše pravidla, nebo nebude mít klíče. To není kruté. To je pořádek.
Otočil se.
Dnes jsi ji vyhodila.
Požádala jsem ji, aby odešla po rozhovoru. V tom je rozdíl.
Je z toho smutná.
I já byla smutná, opakovaně. Když vyhodila mé jídlo. Když dala Evičce dort navzdory zákazu. Když před lidmi znevážila můj dort. Markéta vstala. Nechci vše pořád vysvětlovat. Chci, abys to udělal jednou pořádně.
Dlouho mlčel. Pak řekl:
Odsoudí nás za nevděčnost.
Možná.
Řekne, že tě kvůli tobě opouštím.
Asi ano.
Bude mi to líto.
Chápu.
Bylo ticho, za zdí spala Evička.
Opravdu chceš půjčku? zeptal se.
Chci, abychom měli vlastní domov. Ne na polovic od někoho.
Je náš.
Pokud má klíč, není.
Přišel ke stolu, napil se čaje.
Dej mi pár dní, řekl.
Dobře.
Promluvím s ní.
Ano.
O klíčích i o všem ostatním.
Ano, Vašku.
Odložil hrnek.
Ten dort byl dobrý, řekl. Opravdu.
Neodpověděla. Umývala hrnky.
Tři dny bylo ticho. Marie nevolala. Vašek chodil do práce, vracel se, trochu si hrál s Evičkou. Mlčel.
Čtvrtý večer řekl:
Volal jsem jí.
Markéta se na něj podívala.
A?
Bylo to těžké. Poškrábal se. Plakala.
Znám to.
Že ji nemáme rádi.
Vždy to říká.
Ano. Pauza. Vysvětlil jsem klíče. Že je třeba volat. Že se nesmí měnit věci bez souhlasu. Že Evičce nesmí dávat, co ty nechceš.
Souhlasila?
Ne hned. Tvrdila, že tě mám pod palcem. Že ji vyháníš.
Jak jsi reagoval?
Sdělil jsem, že jsme rozhodli spolu.
Markéta vydechla.
Díky.
S klíčema chce ještě chvíli počkat. Prý je brzy. Potřebuje si zvyknout.
To není odpověď.
Dej jí týden.
Vašku.
Prosím. Po týdnu, když nepředá, sám si pro ně zajedu. Platí?
Zamyslela se.
Platí. Jeden týden.
Přikývl. Vzal noviny z práce.
Přemýšlel jsem i o půjčce, řekl do novin. Asi máš pravdu. Spočítáme to.
Spočítáme.
Mám známého v bance. Promluvím s ním.
Dobře.
Ticho bylo večerní. Evička v sousedním pokoji broukala s kostkami.
Markéta nahlédla. Evička stavěla věž. Kostka na kostku, velmi vážně.
Věž, řekla Markéta.
Věž, pravila Evička a položila další kostičku.
Věž se kolébala a obstála.
O týden později volala Marie ve středu, že by chtěla přijít v sobotu, ptala se, zda můžou. Markéta řekla ano. Marie přišla v tři odpoledne, jak se domluvily.
Přinesla malý sáček: knížku o zvířátkách pro Evičku. Podala Markétě.
Tady, řekla, o zvířátkách. Má je ráda.
Děkuju.
Babí! Evička přiběhla z pokoje.
Marie si ji vzala, přitiskla si ji. Přes hlavičku se zadívala na Markétu ne zlobně, ne smutně. Jinak.
Daly si čaj. Povídaly si o počasí, Mariině chalupě, jak bude léto teplé. Evička listovala knížkou, ukazovala babičce: liška, zajíc, medvěd.
Méďa, říká Evička.
Méďa, potvrzuje Marie.
Na konci návštěvy Marie otevřela kabelku, vytáhla svazek klíčů, oddělila jeden, položila na stůl.
Tady, řekla. Jak bylo řečeno.
Vašek si vzal klíč. Chvíli jej držel. Dal ho do kapsy.
Děkuji, mami.
Za co? mávla Marie rukou. Řekněte kdy mám přijít, ráda přijdu. Podle dohody.
Dobře, mami, řekl Vašek.
Není mi proti srsti chodit podle dohody, pronesla bez zloby i bez zvláštní tepla. Chápu, že jste rodina. Že žijete svůj život.
Rádi tě vidíme, řekl Vašek.
Pohlédla na něj, potom na Markétu.
Vím, pravila.
Třeba je to pravda, třeba ne. Markéta to už neřešila.
Marie odešla o půl šesté. Evička jí mávala z okna. Marie se ohlédla, zamávala.
Vašek zavřel okno.
Tak…
Tak, řekla Markéta.
Evička zmizela s knížkou v pokojíku. Oni stáli u okna.
Dlouho nepsala, povídá Vašek. Je jí těžko.
Vím.
Nelituješ?
Markéta zaváhala opravdu zaváhala.
Nelituji.
Ani já.
Stáli spolu, hleděli z okna. Dole šla Marie v hořčičném svetru, s taškou přes rameno. Došla na roh, zmizela.
Ten botník bysme mohli už fakt posunout, řekl zničehonic Vašek.
Který?
V předsíni. Ona jej kdysi posouvala a tobě se rank necítil. Ty jsi to tehdy říkala.
Ty si to pamatuješ?
Pamatuju.
Podívala se na něj.
Teď hned?
Proč ne.
Šli do předsíně. Botník stál u stěny, ne tak, jak to Markéta mívala ráda dřív byl šikmo, dvířka se lépe otevírala.
Vašek z jedné strany, Markéta z druhé.
Raz, dva, zahalasil.
Posunuli jej. Botník byl na svém místě. Dvířka šla dobře otevřít.
Takhle, řekl Vašek.
Takhle, přitakala Markéta.
Z pokojíku přišla Evička s knihou.
Mami, koukej, liška.
Liška, přikývla Markéta. Chytrá.
Chytrá, řekla Evička a pelášila zpátky.
Markéta šla do kuchyně. Nalila vodu. Položila sklenici na stůl, zadívala se na parapet.
Fialka stála přesně tam, kam ji postavila. Tři poupata vykvetla žárem měsíce, všechna rozvitá: fialová, s bílou linkou, sytá. Čtvrté se chystalo, zatím ještě zaťaté. Listy temně zelené, hladké, pevné. Neposchla nikam.