Nevěsta odpočívá v porodnici, zatímco my s manželem umíráme s vnoučaty. Mám dojem, že do nemocnice šla naschvál předčasně.
„Syn říká: ‚Maminko, vždyť vidíš tu situaci — jen ty nám můžeš pomoci!‘“ vypráví šedesátiletá Jana Nováková z Plzně. „Co mi zbývá? Pomáhám, jak umím. Ale už nemám ani špetku sil…“
Před deseti dny si její snacha, Lucie, v devátém měsíci těhotenství, stěžovala na teplotu, rýmu a bolest v krku. O pár dní později ztratila chuť a čich. Janin syn, Jakub, dřel celé dny na stavbě, takže se o děti v této situaci neměl kdo starat. A tak Lucie, bez dlouhého přemýšlení, odjela do nemocnice — „na pozorování“. Dvě malé děti — čtyřletého a dvouletého — nechali u babičky s dědou.
„Chápu, zdraví, těhotenství, 41. týden… Ale proč tak dlouho? Minule porodila za pár hodin, stěží stačili dojet do porodnice. Teď leží už druhý týden jako v lázních. Sleduje jeden seriál za druhým, manžela donutila přivézt notebook, tvrdí, že čeká na kontrakce. A my tu s vnoučaty už nevíme, kam se před nimi schovat…“
Jana mluví s hořkostí. Není to člověk, který si stěžuje nadarmo, ale únava a pocit nespravedlnosti rostou každým dnem. Dříve Lucie vždy nechávala děti u své matky. Teď ale najednou je babička z otcovy strany „jedinou nadějí“.
„S Václavem (manželem) nemládneme. Od rána do večera běhám, děti jsou nezvladatelné — jeden v plenkách, druhý řve, když mu dám špatnou lžičku. Jídlo je bitva, umýt je boj, uložit — to je cirkus. Mámu jim nevyhnali z hlavy, pořád se ptají, kdy přijde. Už ani sama nevím…“
Jana vzpomíná, jak minule Lucie také šla do nemocnice „předem“. Tehdy bylo dítě jen jedno, a museli ho rychle odvést k sousedce, než babička dojela. Hodinu a půl po telefonátu už Lucie porodila. Všechno bleskově. A teď znovu — těhotenství číslo tři.
„Před půl rokem Jakub oznámil, že bude další dítě. Říkám: ‚Vy co, chcete překonat nějaký rekord?‘ A on: ‚Mami, neboj, máme všechno pod kontrolou.‘ Samozřejmě. Všechno podle plánu, dokud je klid. A jak je problém — hned: ‚Mami, jen ty!‘ A co já? Nemůžu odmítnout. Ale je to nad moje síly!“
Starší vnuk chodil do školky, ale Lucie to zrušila — prý aby před porodem neonemocněl. Jana ho nemá jak vozit přes celé město — zůstávají doma. A doma — křik a chaos. I když děti mlčí, babička jejich jekot slyší v hlavě dál.
„Mladší neumí jíst lžící, všechno kolem je v kaši. Starší fňuká celý den, hádají se, perou se. Dívám se na ně a říkám si: jak to Lucie zvládne se třemi? Já se dvěma sotva přežívám!“
Večer, když děda přijde z práce, převezme děti, a Jana vaří na druhý den. Krmí, myje, pere, uklízí, a teprve kolem deváté může zavolat synovi.
„Ptám se: No tak, už porodila? Jakub odpovídá: ne, pořád nic, čekáme. Udělali ultrazvuk, holčička, zdravá. A co teď — bude tam ležet dva týdny?“
Jana neskrývá podráždění. Nerozčiluje ji samotné těhotenství, ale to, jak je všechno zařízené. Podle ní si Lucie zařídila dovolenou: válí se v porodnici, baví se na fórech, kouká na filmy, a na domov a děti mávla rukou.
„Říkám synovi: ať se nechá propustit. Porodí doma — zavoláme sanitku, jako to dělají všichni. Jeho známá porodila a druhý den byla doma! Dceřina kamarádka taky měla rychlý porod. A u nás — celé divadlo!“
„A co na to Jakub?“
„Co by říkal? ‚Mami, vydrž, už to bude, teď už nemůže odejít.‘ Říkám: ať podepíše revers a ať jede domů! Ale ne — neposlouchá. Už držím jen silou vůle…“
Kdo má v téhle historii pravdu? Snacha, která se rozhodla chránit zdraví a šla do nemocnice včas? Nebo tchyně, která až do morku kostí tahá cizí mateřské povinnosti?
Těžko říct. Jedno je jisté — trpělivost babičky už dosáhla svých hranic.