6. června
Někdy si říkám, jak absurdní je současný svět. Značky, cenovky, pozlátko lidé na nich staví svou hodnotu. Ale dnes večer jsem si znovu uvědomila, co je v životě opravdu důležité.
Psala jsem si pár poznámek v deníku už při přípravě na jeden uzavřený dobročinný večírek v Hotelu Imperial na Václavském náměstí. Tamní Zlatý sál, vyzdobený křišťálovými lustry a květinami, voněl exkluzivitou. Veronika, zářící v šatech z pražských butiků, a její partner David si u sklenky frankovky spokojeně špitali, hodnotili a posuzovali ostatní hosty. Smáli se, dokud se ve dveřích neobjevila mladá žena Anna.
Anna vyčnívala už z dálky. Na sobě měla starý béžový kabát, ošlapané polobotky a vypadal, že z její studentské peněženky nezbylo v posledních týdnech ani malé pětikilo. Její klidný pohled ale dokonale kontrastoval s nervózní škrobeností večera.
Veronika se zvedla z lenošky, s očividným nelibostí přistoupila k Anně a přehlédla ji od hlavy k patě. Ucouvla a naklonila se k Davidovi:
To tu dnes pustili i uklízečky, nebo co? Snad nezapomněly, že mají služební vchod vzadu!
Veronika zakroutila hlavou a povýšeně zašeptala:
Slečno, polévku zdarma dostanete o pár ulic dál. Tady právě ničíš atmosféru, víš to?
Anna ale klidně držela její pohled. Nepotřebovala říct jediné slovo. V tom tichu se vznášelo mnohem víc důstojnosti, než v celé krásně osvětlené místnosti.
V tu chvíli dorazil rychlým krokem ředitel celé nadace, pan Smetana, v elegantním obleku značky Blažek. Bez jediného pohledu na Veroniku či Davida, vřele a s poklonou přivítal právě Annu:
Paní Slavíková! Omluvte prosím zmatky, vaše soukromé letadlo přistálo dřív, než jsme čekali. Smlouva na převzetí firmy je připravená k vašemu podpisu.
Zastavil se čas. Veronika zůstala stát jako přimražená; sklenička s vínem jí vypadla z ochablých prstů a rozbila se o mramorovou podlahu. Lidé kolem přestali klábosit, všichni čekali, co bude dál.
Anna si ledabyle přebrala z rukou asistenta pero, aniž by si odložila svůj kabát, a s klidem se podepsala.
Potom se pomalu obrátila k Veronice a chladným, pevným tónem řekla:
Mimochodem, Veroniko, dneska už ten večírek není tvůj. Právě jsem koupila tuhle budovu a společnost tvého manžela. Tvůj smysl pro estetiku tu už nikdo potřebovat nebude. Prosím, bezpečnostní služba vás vyvede.
David i Veronika stáli naprosto opaření, zatímco je ochranka s největší slušností, ale nekompromisně, odváděla ze sálu.
Na závěr si znovu připomínám, jak povrchnost často brání lidem vidět skutečnou hodnotu druhého. A že pod starým kabátem se může skrývat člověk, který vám zítra změní celý život.