Složité štěstí
Cože, jak to rozvod? Denisi, to myslíš vážně?
Olga zírala na manžela s prázdnotou v očích. Rozvod? Vždyť už jsou spolu skoro pětadvacet let! Za dva týdny měli slavit výročí Nebo už nebudou? Myšlenky se jí rozbíhaly na všechny strany. Co s banketem, hosty? Pozvánky už jsou rozeslané Celá rodina se sjede. Kamarádi jeden telefon za druhým, ptají se, co mají přinést darem. Někteří, jako třeba Jitka, nejlepší kamarádka, už dokonce dárky poslali poštou. Škoda, že nedorazí osobně. Daleko to má a ve třetím trimestru by ani letadlem cestovat neměla. Počkají, až miminko povyroste. Vždyť Jitka měla v jejich seznámení prsty. Ona jí představila Denise, svého spolužáka z fakulty. A na svatbě nejhlasitěji volala hoř! a schovávala se za nevěstin svatební pugét, který jí Olga nehodila, ale rovnou předala do ruky.
Stejně nechápu, co pořád ten tvůj Karel řeší? Každý by tě bral všema deseti!
Bude to chtít čas, Olgo. Každá věc má svůj čas. On ještě není připravený. A nač mi nezralý manžel? Abych se za dva roky rozváděla a hádala o majetek, děti i příbuzné? Děkuji pěkně, radši si počkám na úrodu, smála se Jitka, dotahující poslední detaily Olžiny svatební vizáže.
Ty na každý plán potřebuješ aspoň dva roky! smála se Olga.
Já žiju naplno, ne napůl. Chci všechno hned!
A děti, Jitko? Hned dvojčata? Nebo prostě plné hnízdo?
Samozřejmě! Chci dvojčata, abych si to vybrala jednou a pořádně! V naší i Karlově rodině dvojčata už byla tak proč ne já?
Jenže dvojčata vychovat, to není jen si odškrtnout na seznamu.
Naopak, dva se vychovávají lépe než jeden!
Jak to? Olga se zájmem poslouchala, Jitka byla vždycky ta racionální a bystrá. Už jako děti, když vyváděly lumpárny, vždycky přišla s plánem, jak z toho vyváznout bez trestu.
Je to jednoduché: přirozená, zdravá konkurence, parťák na hraní a titul Matka roku za výchovu dvojčat. Potřebuješ ještě víc důvodů?
Kdepak, smála se Olga, přesvědčená, že Jitka si stejně prosadí svou.
A zase měla pravdu. Ale osud měl o kapku větší smysl pro humor místo dvojčat se Jitce narodila trojčata. Jakoby ji někdo testoval, co ještě vydrží. Zvládla to výborně. Příbuzní manžela ji přijali. Nikomu se neklaněla, byla věcná a ochotná pomoci zpravidla právě tak, že zorganizovala akci svého manžela, který jinak neměl potřebu zachraňovat svět. Tehdy Jitka říkala:
Milý, až budeme potřebovat pomoc my, dostaneme od nich akorát tak pusu na čelo. Takže teď je čas pomáhat jim. Chceš večer brambory s houbama? Zajdeš k mámě smontovat novou skříň. Tobě to zabere dvě hoďky, a jí to udělá radost. A řekni jí, že na příští víkend přijedu umýt okna.
A tak, když pak Jitka potřebovala hlídání trojčat, dvě babičky a jeden děda byli kdykoliv po ruce. Děti, i když byly slabé, z nemocnice odvezla domů a zanedlouho, místo mateřství na plný úvazek, šla zpět studovat vysokou.
Jitko! Ty ses zbláznila! Jak to všechno zvládneš? Olga lapala po dechu.
Kdo dá špatnou známku matce tří dětí? A já si zlepším mozek i možnosti a po rodičáku budu odborník přes všechno právo i ekonomiku!
Diplom získala a ještě lépe zapadla do práce. Oprávnila zaměstnavatele, že z platu zaplatí chůvu.
Jitko, ale to ti sotva zůstane na jídlo!
Chůvu nepotřebuju, babičky zvládají, ale šéf o tom vědět nesmí. A hlavně potřebuji zkušenost, ne jen papír. Pár let vydržím, pak si budu diktovat podmínky já.
Olga žasla, kde bere Jitka energii. Sama od dětství řešila i nejmenší rozhodnutí mučivě pomalu i výběr punčocháčů byl drama.
Ty jsi prostě jistota, Olo. Když se rozhodneš, má to hlavu a patu. Na rozdíl ode mě, říkávala Jitka, jsi konzervativní a to jsou ti nejspolehlivější lidé.
Spolehlivá Tak proč to Denisi nestačilo? Copak nebyli šťastní? Ano, absence dětí byla kámen v manželství, ale smířili se s tím. Olga po nějakou dobu dobrovolničila v dětských domovech. Došla k tomu, že přijmout cizí dítě nedokáže. Nebyla to otázka peněz ani sil. Bála se: Nedokážu jeho milovat tak, jak by měl být milován? Nešlo o pouhé přání. Něco v ní říkalo, že být maminkou je víc než ochota adoptovat.
Ještě jste nepotkala to své dítě, řekla jednou Světlana Holečková, vedoucí domova. Až ho uvidíte, zmizí všechny pochyby. Ani těžkosti vás nezastaví.
A když ne? Pokud na mě žádné dítě nečeká? Pokud mi to není dáno? zeptala se Olga při rozdávání dárků.
Pak to tak má být. Světlana to řekla tak klidně, že Olžiny ruce znejistěly. Je lepší nevzít odpovědnost, než ji přijmout a později selhat. Vidíš tam Tomáška? Toho už dvakrát vrátili.
Panebože, jak to? Vždyť je to malý kluk!
V první rodině vydržel dva roky, pak jim narodilo vlastní dítě. To se stává bohužel často. Ve druhé rodině jich měly pět, Tomáš překročil limit lásky a místo toho začal v koutě hladovět, prosil, ať ho vrátí zpět. Nešlo to napravit. Vrátili ho.
To je strašné
Je. U toho kluka mám strach, už tolik nevěří, že vůbec někdy najde domov. Tolik lásky, co potřebuje, si neumím představit.
Ten rozhovor ji připravil o iluze. Od zápisu si rozmyslela a už domov nenavštěvovala, pomáhala jen na dálku. Ale Tomáška měla před očima často jako maják v mlze, připomínající, že dělat nikomu bolest nemá právo. A to si Olga zapamatovala na celý život.
Objala se rukama. Zima Proč je jí taková zima, i když je jen podzim a topení už zapli? Co teď? Pomáhat Denisi balit? Vybrat mu kabát? Ještě není krutá zima, ale v Brně dlouho teplo nikdy nevydrží Na Moravě byla jiná zima než v Praze, než u mámy na Vysočině, kde i v zimě chodila v lehké bundě. Teď ji táhlo k mámě domů utéct do kopců, nikým nerušena. S mámou, svobodně Jenže máma už tu není. A teď zůstane sama i bez Denise
Bože, jaký svobodu? Chce manžela, ranní kávu, noční rozhovory, výpravy za město. Spontánní, nepravidelné štěstí. Denisi zavolal:
Co děláš, Olgo?
Práce až nad hlavu, dvě pohovory a musím do banky.
Nech to plavat, pojď se projít lesem.
A Olga vše pustila a už za hodinu s Denisem šla mlčky lesem a bylo dobře
Teď to, co bylo dobře, patří minulosti. Na ni si bude pamatovat jen ona. On má před sebou budoucnost s tou novou Čekají spolu dítě. Tak proto? Nebo byl jejich svazek od začátku klam? První by dokázala pochopit, ale kdyby to druhé, pak je ona nula, prázdná nádoba Nedokázala toho jediného muže udělat spokojeným natolik, aby mu nemohlo ani napadnout ji opustit
Olga stála u kuchyňského okna, koleny se tiskla ke horkému radiátoru, ale nemohla se pohnout. Slyšela, jak Denisi chodí bytem, otevírá šuplíky, bouchá dveřmi. Třásla se tak, že i květináč, co jí Jitka kdysi přivezla, sklouzl na kraj parapetu. Jakmile klaply vchodové dveře, povolila ruce a silně sevřela parapet, až jí zbělaly klouby. Potom se narovnala, květináč shodila na zem a z plna hrdla vykřičela bolest.
Neulehčilo se jí. Mezi černou hlínou a keramickými střepy jí přece jen nakonec došlo: teď je všude jen prázdno. Už tu není světlo. Odešlo a zabouchlo za sebou dveře, nechalo ji samotnou a teď musí hledat cestu poslepu
Jediné, co má, je
Olga se konečně odlepila od radiátoru a došourala do ložnice, aniž by vnímala bolest, kterou jí rozřezaly střepy do nohy. Zvedla z nabíječky mobil.
Jiiitko
To nebyl pláč. To byl zvířecí vytí bolestí, která trhá hrdlo. Jitce to ale stačilo.
Denisi je pryč?
Jo
Dobře. Zítra mě čekej.
To se zbláznila! okamžitě se probrala Olga. Nesmysl! Jitko, prosím tě! Nechci, aby se ti nebo dítěti něco stalo Ale počkej Ty jsi to věděla?!
Ne tak docela, spíš tušila. Když jste tu byli naposledy, Denisi se mi do očí nepodíval. Zpětně mi to došlo. Olo, bude to lepší!
Lepší? Tohle je konec! Nemám nic! Všechno je pryč! Co teď?
Kup si šaty.
Prosím? málem jí telefon vypadl z ruky.
Koupíš si ty, co sis připustila jen ve snu. Vylez z domu, nekoukej na stěnu! Pošleš mi fotku. A pak sedni do vlaku nebo na pendolino. Vyrazíme do hor.
Ty jsi normální? Vždyť budeš za chvíli rodit!
Nejsem přece invalidní! Nebudeme v lesích bivakovat. Pěkně hotel s vanou. Zblázním se tu jinak. Zachvíli mám Fanda zápas, holky jsou na soustředění. Tak honem, využít příležitost. Za půl hodiny chci tvůj lístek! Nepopouštěj nervy těhotné ženě!
Jitka típla mobil, Olga na něj hleděla nevěřícně.
Odpověď přišla sama. Olga přešla k zrcadlu, zadívala se na sebe. Celý život je jí vepsaný do tváře. Už není holka, ale stařena rozhodně také ne. Ještě ze sebe něco má. Mládi už nevrátí, ale na pohřeb to taky není. Jestli si někdo myslí, že usedne v koutě a utopí se v žalu nedočká se. Jitka má pravdu. Je čas žít!
Prohrábla si vlasy, smyla poslední slzy, narovnala se. Pohyb jediná záchrana.
Odhodila mobil, dvě rychlá odhlášení, pár telefonů zrušit banket, restauraci, všechno. Hotovo.
Šla pro smetáček. Zapomněla, že má doma dva vysavače, ale s koštětem a hadrem shrnula chaos v kuchyni. Nový květináč pořídí, teď je důležité jen uklidit.
Šaty ji padly jako ulité. Křiklavě červené, výrazné úplně jiné, než nosila poslední léta. Vždy decentní, tiché barvy. Provokace nechávala Jitce ta si v tuzemských módech libovala. Olga nikdy nesnila být středem pozornosti. Teď ale náhle změnila názor. Zrcadlo ukazovalo jinou ženu unavenou, smutnou, ale nezlomenou. Něco v ní zůstalo něco, co už jí nikdo nevezme. Možná chápe, proč Denis odešel? I to pro něj nebylo snadné. Byli víc než manželé byli přátelé a to se zrazuje těžko
Cesta vlakem s přestupem jí nakonec vyhovovala. Bylo na co soustředit myšlenky.
Výlet s Jitkou byl lék. Všechno okolí prošly, v lese, v horách, povídaly si, hádaly se a najednou, co se zdálo včera fatální, bylo směšné a laciné. Věci ztrácely i nabývaly smysl v rychlém tempu.
Proč se vracet? Máš tu podnikání, potřebná věc v každém městě. Nové sídliště bez jeslí? Možností milion. Táta taky není nejzdravější. Chtěla jsi ho přestěhovat na jih, teď si ho můžeš vzít blíž k sobě. Zamysli se.
Olga přemýšlela a na konci tohoto spontánního dovolené věděla, že má jasno.
Rozvod, prodej bytu, auta, formality Olga dělala, co musela, jako v mlze. S Denisovi se potkala dvakrát, pevná jako skála, pak ho smazala z kontaktů a přikázala si zapomenout.
Brno ji přivítalo jarem rozkvetlé sady, všechno vonělo. Zhluboka se nadechla a nedovolila si ani na chvíli zastavit. S otcem nebydlela, pořídila si byt nedaleko. A protože při jedné návštěvě potkala v domě usedlou, milou paní, která se na ni vlídně usmála, pochopila doma by měl být pán jen jeden. S Libuši byla Olga zadobře. O nic se prát nemusely a za tátu byla ráda. Dobrý důvod žít dál. Vždyť koho miloval otec nejvíc? Tu, co už tu není, ale i tak má právo na nový život.
A víš, Olgo, že tvůj táta je pořád pěkný chlap? řekla s žertem Libuše, když spolu s Olgou chystaly čaj. Olga pozorovala starého otce, jak na zahradě stříhá trávu a měla radost, že má důvod pokračovat dál.
Co když tohle je naděje? Setká svůj protějšek i ona? Jen zatím nevidí
Rok uplynul jako voda. Dva dětské kluby, které založila, kvetly. Nové starosti, noví lidé. Ale večery to byly chvíle stínu. Seděla v kuchyni se studeným čajem, v ruce bílý hrnek a přála si jedinou věc: Začít znova. Věděla, že musí minulost pustit. Ale nešlo to ještě ne.
Pak přišla daňová komplikace po prodeji firmy. Chtělo to osobní návštěvu. Jaká úleva! Něco vyřešit pohyb, nový plán. Spravila vše za jediný den a zůstal jí čas. Nohy ji samy zavedly do staré čtvrti jejich manželství. Proč? Asi se chtěla rozloučit.
Jeden klub skončil, druhý fungoval. Ze zvědavosti nakoukla do oken. Děti kreslily, mladý učitel předváděl, jaký je medvěd a smích s jekotem naplnil místnost. Fajn, má to smysl i když už není její.
Odcházela, minula dům, kde s Denisem žili, i hřiště, kam plánovala chodit s vlastním dítětem. Procházela parkem, kde rádi trávili volné dny.
Ani nevěděla proč, ale zabočila k fontáně. Na lavičce seděla postava, která jí připadala povědomá. Po pár krocích zjistila, že je to Denis. Byl starší, šedivější, shrbený, unavený. A v pohybech kočárku, který ho pohoupal, byla bolest.
Olga zrychlila. Nemohla jej v tom nechat. Cokoli mezi nimi bylo znali se, uměla mu ulevit, pokud jí to dovolí.
Denisi
Trhl sebou, hlavu sklonil.
Ahoj, Olgo.
Sedla si k němu.
Jak se daří?
Bylo to obludně hloupé, hned se chtěla zvednout, ale zůstala. Denis přestal pohupovat, podíval se na ni.
Špatně. Hrozně.
Proč?
Ještě nevhodnější otázka, ale musela to vědět, měla-li se sama odpoutat.
Jsem sám. Rozpustil jsem si život, přišel o vše náhodnou chybou.
Neříkáš pravdu. Máš víc, než jsi nechal mě.
Podívala se na kočárek:
Kluk nebo holka?
Holka. Eva.
Mladá žena, dítě Co víc je ke štěstí třeba?
Není žena. Miluše už není. Byly komplikace při porodu.
Olga ztuhla. Přitom jí vůbec nešlo o to, kým byla Miluše. Bylo jí líto dívky, co v pravý čas oslovila Denise na firemní párty a chtěla nový život. Denis pil málokdy, ale ten večer Nikdo neví proč situace sklouzla, jak sklouzla. Výsledek spal teď v kočárku a Dennis ji tiše houpal, jakoby se bál, že Eva se probudí.
Mlčeli. Když konečně začali mluvit, překřikovali se, jako kdyby chtěli dohnat ztracený čas. Eva se mezitím probrala a popatřila na světla parku, na první hvězdy v tmavém večeru.
Olga se zvedla a zadívala se na Evin obličej.
Až uvidíte to své dítě, pochopíte, Olo. Jakoby tu Světlana stála u ní.
Za půl roku Světlana Holečková přivedla do kanceláře tmavovlasého, vážného chlapce a nechala je spolu.
Míšo, víš, proč jsem tu?
Pro mě.
Chceš jít se mnou?
Nevím. Nemyslím, že si mě vezmete.
Zadíval se na Olgu upřeně, bez radosti. Když ukazovala fotky, letmá jiskra vzplála a zase pohasla.
To je váš manžel?
Byl
A tohle vaše dcera?
Ne, Míšo. Ne moje.
Tehdy už jiskra nezhasla, a Olga nenechala, aby pohasla.
Eva není moje dítě, ale budu jí maminkou. Stejně jako tobě, jestli budeš chtít.
Vrátíte mě.
Proč myslíš?
Každý mě vrátí.
Já nejsem každý, víš proč?
Ne.
Protože vím, jaké to je přijít o všechno. Když tě už nikdo nemiluje.
Já vím, jaké to je
Víš, kdo je máma, Míšo?
Asi ne.
Je to ta, která nikdy nedovolí, aby ti někdo ublížil.
Vám je mě líto?
Olga mu pohlédla zpříma do očí, pomalu zakroutila hlavou.
Nechci tě litovat. Chci tě mít ráda. A přeji si, aby Eva měla brášku. Silného, statečného, který jí nedovolí nic zlého. Jak myslíš, zvládneme to spolu?
Míša mlčel, zkoumal ženu v červených šatech. Lehce ji pohladil po rukávu.
Líbí se mi.
Mně taky. Koupila jsem je, když mi bylo nejhůř. Pomohly mi. A teď mám tuhle barvu ráda.
I mě se líbí. Chci zkusit.
Nemusíš jen zkoušet. Stačí, když budeme dělat, co je správné. Nikomu už tě nedám. Pomůžeš mi i ty? Neumím být maminkou, ale ráda bych jí byla pro tebe i pro Evu, když dovolíte. Pomůžeš?
Míša pomalu přikývl. Olga konečně vydechla.
A pár let nato šla po horské stezce rodina: tmavovlasý hubený kluk chránil svižnou sestřičku, která chtěla vše prozkoumat.
Evo, víš, že v lese jsou vlci?
Ne!
A medvědi. Velcí a hladoví!
Jim maminka kaši neuvařila?
Ne. Ani neumí kaši.
Ale naše umí!
Tak ať uvaří pro medvědy.
Mamí! Eva říká, že medvědi chtějí kaši.
Krupicovou? Olga popoběhla, aby je dohonila.
Ty ji neumíš. Děláš vždycky s hrudkami!
Podvodnice! Popadla Evu do náruče. Ty ji nemáš ráda, ale medvědi by byli vděční.
Zítra jim ji pošlu! A i med, co jsi koupila!
Kdepak! Ten bych si dala sama. Půjdeš dál po svých, nebo na rukách?
Nesem mě!
To spíš za tátou! Předala ji Denisi, poplácala Míšu po vlasech. Co myslíš, Míšo, jak s kaší pro medvědy?
Domů ještě nechci, mami. Ještě vše neprozkoumáno. Pokud Eva bude krmit zvěř, z hotelu se už nedostaneme býti hladovým v téhle krajině je risk.
Olga se usmála a rozhlédla.
Evo, kaši uvaříme později, až se naučím bez hrudek!
Dobře! Eva souhlasila snadno a Olga a Míša si vyměnili úsměvy.
Ty jo, mami! pronesl Míša k sestře a zašklebil se.
Ty jo, synku! přikývla Olga. Hlídej ji pořádně. Nasbíráme nejen medvědy, možná najdeme yettiho, a kdekoho pak si je všechny vezmeme domů, tahle holka by je tu jinak nenechala. Všichni jsou přece taky hladoví a potřebují lásku.
Smích se rozléhal po louce, nesl se ozvěnou, vybíhal mezi lidi a mizel v horách. Den končil a nový sliboval světlo.