Složité štěstí
To snad nemyslíš vážně, Denisi. Rozvod? Co to povídáš? nejsi snad nemocný?
Seděla jsem naproti svému muži a celý svět se mi rozpadal pod rukama. Dvacet pět let spolu! Za dva týdny máme slavit výročí tedy měli bychom. Jaký rozvod? Pozvánky rozeslané, hosté pozvaní, všichni už se těší. Volala mi i Lída, má nejlepší kamarádka. Dárek dokonce stihla poslat poštou, protože ve svém šestém měsíci těhotenství už samozřejmě nemůže přes půl Evropy na návštěvu. Ale bylo to právě ona, kdo nás s Denisem seznámil studovali spolu. A na svatbě křičela nejhlasitěji: “Hořké!” a schovávala se za mou svatební kytici, kterou jsem ani nehodila mezi ostatní, prostě jsem ji podala Lídě do rukou.
“Nerozumím, proč ten tvůj Karel otálí? Tak skvělou holku jako jsi ty přece nesmí nechat plavat!”
“Nic mu neuteče,” smála se Lída a rovnala mi závoj. “Všechno má svůj čas, Olgo. On do toho časem doroste. Já ale nechci, aby mi nějaký zelenáč dělal manžela, rozvedli bychom se hned. Pak bychom tu řešili rozdělení majetku, a pak si mě všichni oblíbí proč dobrovolně dělat ze sebe oběť?”
Smály jsme se tomu tehdy nahlas, já i Lída, až se jí rozmazal make-up. Prožívala vždycky vše naplno. Všechno hned a pořádně.
“A děti, Lído? Rovnou dvojčata, nebo aspoň jedno?” provokovala jsem ji.
“Ne, rovnou dvojčata! Jednou se vytrápím a hotovo. Mám na dvojčata v rodině nároky z obou stran.”
“No jo, ale vychovat je pak taky musíš, drahá.”
“Ve dvou se to zvládne líp než s jedním,” tvrdila a já jsem už tehdy věděla, že když něco chce, splní si to. V životě Lídu málokdo v něčem předběhl.
A skutečně, její humor si s ní osud pohrál místo dvojčat se narodila hned trojčata. A ona je zvládla, obdivuhodně. Celý manželův klan ji pak miloval, i když nikdy nikoho neprosila o pomoc a se všemi jednal rovně. Když bylo potřeba, uměla přemluvit manžela i k těm největším domácím zásahům:
“Jednou budeme potřebovat pomoct, Fando. Nechci pak narazit na zavřené dveře. Chceš bramboráky s houbami? Tak honem k tvé mámě, postav jí tu skříň! Já přijdu příští týden umýt okna.”
Když se potřebovala pomoc s dětmi, všechny babičky byly ochotné přijet kdykoli. Lída děti donosila, porodila, dokázala je udržet v pořádku i se všemi riziky jejich nízké porodní váhy a pak se přihlásila dálkově na vysokou.
“Jsi blázen! Kdy to všechno stihneš?” nestačila jsem se divit.
“A komu napadne dát špatnou známku matce tří dětí? Hlavně mi zůstane mozek funkční, a pak budu mít diplom a zkušenosti! Komu vadí pár let na nízké výplatě, hlavně, že pak budu moct vybírat.”
Lída byla vždy jiná než já. Od dětství jsem nedokázala dělat rychle rozhodnutí, váhala se vším, dětinské nerozhodnosti jsem se nezbavila ani po třicítce.
“Právě proto, když se už rozhodneš, je to správně! Jsi stabilní, Olinko,” často mě utěšovala.
Stabilní Tak proč odešel Denis? Co se stalo? Byli jsme bezdětní, což byla rána pro nás oba, ale dávno jsme se s tím smířili. Sama jsem působila nějaký čas jako dobrovolnice v dětských domovech, věděla jsem, že cizí dítě bych si vzít nemohla ne z nedostatku síly nebo financí, ale bála jsem se, že by moje láska nebyla dostatečná. Nevím, jak přesně milovat cizí dítě “správně”.
“Ještě jsi nepotkala své dítě,” říkala mi paní ředitelka dětského domova, paní Světlana. “Až potkáš, budeš vědět.”
“A co když ne? Co když jsem prostě neměla být matkou?” ptala jsem se.
“Tak to tak přijmi,” pokrčila rameny. “Líp neudělat nic, než ublížit. Viděla jsem už dost rozvrácených dětí i dospělých.”
Ukázala mi malého Míšu, kterého už dvakrát vrátili. “Život není spravedlivý. Ještě je tak malý a už ho nikdo nechce Potřebuje tolik lásky”
To mě na čas odradilo od dalších návštěv. Nechtěla jsem Míšu zachraňovat z lítosti a stát se pro něj dalším zklamáním. Stal se pro mě symbolem. Neublížit nikdy nikomu to jsem si zapsala za uši.
Otřásla jsem se zimou, i když topení již dávno zapnuli. Co teď? Pomoci Denisovi se sbalit? Nachystat mu i teplé oblečení? Naše moravské léto je krátké, za chvíli bude zima U mámy na Hané bylo vždy teplo a neexistovalo tam mrznutí, ani v zimě. Nejraději bych odjela za maminkou, do jejího pokojného světa na chvíli úplně sama. Teď už ale není možné být s ní. A ani Denis už se nevrátí.
Ach bože, nechci žádnou svobodu! Potřebuju, aby vše bylo jako dřív káva ráno a v noci, když mě napadne; rozhovory do rána, výlety bez plánu. Nejhezčí byly ty neorganizované dny. Denis prostě zvedl během všedního dne telefon:
“Oli, co děláš?”
“Strašně moc práce, schůzky, potom banka.”
“A kašli na to! Pojď, jdeme do lesa nebo někam!”
A já všeho nechala a za hodinu jsme se procházeli lesem a prostě bylo dobře
Dnes už to je pryč. On půjde dál. Má novou, čeká s ní dítě Je to tím? Nebo byl náš vztah vždy prázdný? To možná unesu, ale pokud bych nebyla ani pro jednoho potřeba, nejsem nic
Tiskla jsem se ke kuchyňskému radiátoru a snažila se zvednout, něco udělat, ale nejde to. Slyším, jak Denis tiše přechází bytem, balí zásuvky. Ruce se mi třásly a hrnec s jedinou kytičkou, co mi kdy přivezla Lída, sjel až na okraj. Když práskl dveřmi, propadla jsem se na podlahu, ztuhlá bolestí.
Hromádka hlíny rozházená po podlaze mě vrátila zpět do reality. Přesně tak všechno je tady teď černé a rozbité. Světlo je pryč. Musím se něčeho chytit
Přešla jsem po střepinách a krvavými chodidly došla pro mobil. Lído…
Nebyl to ani pláč, spíš vlčí výkřik. Ale Lída pochopila bez vysvětlování.
“Denis odešel?”
“Jo.”
“Zítra jsem u tebe.”
“Zbláznila ses! Lído, prosím, ne! Jsi těhotná Počkej, ty jsi to věděla?”
“Tušila jsem. Když jste tu byli naposled, ani na mě se nechtěl podívat. Teď už to dávám dohromady. Olinko bude líp!”
“Lído, jak lépe? Nic mi nezůstalo! Život v háji… Co mám dělat?”
“Kup si šaty.”
“Prosím? Cože?”
“Slyšela jsi kup si šaty, na které ti bylo líto peněz. Hned teď. A pak mi je ukaž. Nebuď doma, nehledej okolky. Kup si šaty, a dej vědět, kdy letíš. Do hor pojedeš se mnou. Vyvětráme si hlavu obě!”
Položila telefon. Koupu si teda ty šaty? Zašla jsem k zrcadlu: už ne děvče, ale tak stará, že bych se měla vzdát? Ne! Pokud Denis čeká, že budu brečet na podlaze, nedočká se. Lída má pravdu. Musím se vzchopit.
Rukou jsem uhladila vlasy, smyla slzy, připravila telefon a krátce rozeslala zprávy a zrušila rezervace. Pak kýbl s hadrem a zametla kuchyň. Nový květináč koupím později.
Šaty sedly úžasně. Jasně červené, úplně jiné než všechno, co jsem nosila za poslední roky vždy spíš šedé, nenápadné. Teď najednou proč nemohu zářit já? Už to není ta ustaraná a zlomená Olga.
Cesta byla dlouhá, s přestupem, ale nakonec dobře v hlavě nebylo místo na starosti.
V horách s Lídou jsme prokecaly i promčely vše. Vysvětlila mi, jak nechat minulost být a chytit novou příležitost.
“Vrať se otevři si centrum tady,” navrhla mi. “Staví se tu spousta nových sídlišť, dětí je hafo, tvůj táta je nemocný, stejně jsi ho chtěla přestěhovat. Nemusíš. Koupíš si byt poblíž, nebo bydli s ním, co chceš.”
A tak jsem ve zbytku nezvládnutého roku už věděla, co udělat. Rozvod, prodej bytu i auta, papírování kolem podnikání, do kterého jsem vrazila tolik sil a korun, že to teď nemám odvahu spočítat. Sešla jsem se s Denisem ještě párkrát, držela jsem se a pak jeho číslo prostě vymazala navždy.
Bystrá přijala nové jaro v záplavě květů. Začala jsem znovu. S otcem jsem nebydlela, koupila byt o jednu ulici dál. Potkala jsem tam paní Milenu, elegantní ženu, která s úsměvem zdravila a s mým otcem byla náramně šťastná. Rodiče se milovali, ale máma už není a táta si zaslouží život. Na zahradě kosil trávu, Milena vařila čaj a já byla vděčná za jejich štěstí.
“Všimla sis, jak je tvůj otec ještě fešák, Olinko?” mrkla na mě Milena. Byla v tom něha, při které člověku dojde, že láska je možná v kterémkoli věku. Co když i pro mě čeká někdo další? Jen ho nevidím?
Rok utekl jako nic. Dva dětské kluby, které jsem otevřela, pracovaly naplno. Práce skutečně dost. Snažila jsem se všechno ze starého života vyměnit vlasy, šatník, pes místo upovídaného papouška. Ale večer mě přepadala tma. V kuchyni jsem koukala do prázdna a zašeptala bych čertví co za to, kdyby Denis otevřel dveře, poklepal mě po rameni a řekl, ať mu řeknu, co mě trápí.
Věděla jsem, jak je to nesmysl, že potřebuju definitivně odejít, přestat na něj myslet ale srdce neporučíš.
Když mi po roce a půl přišlo zdaňovací oznámení ohledně bývalé firmy, připravila jsem se jet vše vyřídit aspoň nějaký pohyb, povytržení! Papírování nezabralo ani den. Zbyl mi celý den ve městě, tak jsem se prošla starou čtvrtí, kde jsme bydleli. Pozorovala jsem řadu domků, starou prolézačku, kde jsem snila, že tam jednou budu vodit svoje děti, drobný park.
Na lavičce u opravené kašny seděl muž, který mi byl povědomý. Pak jsem si uvědomila, že je to Denis. Seděl shrbený, vlasy úplně prošedivělé, pohupoval kočárek sem a tam. Zastavila jsem se a najednou jsem věděla, že i kdyby bylo cokoliv, pořád vím, jak mu pomoct. Usedla jsem vedle něj.
“Ahoj, Denisi.”
Sklonil hlavu níž, setřásl jí do ramen a zašeptal: “Ahoj, Olinko.”
Pak jsme promluvili. Všechna léta se na nás vyhrnula najednou. Říkal, že je sám, že přišel o všechno. Manželka už jeho není porody byly těžké… Malá Evička spí v kočárku, Denis se o ni stará sám.
Dlouho jsme oba mlčeli. Když Evička otevřela oči a spatřila noční park, na chvíli se i v mém nitru rozsvítilo něco nového.
Za pár měsíců mi Světlana z dětského domova přivedla do kanceláře Míšu. Temné oči, vážný, každý dotaz téměř neprojevil zájem. Ukázala jsem mu fotky bylo mu jasné, že jsem sama.
“Nevím, jestli mě vezmete,” řekl tiše.
“Proč myslíš?”
“Každý mě vrátil”
Seděla jsem proti němu a pomalu vysvětlila: “Taky jsem přišla o všechno a vím, jak bolí, když člověk nemá nikoho. Ale nejsem každý, Míšo. A já tě nechci litovat, ale mám tě ráda. Chtěla bych, abys ses stal Eviččiným velkým bratrem. Pomůžeš mi to zvládnout?”
Váhavě přikývl. A já se poprvé za dlouhý čas znovu nadechla.
Pak uběhly roky. Jdeme po horách: štíhlý tmavovlasý kluk hlídá drobnou, živou holčičku utíkající před rodiči.
“Evo, tamhle v lese jsou vlci!” škádlí ji Míša.
“Nejsou!” protestuje Evička.
“A medvědi! Velcí a hladoví!”
“A co je mamka nenakrmila?”
“Neumí uvařit kaši.”
“Naše to umí!”
“Mami, Evička chce medvědům dát kaši!”
“Mannou?” popoběhnu za dětmi.
“Mami, ty ale neumíš krupicovou bez hrudek!” durdí se Eva.
“Evidentně to neumím, to zná jen tvoje babička” směju se. “Ale medvědům by chutnala i s hrudkami!”
“Tak jim ji zítra klidně dej!” Evička mě objímá.
“Ne, med jim nedám, ten mám ráda sama. Ale až bude správná chvíle, koupíme k tomu i nový hrnec.”
Nakonec skončí Evička na rukou u Denise, já poplácám Míšu po rameni.
“Míšo, nechceš ještě výlet? Eva by tu nakrmila i yetiho!”
Míša protočí oči: “Mami, radši dávej pozor, abychom domů netahali víc zvířat, než máme povoleno.”
Smích zní nad loukou a v horách mizí, když ráno slunce svítí nad vrcholky a nový den, lepší než ty minulé, právě začíná.