Sama sobě jsem přísahala, že když máma odejde, následovat ji budu…
Bylo mi jen pár let, když jsem poprvé slyšela slovo „zkouška“. Tehdy jsem nechápala jeho význam, ale nyní, ve svých 44 letech, mohu s jistotou říci: celý můj život je řadou zkoušek, jedna těžší než druhá. A nebýt mámy, již dávno bych to vzdala. Bez ní nejsem nic. Proto jsem se rozhodla, možná to zní šíleně, ale je to mé rozhodnutí: až ji nebude, půjdu také.
Jmenuji se Libuše. Když jsem se narodila, lékaři nedali mým rodičům žádnou naději. Vzácná forma systémového artritidy, která mi každým rokem stále více omezovala klouby, brala volnost pohybu, schopnosti a naděje. Byly mi tři roky, když jsem pochopila, že nejsem jako ostatní. Ostatní děti mohly běhat, skákat, lézt na prolézačky. A já – seděla jsem na lavičce a dívala se. Někdy jsem se snažila vstát, ale bolest mě donutila plakat.
Moji rodiče se vzdali myšlenky mít druhé dítě. Celý svůj život věnovali mně. Táta, vynikající matematik, opustil vědu, začal přijímat jakékoliv brigády, aby nám s mámou nic nechybělo. Pracoval dvacet hodin denně, abychom měli dvě byty – jeden na pronájem a druhý na bydlení. Postavil letní chatu, stal se spoluvlastníkem firmy spolu se svým bratrem – vše proto, aby mi zajistil budoucnost.
Odešel, když mi bylo dvacet. Máma zůstala. Jediná. Silná. Nepokořitelná. Krásná žena, která si nikdy nestěžovala. Ráno – rozcvička, pak snídaně, procedury, infuze, převazy, návštěvy lékařů, překlady, setkání, telefonáty, konzultace – ve všem je po mém boku. Ne pro slávu ani z povinnosti, ale z lásky.
Studovala jsem doma. Naučila se anglicky, německy, italsky a francouzsky. Pracuji jako překladatelka online. Někdy mě zvou na semináře – a máma je vždy se mnou. Jsme jedna duše. Ona není jen moje matka, je můj vesmír.
Ano, bolí to. Ano, každý pohyb je námaha. Ano, nikdy nebudu mít děti. Nevdám se. Nezahraju Chopina. Nestanu se lékařkou, jak jsem snila. Ale žiju. Protože máma žije.
Nikdy nemluvíme o budoucnosti. Máme tichou dohodu. Vím, že jednoho dne odejde. Tak život funguje. A vím, že moje sestřenice Alena se o mě bude muset postarat – máma s ní vše probrala, sepsala dokumenty, závěť, byt. Náhodou jsem se to dozvěděla. Ale nic jsem jim neřekla. Protože kdybych řekla, musela bych říct pravdu. A pravda je taková: nechci žít bez mámy.
Nebojím se bolesti. Nebojím se samoty. Bojím se prázdnoty. A tahle prázdnota přijde s jejím posledním dechem. Tehdy udělám svou volbu. Existuje mnoho způsobů, jak odejít důstojně – bez lítosti, bez křiku, bez dramatu.
Dokud je máma se mnou – budu žít. Kvůli ní. Kvůli jejímu úsměvu. Kvůli tomu, aby každé ráno věděla: jsem stále tady. A v tom je celý smysl.
