Slavnostní příchod Markéty Petrové

Dobré zprávy

Slavnostní výstup Markéty Petrové

Maruško! To není žádná polévka! To je naprostý mišmaš! Milá, jsi výborná právnička, tak se už konečně věnuj té práci! Nech kuchyni těm, kterým to aspoň trochu jde.

Markéto, já nejsem ženská? Maruška měla na krajíčku slzy vzteku.

Jak to, že jí nikdy nešly ani ty nejjednodušší recepty? Kromě vajíček natvrdo a salátu se nikdy o nic většího nepokoušela. U nich doma to bylo rozdělené jasně už roky Verča vede domácnost, Maruška je ta chytrá a Světlana je rebel, co zvládne jakýkoli stroj rozebrat a zase složit, ať je to traktor nebo mixér. Na rodinných sešlostech tak vařila převážně Veronika, zatímco Maruška a Světa se staraly o zázemí úklid, nákupy, program pro děti. Poslední úkol měla na starosti Světa, protože jedině ona dokázala zkoordinovat bandu dětí tak, aby dům Verči, kde se všichni vždycky scházeli, a přilehlá zahrada zůstaly v použitelném stavu i bez generální rekonstrukce. V rodině Petrových zbožňovali děti a rozmazlovali je, ale výchova byla přísná což se, upřímně řečeno, moc neprojevovalo.

Všech sedm vnoučat Markéty Petrové, které milovala nade vše, mělo něco ze své nejmladší tety Světy. Ta už dávno byla maminkou dvou špuntů, co teď právě pobíhali po trávě na zahradě, hráli si na indiány nebo třeba Masajce podle fantazie a stejně měla Světa pořád tu samou jiskru v oku. Seděla právě na schodech, třídila švestky na Markétin další várku kompotu a přemýšlela, že by se k té jejich divočině klidně ráda přidala, kdyby na ní Verča neházel tak přísné pohledy. Ta přitom zuřivě krájela rajčata na další salát a polohlasem si brblala pod vousy jasné připomínky.

Ty nejsi ženská, ty jsi rošťák! Světo, kdy už budeš rozumná? Maruš je vážená paní, já snad taky, a co ty? Budeš celý život skákat jako zajíc? Jezdíš na motorce a vykládáš, jak je svět úžasný Děti ještě malé, ale co až jim bude třeba deset? Nebudou se za tebe stydět?

Nezveličuj, Verčo, bránila Světu Maruška, naposled mrkla do kastrůlku se svou nešťastnou polévkou a zaklapla víčko. Děti mají být na co pyšné. Která máma rozebere a poskládá motorku? Ty snad jo? Já určitě ne. Já nezvládnu ani polívku, natož šrouby. A neříkej, že by ses neměla čím chlubit se mnou?

No vždyť jo. V kuchyni nic, na soudu všechno.

Vidíš to! To znamená co?

Co?

Že každý má dělat, co umí.

To už na terase připlula Markéta Petrová, která část debaty nestihla. Ženy hromadně vydechly úžasem, a děti místo aby dál přestíraly bojový tanec se zastavily a hleděly na babičku ve vší její kráse.

To je něco! Světiným dvojčatům zacvakaly jazýčky naprosto synchronně, až zvuk zněl jako výstřel.

Mise splněna! přikývla Markéta s úsměvem.

Pomalu se otočila před rodinou, aby všichni viděli nové šaty a lodičky na jehle, které obouvala jen při těch nejzásadnějších příležitostech. Dnes to totiž bylo něco extra.

Děvčata, je to v pohodě? Dá se v tomhle věku ještě jít na rande s pánem, kterého jste neviděly čtyřicet let?

Markéto, jsi úžasná! On padne do mdlob!

Do mdlob radši ne! Markéta prošla noblesně sem a tam, ruce v bok, nos vzhůru. A co bych si s takovým nebožtíkem pak počala? Zpátky bych ho do života stejně neprobrala. Spíš mě zajímá, proč si na mě zrovna teď vzpomněl? Co ode mě může chtít po těch letech?

Třeba chce, abys byla zas žena! nadhodila Veroniky nejstarší, patnáctiletá Anička, a soukla půlku švestky do pusy. Co?

Řehot, který nasledoval, vyplašil kočky a nervově labilního jorkšíra, kterého si Věrka loni pořídila.

Aničko, ty mě jednou zničíš! křenila se Verča, utřela si slzy a šla hledat hadr, zatímco Maruška začala uklidňovat vyděšeného psa.

A co jste spolu měli, Markéto? houkla Maruška na dětí, které pochopily, že teď je lepší se klidit a zmizely někam za dům.

Ále, Maruško! To byl románek!

Slovo románek Markéta pronesla s takovým přednesem, že Anička padla zpátky na schod a Světa si musela držet břicho smíchy.

Aničko, na to máš ještě čas!

A kdy? A kolik ti bylo, Markéto, když jsi měla románek?

Šestnáct, dítko! Co na mě tak koukáš, Verunko? Jasně že jsem byla naivní blbeček. To se ti nestane ty jsi rozumná a krásná. Ale varuji tě, musíš vědět, že chlapi No, prostě zaskočí. To není žádná sranda. Náhoda, city, všechno zamíchá a už to jede z kopce!

Přestaňte, Markéto, a už povídej! vyhrkla Světa. Anička už tu stejně sedí jak sbírka pozornosti, tak ať poslouchá, a má rozum.

Anička poděkovala pohledem a vyšvihla se pohodlně vedle Markéty na schod. Její zelené oči byly přesnou kopií Markétiných, ačkoliv pokrevně spřízněné nebyly, stejně jako Verča, Maruška a Světa, kterým cizí žena nahradila mámu před mnoha lety. Markéta Petrová se vynořila do života sester Petrových krátce poté, co jejich matka zemřela. Otec, ztracený a zdrcený, nevěděl kudy kam. Vše, co tvořilo jeho svět, se v jednom okamžiku propadlo spolu s manželkou, která odešla po krátké nemoci.

Veroničce bylo tehdy osm. Postarala se o mladší sestry, přestože otec na všechno odpovídal jen: Věrko, škoda že tu není máma. Ta by věděla!

Takových odpovědí se bála. Přestala se vyptávat a radši všechno řešila sama. S Maruškou to ještě šlo, ta jako pětiletá byla rozumná, ale Světa dvouleté torpédo potřebovala dohled nonstop. Babička, která měla pomoct, to zabalila už po pár týdnech. Zetě, promiň, já to nezvládnu. Vezmi si Veroniku, já mám už roky, nemoci Mladší zvládni sám. Verunka s hrůzou poslouchala, jak jí chtějí rozdělit od sester. Svírala Světu, která brečela, až se jí ovíjel nos, a stejně se rozhodla utéct, kdyby došlo na lámání chleba. Jenže nakonec přijela Markéta.

To zrovna Světa ležela s horečkou a Veronika už nevěděla, co dál, šla za otcem a poprosila, aby zavolal doktorku. Ten jen, otrávený, zavrčel: Věrko, nemůžu, mám moc práce. Ona zakřičela: Tati! Světa umírá!

Ta věta zabrala. Otec otevřel, zavolal doktorku a poprvé po měsících Věrka pocítila, že už nemusí být dospělá. Do příběhu vešla Markéta Petrová, pediatrička z nedaleké polikliniky, která šla na záskok za kolegyni. Bylo už večer, Markéta naštvaná na rozkopanou Prahu, prodírala se do činžáku a vypátrala potřebné informace od babek na lavičce. Vystoupala do bytu a od té chvíle měly holky v životě Skálu, o kterou se mohou opřít. Markéta bleskově vytelefonovala záchranku, zfackovala otce, co neplnil roli tátova, a vyřídila vše, co musela, s tím, že když budeš táta, budeš táta, jinak tě zmlátím sama! Od té chvíle Věrka věděla, že už nemusí být hrdinkou a na příchod Markéty se vlastně těšila.

Markétu si ale sestry braly každá po svém. Věrku nadchla. V rychlosti udělala doma pořádek a hned řekla: Holky, máma je jen jedna já budu Markéta, volat na mě Markéto, žádná máma, jasně? Maruška ale skřípala zuby. Pro ni byla ztráta mámy nejbolestivější a Markétu jen stěží akceptovala. Věrka vydržela dlouho, až když viděla, že Světlana začíná s Maruškou trucovat, pustily se do hádky. Markéta je našla brečet a objala všechny do svého velikého náručí.

Nemůžu být vaše máma, ale budu kamarádka, slíbila a holky poprvé brečely nahlas a spolu.

Porozumění trvalo roky. A ačkoli zažily leccos, Markéta, která po jednom zákroku nemohla mít vlastní děti, se stala skutečnou mámou sestrám Petrovým, i když ne oficiálně, tak duší určitě. Jejich táta zemřel už rok po svatbě s Markétou. Skočil pod auto, prý zamyšlený. Když jí zavolali, vybíhala ze své ordinace bez kabátu a běžela až do školy za Verčou. Popadla ji v chodbě, vzala ji i Marušku domů, a když už všem bylo jasné, co se stalo, sedla si před ně a řekla: Nejste samy!

Když řešila adopci, už nebyly připomínky a vše šlo hladce. Markéta odešla z polikliniky, našla dvě místa v soukromých ordinacích a peněz už bylo tak akorát. A hlavně ráda říkala: Moje holubi jsou chytří a šikovní.

Světka si vydupala motorku Markéta prodala chalupu, nakoupila vybavení, našla kaskadéra na trénink a byla s tím spokojená: Profese jako profese! Peníze chodí, dítě šťastné, co víc chci? Až zbytek peněz ze zahrady šel na Světy servis garáž, nářadí.

Verča moc starostí nedělala nikdy. Byla až moc dospělá, takže Markéta ji někdy objala a do ucha jí špitala: Vydechni si, holka, jsem tady. A Verča si to vychutnávala.

Život šel dál klidně. Nebýt toho telefonu tři dny zpátky. Známý hlas, rozechvělý, řekl její jméno, Markétě spadla oblíbená hrníček, odstrčila vítězoslavnou Aničku (které zrovna vysvětlovala matiku), zhroutila se doslova vedle křesla a dlouze civěla do stropu, neschopná odpovídat na dotazy vnučky.

Aničko, zavolej mámě, potřebuju emocionální podporu, hned!

Verča přiletěla, necítila ruce ani nohy, sotva dýchala.

Markéto, co se děje?

Asi jsem se zbláznila!

No to je novinka, oddechla Verča, zatímco Světa vtrhla do dveří, helma pod paží, hádala se s kočkou, která obsadila její polštář.

Nakonec se rozjela debata, může-li Markéta jít na schůzku. Anička zdrhla vařit čaj, protože dobře věděla, že poprvé je babička nervózní. Kdo ví, jak se to zvrtne.

O víkendu měli rodinnou radu starších. Markéta začala vyprávět, jak ten kluk byl hezoun: Vlasy, jak u Keitana, a hlas ptáci utichali

A milovala jsi ho, babi?

Bláznivě! Ale byla jsem nešťastná. Ta láska to byla tragédie. A když ta holka odvedle, starší, chodila se mnou do hudebky, začala s ním chodit, já jsem to držela v sobě. Hrozně jsem se styděla, že jsem o své první lásce pověděla právě jí

Hovor sklouzl k lekcím života: Holky, pozor na kamarádky. Závist je jako plíseň nevidíš ji, ale ničí vše kolem. A také: Když najdeš někoho, kdo tě bude dávat na první místo, ber ho a utíkej k oltáři to je ten pravý!

Zatímco Anička oplakala babiččinu bolístku, Markéta objala vnučku a šla se dát dohromady před večerním výstupem. Ta chvíle přišla auto zaprskalo, z něj vystoupil malý, vymóděný pán, pečlivě srovnal list papíru a zabouchal na branku.

Dobrý večer, hledám Markétu Petrovou?

Veronika mlčky přikývla a šla pro ni. Ale když viděla, jak její matka vypadla na verandu nové šaty, oči namalované fixami od dvojčat, ve vlasech snad pětadvacet spon málokdo by zůstal vážný. Chudák pes se pod stůl schoval a děti nenápadně směrovaly ven.

Pan román stál na prahu a málem zapomněl, jak se sundává kšiltovka, když spatřil Markétu v celé parádě. Holky omdlévaly smíchy kde jsou ty časy husté kštice!

Markéta zrudla až po kořínky vlasů, vletěla zpátky domů a za chvíli se smála celá rodina, až slzy tekly proudem. A když se usadila, všichni si připili čajem a napadlo je, že když to ten pán zvládl a neutekl, možná si Markétu opravdu zaslouží. Možná je správný chlap, co má místo v jejich vesmíru

A Verča, když jí podala další hrnek čaje, se naklonila, objala Markétu za ramena, a zašeptala:

Neboj, jsme s tebou. Jdi do toho!

A tak začala další kapitola rodinného příběhu. S humorem, slzami i nečekaným výstupem v podání Markéty Petrové, která se díky své rodině nikdy nebála žít naplno.

Rate article
Add a comment