Slavnost u příbuzných vstup bez hranic
Pamatuji si to, jako by to bylo včera, a přitom už uplynulo tolik let. Všechno začalo tím, jak jsem opatrně zvedla střep z rozbitého cetkovského džbánu, kdysi daru od tety Hany, a neuměla jsem se odhodlat ho vyhodit. Položila jsem ho na parapet a pro sebe zamumlala: Promiň, teto Hano Byt voněl šamponem, dnes už vzácným sektem a zvláštně mandarinkami, i když jsme je přece večer na stůl nedali. Za gaučem spočíval na koberci plastový věnec s třpytkami, v zásuvce u konferenčního stolku se objevil uvázaný hedvábný šátek s nápisem: Rozlučka snů.
A pod radiátorem se stydlivě krčila osamělá růžová gumová rukavice s odřenou stužkou. Vypadala, jako by utíkala z včerejšího večírku a zůstala viset půl cesty.
V zmuchlaném županu s opraným střapcem u pásku jsem prošla pokojem s igelitovým pytlem na odpadky. Každý můj krok doprovázel tichý šelest papírků od bonbonů.
Na parapetu se skvěla sklenka s uschlou rudou kalužinou na dně. Ve váze místo květin trčely tři barevné brčka s třpytivými hvězdičkami. Nad stěnou visela girlanda z papírových srdíček, jedno evidentně okousané.
Na kuchyni mě čekal celý bitevní úkol.
Na stole osaměle trůnila polovina vrstveného dortu. Krém stékal jako tání sněhuláka, po bocích ztěžka zapíchnuté svíčky s čísly 3 a 5 přitom jsme včera neslavily ani žádné narozeniny, prostě dámskou jízdu.
V dřezu stály skleničky s obtisky rtěnky, vedle talířky se ztvrdlými fleky od pomazánky. Na židli se válela věštící karta polovina lícem, polovina rubem, jako po nezdařeném věštění.
***
Automaticky jsem zvedla jednu kartu kárový král na mě hleděl s unaveným nadhledem. Včera jsme z těch karet vykládaly budoucnosti, svatby, stěhování i tajemné cizince. Špitaly jsme, aby to prý bylo vážné, ale nakonec jsme se stejně hlasitě smály a zapíjely osud bublinkami.
Sklonila jsem se pro třpytku, a když jsem vytahovala cosi měkkého zpod gauče, objevil se cizí krajkový punčoch s utrženou gumičkou památka na taneček na stoličce. Zatřásla jsem hlavou a odešla do ložnice, aspoň tam byl relativní klid.
V ložnici vládl v porovnání s ostatními místnostmi řád. Jen tři polštáře na zemi, peřina stočená do podivného šneka. Upravila jsem polštář na své straně postele a pod ním našla přeložený papírek růžové barvy.
Srdce mi zabolelo.
Jestli je to další vzkaz od nějakého Vítka z Caffé baru pro kamarádku Evu Ale písmo znám velká rozhozená písmena, a každé o Eva vždy orámuje do míčku.
Jsi ta nejlepší hostitelka na světě! Evča.
Zůstala jsem pohledem na vykřičníku viset zdálo se mi, že se trochu chvěje. Zasmála jsem se jedním koutkem. Nejlepší hostitelka s rozbitým džbánem tety Hany a třpytkami v koupelně, kde každá sprcha vypadá jak oslňující ohňostroj.
Kolikrát jsem si slíbila, že už NIKDY zamumlala jsem, usedla na kraj postele.
***
Pod nohama cosi nepříjemně mlasklo.
Odsunula jsem bačkoru v ní spočívala mandarinka. Úplně celá, krásná. U ní na gumičce stála zašedlá sirka a útržek papíru: Ať je život sladký.
Včera jsme se tomu s holkama smály u přípitku. Teď ta mandarinka vypadala jako ironie osudu.
Mobil zavrněl na nočním stolku. Na displeji svítilo: Eva (naše uragánka).
Samozřejmě. Odpověděla jsem, pročistila si v krku hrdlo. Haló.
Janičkoóó! z telefonu burácelo, jako by večírek pokračoval jinde. Jsi bohyně! Holky jsou unešené! Ještě tady s námi sedí Bára manikérka, rozebíráme, jak jsi včera vyhnala tu skříňovou vílu!
V pozadí někdo zvolal: Vzkaz pro Janu! Děti budu rodit už jenom u ní! a zase rámus.
Díky, Jano, už tišeji dodala Eva. Ty vždycky je to u tebe jako doma.
Podívala jsem se na mandarinku v bačkoře.
Hmmm, řekla jsem. Jako doma
Nebudu tě rušit! Odpočívej, královno rautů! pak kovově cvaklo a bylo ticho.
***
Sundala jsem brýle a položila je vedle vzkazu od Evy. Ve skříni v odlesku jsem zahlédla padesátiletou ženu s unaveným obličejem, překvapivě mladýma zelenýma očima a vlasy v rychlém uzlu, ze kterého trčela třpytka. Jedna, tvrdohlavá, kroucená.
Telefon ožil znovu tentokrát videozvoněním. Tereza dcera.
Vzdychla jsem, uhladila vlasy, ale třpytka zůstala.
Ano, dceruško? přijala jsem hovor a na displeji vykoukla Tereza s rozcuchanou ofinou a kafáčem.
Mamí!, mžourala, Jo, věděla jsem to, zas máš třpytky na kočce?
Na sobě, opravila jsem ji. Kočka po včerejších tanečkách s kartama někde zdrhla, asi zase leží v prádelníku
A všechno jsem jí vypověděla.
Mami, smála se Tereza, pak ale zvážněla. Slyšíš se? Kočka se schovává, džbán v kusech, mandarinky v bačkorách Neměla bys konečně Evě říct ne?
Cítila jsem v jejích slovech lásku i podrážděnost, jako dvě závaží.
Ona to potřebuje, pronesla jsem automaticky. Vždyť víš.
A ty to nepotřebuješ? přerušila mě jemně. Kdy sis naposledy opravdu odpočinula? Ne když jsi hostila ostatní?
Pohlédla jsem na růžovou rukavici pod radiátorem, na vzkaz pod rukou a na prázdný byt plný cizího smíchu z včerejška.
Nevím Asi jsem taky někde zalezla pod skříň. S kočkou.
Tereza se zasmála.
Mám tě ráda. Ale fakt, popřemýšlej příště si dejme čaj jen my dvě, bez vykládání karet a třpytek.
Obraz zamrznul na vteřinu, pak se spojení obnovilo. Ticho mezi námi zůstalo viset.
Uvidíme, řekla jsem.
Ale poprvé za dlouhou dobu to nebylo to obligátní jasně, Evo, ale začátek něčeho nového.
***
První, kdy Eva přišla ke mně jen tak, bylo na jaře, kdy za oknem ležel špinavý sníh, ale na parapetu už vyrážely nesmělé výhonky.
Janičko, otevři, nesu mír! Její hlas byl ve dveřích dřív než klíč v zámku. A koláč!
Otevřela jsem a prudce do předsíně vpadla Eva voněla vanilkovými voňavkami a ledovým vzduchem. Nesla obrovský pekáč s něčím dobře propečeným.
Domácí slaný koláč jako od babičky, pamatuješ? už šla do kuchyně. Bože, ta tvoje předsíň! Fotka do magazínu!
Zazubila jsem se a upravila pečlivě složený šál na věšáku. Dvoupokojový byt v panelové devítce byl mým tichým triumfem. Tapety tón v tónu se závěsy, na gauči deka ještě od mamky. Kuchyně s bílými dvířky a dřevěnou deskou, parapet plný květin.
Máš to tu moc útulný, říkali všichni. Pro mě to byla zásluha.
Svlékni se, řekla jsem dle rutiny a brala od ní koláč. Těžký.
Jako můj život, mávla Eva, oči jí zářily. Hele, Jana, napadlo mě u mě v tom našem bytě je stěna na stěně, kuchyň jak myší díra, nad hlavou křičí, pod oknem vrtačka U tebe je vzduch! Víš? Vzduch! To je hřích sedět sama. Uděláme posezení? Jen tak my dvě. Plus dvě moje holky, uvidíš, jsou fajn!
Tahle slova mě bodla jako jehla do srdce.
Vzpomněla jsem si na večery o samotě, kdy jsem pletla další šálu, Tereza byla pryč a příbuzní vzpomněli na mě jen o svátcích.
Posezení? zopakovala jsem. Proč ne. Zrovna je koláč!
Eva pozvedla obočí:
Fakt souhlasíš? Já si přinesla koláč jako úplatek, že tě musím přemlouvat! zasmála se. V sobotu? Žádný oficiální důvod generálka rozlučky.
Dala jsem koláč do trouby, a sobota mi připadala vzdálená.
Dobře, kývla jsem. Připravím něco.
Jsi zlato! Eva mě objala silou, že mi zapraskala žebra. Jsme přece skoro sestry.
To slovo skoro zůstalo viset, ale polkla jsem ho spolu s představou budoucího koláče.
***
Velikonoce se ten rok slavily taky u Jany. Iniciátorka samozřejmě Eva.
U Janči je opravdový domov! šířila Eva. Mazanec jako z plakátu, vajíčka z časopisu. A kocour, co všechno kontroluje.
Ve skutečnosti naše micina Micka vypadala spíš jako ke všemu vzdorující hlídačka, důležité znělo líp.
Eva se přiřítila s bandou tří kamarádek.
Já byla zvyklá na klidné rodinné večeře a najednou v předsíni rachotila rezavá holka v žlutém plášti, vysoká bruneta v kožené bundičce a drobná tmavovláska se smíchem jako zvoneček.
To je Lenka, to Iveta a to Marcela, mávla Eva. Holky, tady Jana u ní je pohoda a dobrota!
Sotva jsem stačila hosty zuvat, sháněla jsem papuče, kabáty věšela v hlavě jsem počítala: stoly, dvě mazance, jedenáct vajec, saláty, sulc.
Bylo toho málo. Uprostřed debaty o správné polevě Eva cvakla mobilem:
Jejda! Zapomněla jsem, Katka a Julie jsou taky poblíž! Napíšu jim. Snad ti to nevadí, vezmou si vlastní vajíčka!
Otevřela jsem pusu, ale z trouby zapípalo. Běžela jsem k mazancům. Mezitím už Eva položila telefon a vítězně oznamovala:
Za půl hodinky tady budou!
***
Oslava se proměnila v trh.
Děvčata se přela o domácí těsto, o pravou vesnickou pec. Rozpálená Lenka přelila polevu ta skončila na bílé slavnostní utěrce až na kraj.
Jé! To je pro štěstí? zarazila se omluvně.
Eva se začala smát, ostatní jí sekundovaly. Automaticky jsem utřela skvrnu už se nechtěla pustit.
Nic, vypere se.
A pak jsem zachytila Evy pohled vděčný, teplý. Jako by jsem neuklízela ubrus, ale zachraňovala svět.
K večeru byl parapet plný nabarvených vajíček, na stěně papírový věnec, pod stolem něčí sandály. Eva, zvedla číši s portským, slavnostně zvolala:
Holky! U Janči je vždycky skutečný svátek!
A zatleskaly. Červenala jsem a v duši mi znělo, jak skutečný svátek nabývá váhy jako by klidná kuchyně byla jevištěm pro něco velkého.
***
V dětství to bylo naopak. Tam bývaly oslavy vždycky u Evy.
Eva lídryňka, společenská, hlučná, svůdná, stále populární. Náš dvorek se vždy scházel před jejím vchodem. Tam pořádala módní přehlídky v mámině županu, zakládala tajné kluby pod schody. I babky jí říkaly naše herečka.
Já byla ta nenápadná domů včas, knížky vracela do knihovny čisté, boty utírala do lesku.
Janí, ty jsi vzorná, říkávala teta Hana, mámina sestra a Evina máma. Pohlídej mi Evu, ať se aspoň od tebe něco přiučí.
V pubertě jsme se rozešly. Eva se vrátila z vesnických diskoték plná příhod, já šla na obchodní školu, pak dálkově vysokou. Pak účetní, klidný život. S Evou jsme se potkávaly jen občas jen kdy rodina slavila.
Pak zemřela teta Hana. Pohřeb, smutek, unavené tváře a všechny křivdy vyplavaly. Tehdy jsme si s Evou poprvé dlouho povídaly u mne v kuchyni do rána a zapíjely hořkost sladkým čajem.
S mámou odešel i domov, řekla Eva, zírala do hrnku. Nevím, jak má člověk fungovat bez ní.
Já, už roky bez své mamky, tiše špitla:
Ono to funguje jinak. Ne líp, ne hůř. Prostě jinak.
Od té doby jsme se vídaly častěji napřed kvůli věcem, co bylo třeba vyřídit. Pak jen tak pro radost.
Postupem času mě Eva vtáhla do svého života jako vír vtahuje opatrný list.
Co jsme, příbuzné, a budeme žít vedle sebe? bouřila. Ne! Já k tobě přijdu a ty ke mně!
K Evě jsem však já téměř nikdy nešla buď práce, Tereza nebo únava. Zato ona chodila ke mně čím dál častěji.
***
Postupem let se z u Jany stal univerzální kód.
Holky, to je jasné, že u Jany, plánovala Eva. No co bych vás tahala ke mně, kuchyně na pár metrech. U Jany spojená s obývákem, ráj pro blogerky!
Silvestr kde?
U Jany! Tam girlanda a sleď pod kožichem chutná jako dort.
Velikonoce? U Jany.
Marceliny narozeniny? U Jany, jasně! Tam bude dort i focení.
Večer jen tak, se sklenkou? No kde jinde, u Jany je vždy pohoda a plno dobrot.
Zprvu mě to těšilo.
Můj byt se stal středem života. Ráda jsem vybírala ubrousky, experimentovala v kuchyni podle internetu. Byla jsem polichocená obdivem Evy a kamarádek, co nadšeně áchaly nad bílým nádobím:
Jano, máte to tu jako z časopisu!
Postupně to houstlo. Hosté přicházeli čím dál častěji i bez Evy.
Ahoj, Jana? Tady Lenka, včera jsme u tebe byly s Evou, pamatuješ? Napadlo nás s Ivetou na hodinku příjít, má novinky a Eva nemůže, je v salonu. Jsi doma?
Jednou, když zazvonili potřetí v týdnu, otevřela jsem a v předsíni stála žena, kterou jsem poznala okamžitě.
Naděžda, Evina dávná kámoška, se kterou jsem kdysi zažila nepříjemnou příhodu nespravedlivě mě veřejně obvinila z pomluvy. Od té doby jsme se vyhýbaly.
Ahoj nesměle si srovnávala vlasy. Eva říkala, že je večírek tady, snad nevadí, že dojdu dřív pomoct.
Stála jsem ve dveřích, dřívější hanba pálila z pat až do krku. Chtěla jsem říct: Eva se spletla, nikoho nečekám. Místo toho jsem ustoupila.
Vstup, pronesla jsem. Dáš si čaj?
Kuchyňská utěrka v mé ruce se stáhla, jakoby byla provaz.
***
Můj první protest byl až směšně dětský.
Chceš zkazit svátek? Kup špatné sušenky, napadlo mě.
Obvykle jsem brávala křupavé věnečky z blízké pekárny lahodné, voňavé, dokonalé. Tentokrát jsem koupila nejlevnější sušenky v modrém obalu, co se sypou dřív, než docestují k čaji.
Aspoň uvidí, že není vše u Jany jako v restauraci, myslela jsem tvrdohlavě, když jsem je sypala do misky.
Večírek samozřejmě vyšel. Eviny kamarádky špatné sušenky zajídaly dobrou náladou, někdo přinesl sýr, další olivy a Eva svůj pověstný rajčatový salát.
V jednu chvíli si Marcela, smějící se, pověsila obří plastové korále na kliku. U rána jsem je našla visící na bílé dveři. Chtěla jsem je sundat a schovat do sáčku s nápisem NALEZENÉ, když opět kdosi zvonil.
Jano! Eva vlétla dovnitř. A o! Ty máš i na klikách svátky!
Chtěla jsem přesvědčeně odvětit to není svátek, to je chaos. Ale její radost byla tak nakažlivá, že jsem jen povzdechla:
Svátek
A svátek se odmítal stěhovat pryč.
***
Nejzvláštnější byla ta rozlučka, kterou Eva nazvala večer věštecký.
Holky, dneska nahlédneme do budoucnosti, ohlásila Eva v chatu, kam mě nenápadně přidala. Jano, ty jsi naše hlavní vědma. U tebe i konvice šeptá!
Podívala jsem se na svou starou konvici s vodním kamenem. Vědma, jo.
Jedna z hostek, Lenka, se přiřítila s balíčkem tarotových karet, tlustou svící a malým zrcátkem.
Není to obyč sraz, je to spiritistická seance. Budeme volat duchy!
Nervozně jsem se zasmála.
Jaké duchy, Leni? Jedině duch guláše.
Ale fuj! Eva se rozesmála. Jano, nestresuj se, je to hra.
Uhasily se světla, zapálila svíčka. Pokoj zalila zlatavá záře. Micka, obvykle bezpečně u radiátoru, seděla na parapetu s naježeným ocasem.
Lenka rozložila karty, nastavila zrcátko.
Teď se ptáme vesmíru, šeptla.
Seděla jsem na kraji gauče, cítila se cizí na vlastním svátku. Ostatní žertovaly o lásce, penězích, přestěhování všechno šlo tak nějak mimo mě.
Najednou, jako na povel, začalo v domě poblikávat světlo pak tma, rána a v celém baráku blackout.
To je znamení! šeptla Lenka a holky s výskotem ječely.
Sáhla jsem po mobilu, když tmavý stín proběhl pod nohama. Micka to nevydržela, s výkřikem pelášila do ložnice a zabouchla za sebou skříň.
To je určitě znamení, že je tu těsno, drsně jsem řekla.
Za pár minut se elektřina vrátila (někdo z domu pustil svářečku). Ale Micka se ze skříně neodvážila celý den. Slyšela jsem jen tiché škrábání a slabé mrr z hloubi prádelníku.
Když kočka konečně vylezla, uražená a zasypaná prachem, hladila jsem ji a šeptala:
Tak co, Micko, budeme se schovávat spolu?
Kočka zamrkala a šla na kuchyň, kde stále ležely třpytky.
***
Odvahu jsem nasbírala až pozdě.
Seděla jsem u kuchyňského stolu, hypnotizovala displej s prázdnou zprávou, kurzor nervózně poblikával jak tlukot srdce.
Prsty napsaly: Evo, příště slavte u sebe. Smazala jsem.
Zkoušela různé obměny:
Evo, už takhle nemůžu
Evo, nechme si chvíli pauzu u mě
Evo, jsem z unavená z hostů, fakt.
Všechno znělo buď měkce, nebo příliš ostře. V hlavě mi zněly Eviny Jano, ty to chápeš, Ty jsi ta hodná, Tobě to nedělá problém.
Hluboce jsem se nadechla, mobil položila a stoupla před zrcadlo. Osudí vrhalo stíny. Vzala jsem hřeben, ale místo úpravy vlasů jsem najednou vztyčila hlavu a řekla svému odrazu:
Evo, příště slavte u sebe.
Hlas se mi třásl. Zamračila jsem se.
Žádné výmluvy, připomněl mi v duchu Terezin hlas. Máš právo.
Narovnala jsem ramena jak před představením.
Evo, ráda si popovídám. Ale večírky, už není v mých silách je pořád tahat doma. Příště slavte u tebe.
Pokaždé byl hlas slabý, skoro omluvný.
Žádné ale, napomenula jsem se. Nejsem kontrolorka ani úřednice pro výmluvy.
Pomalu jsem ťukala:
Evo, už jsem vážně unavená. Příště, prosím, uspořádejme to u tebe, potřebuji klid.
Prst zůstal nad tlačítkem Odeslat. Stáhlo se mi hrdlo strach ztratit, urazit, slyšet: Věděla jsem, že jsi sucharka.
Odeslala jsem a telefon odložila.
A teď osobně, zašeptala jsem.
Před zrcadlem jsem ještě několikrát nacvičovala rozhovor.
Evo, je to můj domov, je mi těžké to mít pořád takhle naruby
Evo, mám tě ráda, ale nemusím být základnou pro všechny
Evo, musíme si nastavit hranice.
Na hranice se mi vždy stáhl hlas, měla jsem knedlík v krku. V odraze jsem viděla ženu, která se teprve učí říkat ne.
Ale někde mezi třetím a pátým pokusem se v pohledu objevil nový tón ne hněv, ne únava, ale odhodlání. Tiché, vytrvalé.
Jdi k ní. Ne k sobě. K ní.
***
Šla jsem k Evě úmyslně bez upozornění.
Když ona může přijít ke mně s koláčem a holkama, bez ptaní, jestli jsem doma půjdu jednou i já. Ne jako hostitelka, ale host.
Byt Evy ve starém činžáku vysoké stropy, olupaná omítka, schránky s letáky. Dřív jsem milovala staré domy pro ducha času. Dnes mi přišla ta atmosféra plesnivá.
Bez výtahu. Kráčela jsem schod po schodu, okouněla po otlučených dlaždicích. Na třetím patře vůně směs levného osvěžovače a zkažené polévky.
Dveře Evina bytu poznávám na nich křivě pověšený umělý věnec a dřevěná cedulka Zde žije zázrak. Dřív mi to připadalo roztomilé. Teď spíš smutné.
Zaklepala jsem. Ticho. Zmáčkla zvonek. Protáhlý tón. Po chvíli šoupání, kroky.
Kdo je? zaznělo ochraptěle.
Jana
Dlouhé odemykání, až konečně pootevřeno.
Kouká Eva v teplákovce, jeden vlněný ponožka, druhý v ruce. Vlasy v uzlu, oči uslzené.
Janí? Jak bez ohlášení?
A ty chodíš ke mně s avízem?
Zamrkala, ale pustila mě dovnitř.
Byt mě praštil do očí prázdnotou.
V předsíni žádné vítáme vás, žádná rohožka, lavička na boty. Jen mop, boty, jedna bota, skvrna na lině.
Vejdu dál stáhne se mi žaludek.
V pokoji gauč, dříve zelený, teď pás šedobrusu. Na něm oblečení v hromadě jak lavina.
Na zemi lahve od vína, plechovky od energy drinků, stržený časopis, otevřený laptop na židli, popelník plný nedopalků.
Pod stolem dvě hrnky jedna převrácená, ztvrdlý kruh kávy; druhá balancuje na krajíčku koberce, vespod zaschlá pěna a popel.
Na parapetu ne květiny jen kelímky, pytlík od chipsů a seschlý citron.
Cítila jsem, jak se ve mně něco obrací.
To nebyl jen nepořádek, byl to život, který tekl do koutů a nikdo ho nevrací zpět.
***
Nekoukej tak, pronesla Eva. Ještě jsem neuklízela po no prostě po všem.
Po čem? zašeptala jsem.
Po mámě, po práci, po všem Po životě.
Eva šla do kuchyňky malá komůrka. Stůl, židle, lednice s oprýskanými magnetkami. Dřez plný zapadlých talířů, pánev s omastkem, v koutě pytel s odpadem.
Chtěla jsem ti volat, řekla přes rameno, ale nějak nebyla nálada.
Stála jsem s kabelkou u sebe. Hlavou mi běžely obrázky moje kuchyň, ubrus, dorty, smích a druhý svět, kde smích zůstává venku, a doma je jen šedý prach.
Najednou jsem pochopila pro Evu je můj byt nejenom útočiště, je to jediné místo, kde může utéct od svého komůrkového chaosu.
Kvůli čemu jsi přišla? otočila se. Kvůli domluvě nebo inspekci?
Kvůli domluvě i inspekci zároveň.
***
Eva padla na židli, skoro jakoby ztratila sílu.
Myslela jsem, že se na mě zlobíš
Oči jí leskly, ale ne smíchem slzami.
Zlobím, řekla jsem upřímně. Doma už další mejdan nedám. Včera to přeteklo.
Položila jsem kabelku, aniž bych někam přesouvala lahve a pytle.
Ale taky jsem to chtěla pochopit.
Eva si otřela tvář.
Chápat co?
Proč to u tebe vypadá takhle. A proč se vše jako doma odehrává u mě.
Eva se zasmála krátce, drsně.
Protože u tebe je domov, u mě jen scéna na přežití.
Nadechla se a řekla, co nosila dlouho:
Zde nepatřím, od smrti mamky je to cizí. Tvářím se, že tu žiju, ale domov to není. Věci mám, domov ne.
Mlčela jsem, v břiše horký uzel vzpomněla jsem si na svoje první měsíce po mámě.
A když přijdu k tobě všechno je na svém místě. Přikrývka uhlazená, hrníčky září, kočka na okně. Ty chodíš kuchyní a víš, co kam patří. Ty znáš, jak být hospodyní života.
Nevládla dál.
U tebe poprvé za dlouho necítím strach ani samotu.
Cítila jsem, jak ve mně taje něco měkkého. Poznání, soucit.
Já si zas myslela, že tě naplňuje, když je doma živo Protože to umíš.
Sevřela ruce.
Věřila jsem, že tě těší, když to tam pulzuje, nejsi sama. Nevšimla si, že můj chaos přeteče i k tobě.
Já tiše uznala:
A proto jsi neviděla, jak můj domov ztrácí pevné obrysy?
Eva zakryla tvář.
Bojím se být sama, fakt. V noci slýchám mámin hlas a její výčitky. Spustím rádio, zvu hosty a zdrhám k tobě protože jen u tebe je jako dřív.
Sedla jsem naproti a všechny předpřipravené věty přišly zbytečné. Zůstala už jen pravda.
Evo, je mi líto, že jsi sama. A hřeje mě, že můj byt je pro tebe útočiště. Jenže
Položila jsem ruce, aby se netřásly.
Nemůžu být pro tebe jediný polštář, jediný úkryt.
Eva zklopila oči. Vydechla jsem.
Zkusíme to jinak. Méně často a střídavě.
***
Jinak to znamená? Eva smrkala do kapesníku.
Třeba ne všechno u mě.
Kývla jsem směrem k té smutné kuchyni.
Začít tím, že domov není jenom tam, kde je veselo, ale kde nemusíš sama před sebou cítit ostudu.
Eva se uchechtla.
Před sebou se stydím už dávno.
Tak to zkusme zlepšit tady, vstala jsem. Jinak už to nejde ani u mě, ani tady.
Opřela jsem se o židli, koukla jí do očí.
Takže doma jednou já, jednou ty. Ale jen malé skupiny. Jednou měsíčně. Jinak to nejde.
Myslíš sem pozvat lidi? ukázala okolo.
Myslím přestat utíkat ke mně. A začít tady.
Podívala se na mě měkčeji.
A víš co? Začněme samy dvě. Bez ostatních. Teď a tady.
Zmateně zvedla obočí.
Jak to myslíš?
Vyhrnula jsem rukávy.
Teď vyneseme ten odpadek, umyjeme hrnky, setřeme stůl a uděláme si palačinky. Jen my dvě. Bez třpytek a vyvolávání duchů.
Palačinky? popotáhla, malý plamínek v oku. Já umím lívance.
Tak lívance, kývla jsem.
***
A pustily jsme se do toho.
Zpočátku nejistě. Vzala jsem nový pytel, starý odnosila. Eva tiše sbírala hrnky. Pustila jsem vodu, našla houbu.
Já se taky nenarodila s čistým bytem, dodala jsem. Naučila mě to mamka. Pak život. Každá dělá, jak umí přežívat.
Eva mlčkla, ale myla hrnky obzvlášť svědomitě.
V kuchyni vonělo smažením. Eva s obracečkou v ruce vypadala jako dávná holka z dvorku, co pořádala přehlídky jen dneska byl její módní hit popraskaný strop a nedopečený bramborák.
Když jsme už seděly nad horkými lívanci s marmeládou, někdo zvonil.
Kdo to zase? nadskočila Eva.
Nahlédla jsem do kukátka a rozesmála se.
Svoje.
Na prahu stála Tereza s batohem a taškou.
Přišla jsem na vůni, mamko. Psala jsem ti, nereaguješ. Tak jsem došla.
Eva se rozpačitě upravila.
Pojď dál, testujeme nový režim.
Tereza koukla kolem byt, stůl, Eva, mě. Překvapená, pak s uznáním.
Jé, teta Eva má teď taky třpytky.
Jaké třpytky? nechápala Eva.
Podívej se na světlo, šťouchla Tereza.
Podívaly jsme se na stropě zatuhla stříbrná hvězdička, která se asi přestěhovala na Evině svetru.
Zasmála jsem se.
Tak, třpytky teď máme obě. Už nejsou jen u mě.
Hlavně aby byly dobrovolně, dodala Tereza a mrkla.
Cítila jsem, že se ve mně cosi uvolňuje. Pořád jsem se na Evu zlobil, bála se dalším dámským jízdám. Ale teď už máme všechny možnost volby. A Eva taky.
Seděly jsme ve třech v malé kuchyni, jedly lívance z jedné pánve a smály se, když měla Eva mouku na tváři.
A v tom smíchu nebyl pocit, že někdo využívá něčí domov. Byl to malý, narovinu upřímný svátek. Bez rautové královny a bez nejlepší hostitelky světa. Jen Jana, Eva a Tereza.