Olinka se vracela s manželem z restaurace, kde slavili jeho narozeniny. Večer byl skvělý. Spousta lidí, rodina, kolegové z práce. Mnoho z nich Olinka viděla poprvé, ale když Ondřej rozhodl, že je pozve, tak to tak asi mělo být.
Olinka nebyla z těch, kdo by manželova rozhodnutí rozporoval, neměla ráda hádky a vyjasňování si vztahů. Bylo pro ni jednodušší souhlasit s Ondřejem, než dokazovat svou pravdu.
“Olinko, máš klíče od bytu poblíž? Můžeš je vytáhnout?”
Olinka otevřela kabelku a snažila se v ní nahmatat klíče. Náhle pocítila ostrou bolest a tak sebou trhla, že jí kabelka spadla na zem.
“Proč křičíš?”
“Udělala jsem se o něco.”
“Ve tvé kabelce se čert vyzná, nic překvapivého.”
Olinka se s manželem nehádala, sebrala kabelku a opatrně vytáhla klíče. Vešli do bytu a ona již zapomněla na to, že se o něco píchla. Únava se hlásila, nohy bolely, chtěla se osprchovat a padnout do postele. Když se ráno probudila, bolela ji ruka, prst byl zarudlý a oteklý. Vzpomněla si na včerejšek a vzala kabelku, aby se podívala dovnitř. Opatrně vytahovala věci, a na dně našla velkou rezavou jehlu.
“Co to je?”
Nerozuměla, jak se to tam mohlo dostat. Vzala tu zvláštní věc a vyhodila ji do koše. Pak šla pro lékárničku, aby ošetřila píchlé místo. Obvázaným prstem se vydala do práce. Už k obědu si uvědomila, že má horečku.
Zavolala manželovi:
“Ondřeji, nevím, co mám dělat. Asi jsem včera něco chytla. Mám horečku, bolí mě hlava, celé tělo mě bolí. Představ si, našla jsem ve své kabelce velkou rezavou jehlu, právě tu jsem si včera zapíchla.”
“Možná bys měla navštívit lékaře, aby to nebyl náhodou tetanus nebo otrava krve.”
“Ondřeji, nedramatizuj. Ošetřila jsem si to, bude to dobré.”
Ale ne že by každý den, každou hodinou bylo Olině hůř. Sotva vydržela do konce pracovní doby, zavolala si taxi a jela domů. Chápala, že veřejnou dopravou by cestu nezvládla. Doma padla na gauč a usnula.
Zdálo se jí o babičce Anně, která zemřela, když byla Olinka ještě malá. Nevěděla, jak poznala, že je to babička Anna, ale věděla, že ano. Babička byla stará, shrbená. Její vzhled by mnohé vyděsil, ale Olinka cítila, že jí babička chce pomoci.
Babička vedla Olinku poli, ukázala jí byliny, které má nasbírat, řekla jí, že si má připravit odvar a pít ho, aby očistila tělo od černoty, která v něm začala působit. Řekla, že existuje někdo, kdo jí přeje zlo. Aby s ním bojovala, musí zůstat naživu. Olině zbývalo jen málo času.
Olinka se probudila v studeném potu. Zdálo se jí, že spala dlouho, ale když se podívala na hodiny, zjistila, že uplynulo jen několik minut. Slyšela bouchnutí dveří, přišel Ondřej. Dívka se sesunula z pohovky a vyšla do chodby. Ondřej, když ji viděl, zalapal po dechu:
“Co se s tebou stalo? Podívej se do zrcadla.”
Olinka šla k zrcadlu. Ještě včera tam viděla krásnou, usmívající se dívku. Ale teď v odraze viděla sebe, ale nepoznávala se. Vlasy zplihlé, kruhy pod očima, šedá tvář, prázdný pohled.
“Co je to za nesmysl?”
A pak si Olinka vzpomněla na sen. Řekla manželovi:
“Babičku jsem viděla ve snu. Řekla mi, co mám dělat…”
“Olinko, obleč se, jedeme do nemocnice.”
“Nikam nejdu, babička řekla, že mi lékaři nepomohou.”
Doma vypukla opravdová hádka. Ondřej nazýval svou ženu bláznem, kterému se zdála babka neznámého původu. Poprvé se navzájem velmi pohádali. Ondřej dokonce chtěl použít sílu, uchopil ženu za ruku a táhl ji k východu.
“Nechceš jít dobrovolně do nemocnice, odvezu tě tam násilím.”
Ale Olinka se vytrhla, neudržela se na nohou, spadla a praštila se o roh. Ondřej zuřil ještě víc, popadl kabelku, bouchl dveřmi a odešel. Všechno, co Olinka dokázala udělat, bylo napsat šéfovi, že chytila virus a musí být pár dní doma.
Ondřej přišel domů blízko půlnoci, omluvil se ženě a ona jen řekla:
“Zavez mě zítra na vesnici, kde žila má babička.”
Ráno Olinka vypadala spíše jako živá mrtvola než mladá a zdravím zářící dívka. Ondřej stále prosil ženu:
“Olinko, neblbni, pojď do nemocnice. Nechci tě ztratit.”
Ale jeli na vesnici. Jediné, co si Olinka pamatovala, bylo jméno vesnice. Od té doby, co rodiče prodali babiččin dům po její smrti, tam nebyla. Celou cestu Olinka spala. Dokonce nevěděla, na které pole mají jet, ale když se blížili k vesnici, vzbudila se a řekla manželovi:
“Támhle.”
S obtížemi vystoupila z auta a z vyčerpání spadla do trávy. Ale věděla, že je tam, kam ji babička Anna dovedla. Našla byliny, které jí babička ve snu ukázala, a vrátili se domů. Ondřej připravil odvar, udělal vše, jak mu řekla. Olinka začala pít odvar po malých doušcích, ale s každým se cítila o trochu lépe.
S námahou došla na toaletu a po vykonání potřeby zjistila, že její moč je černá. Ale nelekla se, naopak, zopakovala slova své babičky:
“Černota vychází…”
Té noci se Olinka znovu setkala ve snu s babičkou. Ta se usmívala a začala mluvit.
“Na tebe, vnučko, kouzlo přivolali přes rezavou jehlu. Bylinný odvar ti vrátí sílu, ale ne na dlouho. Musíš najít toho, kdo to udělal a jeho zlo mu vrátit. Nevím kdo to byl. Nevidím. Ale s tím vším je nějak spojen tvůj manžel. Kdybys tu jehlu nevyhodila, mohli bychom vědět více. Ale…
Uděláme to takto. Půjdeš do obchodu, koupíš balíček jehel, nad tou největší řekneš toto zaklínadlo: “Duchové noční, dříve živí! Vyslyšte mě, přízraky noci, pravdu prorokujte. Obklopte mě! Ukažte, pomozte, mého nepřítele najděte…”. Tuto jehlu dej do manželovy tašky. Ten, kdo na tebe poslal kouzlo, se píchne o tvou jehlu. Pak zjistíme jeho jméno a budeme moci vrátit jeho zlo jemu.”
Babička to řekla a rozplynula se jak dým.
Olinka se probudila. Stále se cítila hrozně, ale věděla, že se zotaví. Věděla, že jí babička pomůže.
Ondřej se rozhodl zůstat doma, aby o ni pečoval. Jaké bylo jeho překvapení, když se Olinka sebrala a chystala se jít do obchodu, přitom řekla, že potřebuje jít sama:
“Olinko, neblbni, sotva stojíš na nohou. Půjdu s tebou.”
“Ondřeji, uvař mi polévku, po tom viru mám strašnou chuť k jídlu.”
Olinka udělala vše, jak jí ve snu řekla babička. Už večer byla očarovaná jehla v Ondřejově kabelce. Před spaním se zeptal:
“Jsi si jistá, že to zvládneš sama? Možná mám zůstat s tebou?”
“Zvládnu to.”
Olině bylo lépe, ale věděla, že zlo je stále uvnitř, že se pohybuje jejím tělem jako doma, otravuje ji. Odvar, který pila už třetí den, byl jako protijed. Cítila, že se tomu nelíbí, co v ní sídlí.
Se stěží se dočkala, až se Ondřej vrátí z práce. Očekávala ho ve dveřích. Její první otázka byla:
“Jak proběhl tvůj den?”
“Všechno v pohodě, proč se ptáš?”
Olinka už myslela, že ten, kdo na ni uvalil kletbu, se zatím neprojevil, když Ondřej dodal:
“Představ si, dneska Irena z vedlejšího oddělení se nabídla, že mi pomůže vytáhnout klíče od kanceláře z mé tašky, měl jsem ruce zaujaté papíry. Tak tam strčila ruku a vrazila do jehly. Kde se v mé tašce vzaly jehly? Podívala se na mě tak naštvaně, myslela jsem, že mě pohledem zabije.”
“A co máš s tou Irenou?”
“Oli, neblázni. Miluju jen tebe. Nepotřebuji Irenu ani nikoho jiného.”
“Byla na oslavě tvých narozenin v restauraci?”
“Byla, je to moje dobrá kolegyně, ale nic víc.”
Olinince zapadla skládačka po tomto rozhovoru. Teď pochopila, jak se stará rezavá jehla dostala do její kabelky.
Ondřej šel do kuchyně, kde ho čekala večeře.
Jakmile Olinka usnula, opět se ji zjevila Babička. Ta jí řekla, co dělat, jak vrátit Ireně všechno zlo, které chtěla způsobit Olinka. Babička řekla, že teď je jí všechno jasné. Irena se chtěla pomocí magie zbavit soupeřky a pak zaujmout její místo vedle Ondřeje. Kdyby to nešlo přirozenou cestou, znovu by se uchýlila k magii. Tu ženu by nic nezastavilo.
Olinka udělala vše, co ji babička naučila. Brzy Ondřej oznámil, že Irena odešla na nemocenskou, že jí je velmi zle, a lékaři jen krčí rameny.
Olinka poprosila manžela, aby ji zavezl o víkendu na vesnici, kde kdysi žila babička, na hřbitov, na kterém nebyla od pohřbu. Koupila kytici květin, vzala rukavice, aby vyplela hrob od staré trávy. Sotva našla hrob Babičky Anny. Když k němu přistoupila, uviděla na pomníku fotografii, právě ta žena k ní chodila ve snech, právě ta ji zachránila před smrtí. Olinka dala hrob do pořádku, postavila květiny do lahve s vodou. Sedla si na lavičku a řekla:
“Babi, odpusť, že jsem tě nenavštěvovala dřív. Myslela jsem, že když k tobě rodiče jezdí jednou ročně, stačí to. Mýlila jsem se. Teď budu jezdit taky. Kdyby nebylo tebe, asi bych tu už nebyla.”
V tu chvíli Olinka pocítila, jako by jí babička položila ruce na ramena. Ohlédla se, ale nikdo tam nebyl, pouze jemný vánek…