Tomáš pečlivě přejel pohledem svůj pracovní stůl. Obvykle na něm vládl, jak se říká, kreativní chaos. Dnes se ale měl v plánu vrátit domů dřív, jelikož slavil své narozeniny, malý jubilejní den.
Navíc si Tomáš vzal týden volna, aby mohl se svou rodinou odjet k jihočeským rybníkům, a rozhodl se, že si uspořádá svůj pracovní prostor. – No, teď už to vypadá lépe – pomyslel si. Jeho pohled spočinul na fotografii v rohu stolu, a pocítil tichý smutek. Ne smutek, spíše stesk po tom, co je nám drahé a už se nikdy nevrátí. Podobné zvětšené fotky visely v jeho dětském pokoji u rodičů a v jeho obýváku. Na ten den si pamatoval dodnes, i když uplynulo několik let. A to nejen proto, že měl ten den narozeniny.
Tomáš s bratrem Pavlem seděli na lavičce před domem. Starší bratr znovu přehrával děj jednoho z akčních filmů, které viděli ve videopůjčovně, napodobujíc hlavní postavy. Byli tak zaujatí, že si neuvědomili, když dorazil tátův vůz.
Do reality je vrátil jeho veselý hlas. – Ahoj, kluci. Všechno nejlepší k narozeninám, Tomáši. Táta se usmál na Tomáše, vytahující něco zpoza bundy. – Tady máš, můj malý dárek – a vytáhl malého chlupatého koťátka. Bylo šedé, s bílými tlapičkami, a rozhlíželo se kolem sebe.
Z domu vyšla maminka s modrou sportovní taškou v ruce. Tu obvykle brával táta na služební cesty. – Synku, musím odjet na chvíli pryč. – Ale ten hlavní dárek dostaneš ode mě. – Tady, vem si ho – podal Tomášovi koťátko. – Dejte mu doma mlíčko. A já se vrátím na víkend, půjdeme do obchodu a vybereš si dárek sám, co říkáš? – A pak zajdeme do zoo. Táta je oba s bratrem objal a pohladil po hlavě. – Pavle, bude to na dlouho? – zeptala se maminka. – Ne, vrátím se zítra večer – odpověděl táta, berouc si tašku z jejích rukou. – Poslyšte, vyfotíme se jako památku – navrhla maminka.
Nedávno si pořídili fotoaparát, tehdy populární “mýdlovou krabičku”, a maminka se snažila zachytit co nejvíce okamžiků z jejich života. – Spěchám – usmál se rozpačitě otec. Tenkrát už seděl za volantem jeho kolega, strýc Karel, který zatroubil a s úsměvem jim významně ukázal na ciferník hodinek. Táta mu mávl, že chvíli počká. Položil tašku na zem, znovu vzal koťátko do náruče, a Tomáš s bratrem se postavili po jeho boku.
Usmívali se do objektivu a neměli tušení, že koťátko se stane pro Tomáše jediným dárkem. A posledním. Protože se táta z té služební cesty už nevrátil. Později se ukázalo, že s Karlem převáželi velkou částku peněz v hotovosti. Byla devadesátá léta, takové transakce byly běžné, a někdo na ně nasadil lupiče.
Maminka pak říkala, že podle vyšetřovatele je nechtěli zabít. Pravděpodobně čekali na opuštěný úsek silnice, aby při simulované nehodě peníze ukradli. Jenže patrně něco pokazili, protože náraz byl příliš silný a tátův vůz sjel z cesty, při převrácení se vzňal. Ani lupiče, ani toho, kdo to naplánoval, nikdy nechytili a po pár letech případ odložili. Kdykoliv maminka vzpomínala na to období, říkala: – Nevím, kdo to udělal a je mi to jedno. – Ať je pánbůh soudí. – Ale že mohli pomoct a neudělali to, to jim neodpustím.
Otce i strýce Karla pohřbili v jeden den. Do uzavřených rakví. Tomáš stál vedle plačící babičky, tátovy mámy, a nechápal, že v té tmavě červené rakvi leží jeho táta. Možná proto ještě měsíc běhal k dveřím při každém zazvonění. S nadějí, že to byl jen zlý sen a že dveře otevře veselý otec vonící cigaretovým kouřem a benzínem.
Táta měl klíče, ale vždy, když se vracel ze služební cesty, zvonil. Tomáš okamžitě běžel otevřít, a otec vytáhl z tašky nějaký dárek. Bratr se mu posmíval: – Jak to, že zajíčci dávají dárky? – V lese přece nejsou žádné obchody – smál se. – Ty jeden kluku nezbedná. Ale Tomáš si z toho nic nedělal a byl nesmírně pyšný na to, že lesní tvorové o něm ví a nezapomínají na něj.
Táta se ale nevracel a Tomáš si postupně vymyslel příběh, kde zlý čaroděj proměnil jeho tátu v šedého kocoura. Každý den tato myšlenka nabírala nové detaily, až ji téměř začal považovat za pravdu. Dnes už Tomáš neví, jestli to byla obranná reakce nebo jen dětská víra v zázraky, ale ty fantazie mu patrně pomohly překonat první ostrou bolest ztráty.
Teprve o hodně let později se s bratrem, když si vzpomínali na ty dny, přistihli u podivného pocitu. Jako by tátova duše skutečně přebývala v tom šedém kocourovi. Po dobu, co kotě a později dospělý kocour žil s nimi, cítili otcovo neviditelné přítomno. Ale jako děti se o tom nikomu nesvěřovali, ani sobě navzájem. Kocourovi dali jméno Bořek podle jedné z postav z pohádek, které každou neděli vysílali v televizi.
Tomáš s bratrem, ale i maminka si kocoura velmi oblíbili. Kocour se stal talismanem a ochráncem rodiny. Provázel je do školy a z práce. Když byl někdo nemocný, Bořek zůstával u něj, tlumivě přede a léčil. Kocour prožil s nimi dlouhý život. Ale čas neúprosně běží, a jednou letního nedělního večera tiše odešel. V té době byl starší bratr už ženatý a žil jinde. Jakmile se dozvěděl o úmrtí jejich dlouholetého mazlíčka, ihned přijel.
Na poslední cestu ho vyprovodili všichni. Byl to památník na otce. Táta jim v paměti zůstal tak, jak ho viděli naposledy: veselý, trochu ve spěchu, s koťátkem v ruce. Tomáš nevěděl jistě, ale zdálo se, že i maminka cítila něco podobného, protože na náhrobku, kromě otcovy fotografie, nechala na zadní straně zhotovit obraz pusté cesty s autem mířícím k zapadajícímu slunci. Kocoura pochovali na kraji města v borovém lese. I po letech si Tomáš pamatoval přesně to místo a při každé cestě kolem tam na chvíli zašel, aby se poklonil památce kocoura, nepochybně člena rodiny, s jehož odchodem skončila celá jedna éra jeho života – éra dětství a dospívání.
Ještě jednou se smutně pousmál nad vlhkými vzpomínkami na fotografii, vzal ze stolu notebook, otřel si oči hřbetem ruky a opustil kancelář.
Doma už na Tomáše čekali. Všichni byli pohromadě. Přijela maminka, bratr s rodinou a několik nejbližších přátel. Když všichni sešli do obývacího pokoje, bratr s dětmi slavnostně přinesli krabici a předali mu ji. Všichni začali tleskat a děti se s úsměvem ptaly, zda uhodne, co je uvnitř.
Rodina a přátelé věděli o Tomášově zálibě v počítačových hrách, a tak začal hádat. – Skvělý joystick nebo volant pro závody? – Uhodl jsem? Děti se smíchem zavrtěly hlavou a otevřely krabici. Tomáš nakoukl dovnitř a doslova se zhroutil na židli, kterou někdo předem posunul. Dětské vzpomínky mu znovu proběhly hlavou a nechtěné slzy mu samy stékaly po tvářích. A on se za ně nestyděl. V krabici sedělo koťátko, přesně jako to, které mu kdysi dal otec. Šedé, načechrané, s bílými tlapkami.
Vzpomínky ho zaplavily: táta, Bořek… Ve svém dětství Tomáš dlouhé hodiny hovořil s kocourem, svěřující mu své dětské tajemství, radosti a smutky. Chlapec měl nepřekonatelný pocit, že mluví se svým otcem. Alespoň věděl, že ho slyší.
Tomáš byl v skrytu duše přesvědčený o tom i později, už jako dospělý. Kocour se na něj díval rozvážným, takřka lidským pohledem a tiše přede, uklidňujícím ho.
Teď, když se jeho dospívající dcera vrací ze školy, první, co udělá, je zamířit do kuchyně, odkud se za chvíli ozve její nespokojený hlas. – Proč jsou mísy Bořečka prázdné?! – Kočičko, pojď sem, maličký, hned tě nakrmím. A kocour, který právě spořádal svou porci jídla, upíjí mlíčko, polechtává Tomáše dochytrale pozorujíc ho, a rychle kráčejíc do kuchyně za výzvou své malé paní.
