Díky Bohu, konečně jsi tady! babička těžce dýchala, ale její tvář zářila upřímným štěstím. Suchou rukou pohladila mou tvář, a pak ruce jemně složila na pokrývku.
Odpočiň si, babi, naléhal jsem. Zítra je celý den před námi, povykládáme si dosyta.
Ne, Jirko, smutně se usmála babička. Jediné, oč jsem Boha žádala, bylo dočkat se tebe. Teď už nic nepotřebuji viděla jsem tě, mohla obejmout. Za chvíli si trochu pospím a pak si popovídáme. Zavřela unaveně oči. Boženko, dej klukovi trochu najíst, je přeci po cestě unavený.
Babičce nebylo dobře. Věděla, že ji už moc dní nečeká. Já jsem byl jejím jediným blízkým, stejně jako ona mně. Moji rodiče dávno propadli závislosti nejdřív prodali všechen nábytek, pak byt i to poslední, co zbylo. Sami nakonec upadli do zapomnění. Babička mě z toho zoufalství stačila ještě dostat postarala se, abych vystudoval, přesvědčila mne získat řidičák na osobní i nákladní auta, a vyprovodila mne do základní služby. A dnes mě zase přivítala doma. Ne tak, jak by si přála to už si ale nemohla vybírat.
Zatímco Boženka, stará sousedka a babiččina kamarádka, připravovala v kuchyni něco k jídlu, babička si se zavřenýma očima opakovala v duchu slova, která chtěla říct, aby došla až k mému srdci a rozumu. Už se jí ale pletly vzpomínky. Hladila kočku, svoji milovanou Mícu, která ji v posledních dnech ani na vteřinu neopustila, protože cítila, že je zle. Nakonec mě zavolala:
Jirko, pojď ke mně. Když jsem si k ní sedl, potichu řekla: Přála jsem si pochovat tvoje děti, ale to už asi neuvidím. Zůstaneš tu sám. Není to snadné. Najdeš-li hodné děvče, už ji nepouštěj, vybírej na celý život život není nikdy lehký a ani nebude Vyhni se lenošení a hlavně se měj na pozoru před pitím! Podlehne-li jeden, ztratí se všichni blízcí. V životě je tolik cest, Jirko, vyber si správnou. Babička se na chvíli odmlčela, možná vzpomínala na mé rodiče, ale sebrala sílu a pokračovala: Byt jsem na tebe přepsala budeš mít kde přivést mladou ženu. Na pohřeb jsem odložila, Boženka ti ukáže, kam. Zbytek peněz převedla jsem na tvůj účet, na začátek to stačí. Mícu opatruj, nenechávej ji samotnou. Je to milá a chytrá kočka, sama jsi ji jako kotě domů přinesl To je asi vše. Běž si odpočinout, já také potřebuju spánek, už jsem unavená.
Ráno už babička neprocitla
Zaměstnal jsem se jako technik u firmy, co zaváděla optické kabely po okolní Praze. Bylo nás v partě šest pokládali jsme kabely a připojovali nové přípojky. Práce byla fyzicky náročná, ale plat nebyl špatný a pocit dobře odvedené práce taky nebyl k zahození.
Doma mě čekala Míca šedivá kočka, kterou jsem kdysi našel v krabici u popelnic. S babičkou si velmi rozuměly. Po její smrti začala Míca chřadnout nechtěla žrát, celé dny proseděla v babiččině staré lenošce a upřeně hleděla do chodby, jestli se babička náhodou nevrátí.
Zkoušel jsem ji rozveselit, povídal si s ní, hladil ji, nosil jí nejlepší pamlsky, ale měsíc nejevila zájem o nikoho a nic.
Jednoho dne přišla první výplata. Kluci čekali, že je pozvu na jedno do pivnice stará tradice, kdo by ji porušil, byl by považován za lakomce. Pozval jsem je tedy na oblíbenou pizzu poblíž Palackého náměstí, dobře jsme se pobavili a taky trochu napili. Vracíval jsem se domů až k půlnoci, veselé nálady.
U dveří mě čekala Míca. Najednou jsem vůbec neměl chuť jí pohlédnout do těch obrovských zelených očí tak vše chápajících. Uhýbal jsem pohledem, ale ona trvala na svém. Nakonec zakňourala žalostně a stáhla se pod gauč.
No tak, Míco, omlouval jsem se, nemohl jsem přece odmítnout, je to tradice, a navíc oni mi sehnali práci Měl jsem pocit, že se neomlouvám své kočce, ale babičce.
Druhý den mě Míca opět vítala u dveří a jakmile zjistila, že mi nic není, veselá se otírala o moje nohy, předla na celé kolo. S chutí pojedla, celý večer za mnou chodila a nakonec si lehla na polštář vedle mě, s čumáčkem u mého ramene.
Všechno víš, zašeptal jsem, drbal ji za ušima. Ale neboj, už jsem dospělý, dokážu za sebe zodpovídat. Dospělý to neumí jen, když propadne pití… Toho se bojím, víš? Je to v rodině. Ale asi budu muset změnit práci kolegové pijí často, vždycky najdou důvod: na zahřátí, po šichtě, svátky, pátek Odmítám jak můžu, ale už na mě divně koukají. Ne, tady dlouho nezůstanu. Ale co dělat? Od mala mě lákaly kamiony, chtěl jsem být řidičem, jenomže moje papíry nestačí s návěsem mě nevezmou.
Na další páteční večer jsem opět seděl s partou v hospodě. Pili, slavili konec týdne, já si objednal jen sodovku a unaveně koukal, jak se všichni čím dál víc rozpovídávají a vtipkují na účet servírky mladé hezké dívky. Vedoucí partičky, svérázný chlap, dokonce dívku chytil za ruku. Celá bledá se snažila vykroutit, ale marně.
Dej jí pokoj, ozval jsem se.
Hned bylo ticho promluvit na vedoucího znamenalo společenskou sebevraždu. Přesto překvapeně povolil, dívka se vymanila a zůstala u stěny, ustrašeně po mně pokukovala.
Rozzlobenou náladu zklidnil až majitel podniku velký chlap v bílém kuchařském rondonu. Jak se objevil, skupina se rychle začala klidit ven, cestou mi věnovali pár nepěkných pohledů.
Ty nespěchej, zastavil mě majitel, představil se jako Mirek. Nech je vychladnout, třeba přijdou k rozumu. Pán se na mě usmál: Proč s nimi vlastně trávíš čas? Nepiješ, nejsou ti podobní.
Jsme parta z práce, snažím se zapadnout.
Na to se vykašli, mávl rukou Mirek. To není žádná parta. Markétko, miláčku, dej nám dva čaje, prosím. Taky si trochu sednu.
Je to tvoje dcera? ptal jsem se cestou od baru.
Ano, pomáhá po škole pár hodin, Mirek pokynul Markétě a nalili jsme si čaj z porcelánové konvice. Řeknu ti to na rovinu, budeš muset hledat jinou práci. Jinak tě tam zničí nebo přivedou k pití. Máš nějaké řidičské oprávnění?
Mám řidičák na náklaďák, i v armádě jsem řídil, celý rok. Chtěl bych zkusit dálkovou dopravu, ale firmám chybí důvěra.
Hned ne, uznal Mirek, ale možná mám řešení. Znám pár spolehlivých šoférů, dálkařů. Do začátku pojď jezdit pro mě mám dodávky, náklady i přejezdy mezi městy, pak se uvidí. Později ti pomůžu, ať si doděláš papíry na kamion.
Jsem pro! nadchl jsem se. Mirek se mi opravdu zamlouval klidný, správný chlap a navíc otec Markétky. Mirek si všiml, že mi očima těká za Markétou:
Běž, Markéto, děkuju za pomoc. Jirka tě doprovodí. S úsměvem pozoroval, jak nás oba z té věty zčervenaly tváře.
***
O pět let později jsem řídil kamion po zasněžené dálnici.
Do Plzně, kde mě doma čekala žena Markéta, dcera Maruška a stará Míca, zbývalo třicet kilometrů. Na kraji cesty jsem zahlédl osamělého muže v lehké bundě.
Tady zmrzne, napadlo mě a zastavil jsem.
Vedoucí? poznal jsem ho, jakmile nasedl.
Zpitý a se ztraceným výrazem mi pokývl:
Jo, to jsem byl já Dneska žádná parta není, ti staří zmizeli, zbyla nás hrstka. Jeden zmrznul na zastávce, druhej se utopil, další skončil v nemocnici ostatní dělají, jak se dá. Vytáhl páchnoucí petku a napil se. No, jedeme dál!
Vysadil jsem ho v centru města a s lítostí sledoval, jak odchází. S hořkým úsměvem jsem si vzpomněl na jeho někdejší hrdinství…
Když jsem mířil domů, podíval jsem se vzhůru na okna bytu. Kuchyň svítila Markéta nespí, čeká. Možná je na návštěvě i Boženka, povídají si, nebo chovají Marušku. I když ne Maruška už spí v dětském pokoji, pod fotkou babičky. Dcerka jí často šeptá své dětské radosti a novinky, říká, co bylo ve školce. Babička sice neodpovídá, ale její oči a úsměv jsou pořád laskavé. A tam za oknem už číhá Míca, šedá jako mrak, pozoruje noc. V mžiku zmizí běží mě uvítat.
Nejsem sám, babičko, šeptám směrem k oknům. Všichni jsme doma, spolu, a ty jsi taky s námi. Tohle je ta moje cesta.
V ten večer jsem si v duchu slíbil, že už nikdy neztratím z očí, co v životě důležité. O rodinu, domov, čest i zvíře se musí pečovat. A hlavně stát pevně, když přijdou pokušení. Život v Česku nikdy není snadný, ale je krásný právě tím, co dokážeme zvládnout a koho máme vedle sebe.
