Dobrá žena.
Dobrá ženská. Co bychom si bez ní počali?
A ty jí dáváš jenom dvě tisícovky měsíčně.
Boženo, vždyť jsme na ni přepsali byt.
František se zvedl z postele a pomalu došel do vedlejšího pokoje. Ve světle noční lampičky přimhouřil oči a podíval se na svou manželku.
Sedl si k ní, naslouchal jejímu dechu. Zdá se, že vše v pořádku.
Vstal znovu a zamířil do kuchyně. Otevřel si tvaroh, zašel do koupelny a pak zpět do svého pokoje.
Lehl si na postel. Nemohl usnout:
Nám s Boženou je devadesát. Kolik jsme toho prožili? Už nám toho moc nezbývá a okolo už nikdo není.
Dcery, Lenky, už dávno není, ani šedesátky se nedožila.
Petr také odešel. Žil naplno… Vnučka, Andrea, už dvacet let bydlí v Německu. Na dědečka s babičkou si už ani nespomene. Asi má už i dospělé děti
Ani si nevšiml, kdy usnul.
Probudil ho dotek ruky:
Franto, jsi v pořádku? ozval se tichý hlásek.
Otevřel oči. Nad ním se skláněla jeho žena.
Co je, Božko?
Jen se dívám ležíš, nehýbeš se.
Ještě žiju! Běž si lehnout!
Zazněly táhlé kroky. Vypínač v kuchyni cvakl.
Božena Karasová se napila vody, zašla do koupelny a odebrala se do svého pokoje. Lehce šeptla:
Jednou se probudím, a tebe tu už nebude. Co bych pak dělala? Nebo možná já odejdu dřív.
František už objednal pro nás i pohřeb. Kdo by to řekl, že se to dá zařídit dopředu. Na druhou stranu, aspoň něco. Kdo by to za nás zařizoval?
Vnučka na nás dávno zapomněla. Jen sousedka Jana k nám chodí. Má od nás klíče. Děda jí dává tisícovku z naší penze každý měsíc. Nakoupí, co je třeba, někdy něco navíc. Peníze už nepotřebujeme, sami už na čtvrté patro nesejdeme.
Ráno František otevřel oči. Slunce svítilo do okna. Vyšel na balkon a zahlédl zelenající se vrchol staré třešně. Usmál se:
Dočkali jsme se znovu léta!
Šel za manželkou. Seděla zamyšlená na posteli.
Božko, už nesmutni! Pojď, něco ti ukážu.
Oj, už nemám sílu! těžce vstávala stará paní. Co to zas vymýšlíš?
No tak pojď!
Podporoval ji pod rameny a opatrně ji dovedl na balkon.
Podívej, třešeň je zelená! Ty ses bála, že se léta nedožijem. A přece jsme tu!
To je pravda! A jak hezky sluníčko svítí.
Posadili se spolu na lavičku na balkoně.
Pamatuješ, když jsem tě pozval kdysi do kina? Ještě na gymnáziu. Ten den taky třešeň poprvé zezelenala.
To se nedá zapomenout Kolik je to let?
Sedmdesát přes sedmdesát pět.
Seděli dlouho a vzpomínali na mládí. Člověk toho na stáří hodně zapomíná, někdy i to, co dělal včera. Ale co bylo za mlada, to zůstává navždy.
Propána, my se zakecali! vstala Božena. A my jsme ještě nesnídali.
Božko, udělej ten svůj pravý čaj! Už mám dost těch bylinek.
Ale nám to už doktor zakázal.
Aspoň slabý, a po lžičce cukru.
František Karas pil řídký čaj, zapíjel jím malý chlebíček se sýrem a vzpomínal, jak býval k snídani silný sladký čaj, ještě s koláčky nebo lívanci.
Vešla sousedka. Usmála se na ně:
Jak se dnes máte, babičko, dědečku?
Jaképak může mít devadesátník starosti? vtipkoval děda.
No když je na vtipy čas, je to dobré. Co vám mám koupit?
Jano, doneste prosím maso! poprosil František.
Vám už maso nesvědčí.
Kuřecí můžeme.
Dobře. Uvařím vám polévku s nudlemi!
Jana uklidila ze stolu, umyla nádobí. A zase odešla.
Božko, pojď na balkon, navrhl František. Ohřejeme se na sluníčku.
Pojďme!
Přišla Jana, podívala se na ně:
Chybělo vám sluníčko, co?
Tady je to pěkné, Janičko! usmála se Božena.
Hned vám sem přinesu kaši. A začnu vařit polévku k obědu.
To je opravdu dobrá žena, díval se František vděčně za ní. Bez ní bychom byli ztracení.
A dáváš jí jen dvě tisíc korun měsíčně.
Božko, vždyť jsme jí dali byt do závěti.
Ona to neví.
Zůstali sedět na balkoně až do oběda. K obědu byla kuřecí polévka s nudlemi a bramborem:
Takovou jsem vždycky vařila Lence i Petrovi, když byli malí, vzpomněla si Božena.
A teď nám vaří cizí, povzdechl si František.
Asi to tak musí být, Františku. Když tu nebudeme, nikdo nepláče.
Už dost, Božko, nesmutni. Pojď si na chvíli lehnout!
Františku, ono se opravdu říká:
Staří jak děti polévka rozmixovaná, odpolední spánek, svačinka.
František Karas trochu podřimoval, pak vstal nespalo se mu dobře. Počasí se mění, kdoví. Šel do kuchyně. Na stole dvě sklenky džusu, které Jana nachystala.
Vzal je opatrně oběma rukama a nesl do pokoje své ženy. Seděla na posteli a hleděla zamyšleně z okna.
Copak, Božko, smutníš? usmál se. Napij se džusu!
Vzala skleničku, upila:
Taky nemůžeš usnout?
Počasí.
Já se od rána necítím nejlíp, povzdechla Božena. Cítím, že už mi moc nezbývá. Pohřběte mě hezky, prosím tě.
Božko, co to povídáš. Co já bez tebe?
Stejně jeden z nás půjde první.
Už dost! Pojďme na balkon!
Seděli tam až do večera. Jana upekla tvarohové koláčky. Najedli se a začali se dívat na televizi. Každý večer tam usedli před spaním, nové filmy jim šly těžko do hlavy. Tak koukali na staré komedie a české pohádky.
Dnes viděli jen jeden animák. Božena vstala:
Jdu si lehnout. Dnes jsem nějak unavená.
Tak já taky půjdu.
Jen na tebe chci ještě chvíli koukat, náhle řekla žena.
Proč?
Prostě jen tak.
Dlouho na sebe hleděli. Asi vzpomínali, když byli mladí a všechno měli před sebou.
Pojď, doprovodím tě do postele.
Božena vzala Františka pod paží a pomalu šli.
Pečlivě ji přikryl, vrátil se do svého pokoje.
Ulevilo se mu jen trochu, na srdci mu bylo těžko. Nemohl dlouho usnout.
Přišlo mu, že snad ani nespal. Ale budík na nočním stolku říkal dvě hodiny ráno. Vstal a došel do manželčina pokoje.
Ležela s očima otevřenýma.
Božko!
Vzal ji za ruku.
Boženo, co je! Boženo!
A najednou i jemu se ztížilo dýchání. Doplazil se do svého pokoje, vzal připravené papíry a položil je na stůl.
Vrátil se k ženě. Dlouho se jí díval do tváře. Pak si k ní lehl a zavřel oči.
Ve snu spatřil Boženu, mladou a krásnou, jak byla před sedmdesáti pěti lety. Šla někam za světlem. Utíkal za ní, vzal ji za ruku.
Ráno přišla Jana do ložnice. Leželi spolu. Na tváři jim zůstal stejný pokojný úsměv.
Zavolala záchranku.
Doktor, který přijel, se nad nimi zastavil a zakroutil hlavou:
Odejít spolu… Asi se opravdu měli rádi.
Odvezli je. A Jana si sedla unaveně ke stolu. Tu zahlédla papíry a závěť napsanou na své jméno.
Sklonila hlavu do dlaní a rozplakala seChvíli tam seděla, ruce v klíně sevřené, oči upřené na starý květovaný ubrus. Byt působil prázdně, jakoby i slunce uctivě svítilo méně, tišeji. Venku na balkoně jemně šustily listy třešně. Otevřela okno, vpustila dovnitř závan ranního vánku a sladkou vůni léta.
Přešla k rámu dveří, kde visel vybledlý snímek dvou mladých lidí, zachycených právě pod rozkvetlým stromem, s očima upřenýma jeden na druhého. Jana na chvíli zavřela oči a v duchu poděkovala tichý dík, že mohla být svědkem jejich posledního společného jara.
A právě v té chvíli, kdy si přitáhla hrnek s čajem, najednou se ozval tlukot holubích křídel na parapetu a ve slunci zahrály stříbřité pramínky vlasů na opuštěném kartáči. Za okny zpívali ptáci a v celém prostoru byl klid, jaký bývá jen tam, kde zůstala láska.
Jana se usmála, vzala si svůj klíč a s pečlivostí, s jakou kdysi myla jejich šálky, začala uklízet ne do prázdna, ale pro vzpomínku. Byla tu ještě chvíli, než se dveře naposledy tiše zavřely. V šeru bytu zůstalo teplo jejich smíchu, vůně čaje a stín dvou lidí, kteří dokázali spolu zestárnout tak krásně, že i sama třešeň za oknem toho byla svědkem.
Venku už psalo nové ráno a v její dlani se hřál klíč, který najednou tolik vážil. Jana se naposledy ohlédla a v tichu toho dne věděla, že v každém létě, kdy třešeň znovu zezelená, bude někde v tom malém bytě jejich příběh znovu začínat.