Skrytý aktiv
Ty sis zase oblékla ten svetr? hlas Ivany Arnoštové zněl, jako by nemluvila o oblečení, ale o něčem nalezeném pod starým stolem na půdě. Alena, prosím tě Dneska přijdou Balcarovi. Víš, co to znamená?
Alena stála u sporáku a míchala polévku. Lžíce klouzala v kruzích, pravidelně, rozvážně, ačkoliv v ní něco svíralo tím tónem hlasu, tím nekonečným opakováním. To nebylo poprvé. A už jí bylo jasné, že ani naposledy.
Rozumím, paní Ivano, odpověděla, aniž by se otočila.
Ne, nerozumíš. Balcarovi jsou obchodní partneři Eduarda. Jsou to… krátké zaváhání velmi respektovaní lidé. A ty vypadáš jako bys přijela sklízet brambory z Polabí.
Alena položila lžíci na podložku. Otočila se. Tchyně stála ve dveřích kuchyně v hedvábném županu, s šálkem kávy v ruce, a měla ten výraz ne nenávistný, spíš zklamaný. Jako když člověk už po sté lituje volby svého dítěte.
Převléknu se před večeří, řekla Alena klidně.
To by bylo dobré, odpověděla Ivana a zmizela v chodbě.
Alena znovu začala míchat polévku. Vůně bobkového listu a mrkve se líně vznášela kuchyní. Za oknem vila s anglickým trávníkem, který ráno pokropily automatické postřikovače, zvláštně rovný, bez otisků. Koukala na ten trávník a přemýšlela, že dneska večer musí dokončit odvolání pro klienta z Opavy. Už jednou odložila termín.
Nikdo v tomhle domě netušil, že nějaké odvolání existuje.
Nikdo nevěděl o klientovi z Opavy.
Vůbec nikdo o ní nevěděl nic.
Jmenovala se Alena Maruštíková, vdaná Procházková. Dvacet pět let. Rodem ze Svitav, což je takové ospalé městečko na Svitavské Sázavě něco přes tři hodiny od Prahy. Táta bývalý učitel fyziky, máma účetní na poliklinice. Jednopokojový byt, zahrádka o šesti árech, kocour Fousek a hluboké přesvědčení rodičů, že dcera je chytrá a proto musí studovat.
Studovala. Nejprve s vyznamenáním na gymnáziu, poté červený diplom z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Dva roky dál na specializaci v oboru finančního práva, potom stáž u advokátní kanceláře Novotný & spol., posléze vlastní klienti. Prvně jeden, pak deset, až už to nepočítala.
Ve čtyřiadvaceti vydělávala dost, aby posílala peníze domů a ještě něco spořila. Pracovala na dálku, bez kanceláře či cedule na dveřích: jen notebook, telefon, dobrá hlava a umění mlčet.
S Tomášem Procházkou se seznámila náhodou na narozeninách společné kamarádky. Byl o čtyři roky starší, hezký až ostýchavě, a zároveň přirozený, bez záblesku pražského povýšenectví. Vyprávěl o Jeseníkách, kole, smál se lehce. Netušila tenkrát, čí je syn. To zjistila až později, když už nešlo říct, že je jí to jedno.
Procházkovi takový rodinný impérium. Procházka Industries, průmyslové parky po třech krajích, logistická firma ProLine, několik dalších podniků. Všemu šéfoval Eduard Procházka mohutné ruce, pohled, který se vpíjel skrz kabát až na kost. Jeho manželka Ivana se starala o reprezentaci a charity, byla duší rodinného obrazu. Ten obraz vyžadoval určitý typ člověka.
Alena nebyla ten typ.
Tomáš ji požádal o ruku devět měsíců po seznámení, v březnu, kdy řeka Svitava byla ještě studená, až bolela v plicích. Řekla ano a bylo to upřímné, protože ho milovala jeho spontánnost, ticho po jeho boku, i to, že se nebál nic neříkat. S rodinou si říkala zvládnu to. Vždycky všechno zvládla.
Svatba na poměry Procházkových malá, jen 120 lidí. Rodiče Aleny přijeli ze Svitav, slavnostně ustrojení a trochu nesví. Máma byla důstojná, táta sotva pil a pořád se neurčitě usmíval. Ivana je pozdravila dvakrát a od té doby je neviděla.
Po svatbě se Alena přestěhovala do vily Procházkových na Opletalově třídě. Tomáš jí to vysvětlil prostě: dokud si nezařídí vlastní bydlení, je logické být tady. Prostor, služebnictvo, žádné starosti o domácnost. Přistoupila na to. Myslela si, že je to dočasné.
Uběhlo osm měsíců. Vlastní bydlení nezaznělo ani v náznacích.
Vila obrovská, s dórskými sloupy před vstupem a schodištěm jak v Národním divadle. Přízemí salón, jídelna, pracovna Eduarda Procházky, v patře ložnice. S Tomášem měli svou půlku, ale stěny v těch domech jsou zvláštní nikdy si tam člověk nepřipadá jako doma, zvlášť pod pohledem Ivany s kávou v ruce.
Kromě Tomáše měli Procházkovi ještě dvě děti. Starší syn Stanislav, třicet let, už ženatý, žil s rodinou v bytě na Malé Straně, jezdil v neděli. Nejmladší dcera Linda, dvacet dva let, studentka DAMU, bydlela ještě ve vile na Alenu se dívala stejně jako matka, jen ostřeji, bez filtru.
Ona to dělá schválně řekla jednou Linda u rodinného stolu, myslíc, že ji Alena neslyší, chce vypadat skromná. Takové to venkovské počítadlo.
Alena stála na chodbě s tácem a slyšela to bez filtru.
Vešla, položila tác, sedla si. Tomáš svíral lžíci, polévku jedl, ale nepozvedl oči.
Tak to šlo den za dnem. Poznámky ke svetru, k mluvě, k tomu, jak jinak drží vidličku. Jednou Ivana prohodila mezi hosty: Tomáš byl vždycky citlivý proto si vybral holku z venkova. Řekla to něžně, jako by vyzdvihovala synovu laskavost o to hůř se to přijímalo.
Tomáš mlčel.
Alena si říkala, že třeba neslyšel. Později pochopila slyšel, neměl co říct. Ani nehledal slova.
On byl hodný, Tomáš. Opravdu. Ale jeho laskavost byla povrchní, rozprostřená stejně na všechny. Nikdy nechránila, když bylo třeba. Když se Alena pokusila otevřít téma vztahů s rodinou, vyslechl, přikývl a zamumlal: Máma je taková. Odpusť jí. Neví, že ubližuje. Měl pravdu Ivana nebyla zlá. Budovala svůj svět, a Alenina přítomnost v něm byla jako drobná tříská. Nenápadná, ale bolestivá.
Alena to rozumem chápala. Ale bolelo to pořád stejně.
Práci schovávala pečlivě. Ne ze strachu, pouze kvůli strategii. Kdyby zjistili, kolik vydělává právničinou, vyptávali by se. Od otázek k názorům je kousek. Chtěla je pozorovat, dokud věří, že je jen obyčejná tichá holka z provincie.
Každé ráno, když v domě snídali a řešili své záležitosti, brala si Alena kávu a mizela ve své malé místnosti v patře říkala jí šatna, nikdo tam nechodil bez pozvání. Otevírala notebook a pracovala. Tři, čtyři hodiny, den co den. Klienti napříč Českem od Opavy po Hodonín. Finanční spory, daně, arbitráž. Byla v tom dobrá a to se šířilo.
Peníze šly na účet vedený ještě před svatbou v malostranské spořitelně Mozaika. Tomáš o účtu věděl samotný fakt netajila. O výši a zdrojích ale ne.
V listopadu, osm měsíců po stěhování do vily, se vše převrátilo vzhůru nohama.
Stalo se to ve čtvrtek, za rozednění. Alena ještě neseděla u stolku, když dole zaburácely neznámé hlasy ostré, úřední, cizí. Vyšla na chodbu. Ivana stála v noční košili, ruce křečovitě na hrudi, oči vytřeštěné dolů.
Co se děje? zeptala se Alena.
Tchánová nereagovala. Snad ani nevnímala.
V přízemí, v hale, postávali muži v civile, mluvili s Eduardem Procházkou. Ten byl zpříma, ale ramena mu jaksi ztěžkla. Tiskl v ruce papír četl ho dlouho, jako by smysl unikl za mraky.
Tomáš vyšel ze dveří, přeběhl kolem Aleny, sešel rychle dolů. Slyšela, jak tichým hlasem pokládá otcovi otázku. Eduard odpověděl stručně. Uniformovaní řekli něco do prostoru. Eduard začal v hale navlékat kabát, neodcházel nahoru.
Alena sešla dolů. Jednomu z nich vzala papír ne ptaním, ale obvyklou samozřejmostí právníků, kteří čtou, co potřebují. On nestačil protestovat, už četla první stránky.
Zatykač. Podpis zástupce státního zástupce Prahy-Východ. Den předtím. Obvinění podvod velkého rozsahu, daňové úniky.
Ukažte mi to, natáhl ruku uniformovaný a papír si vzal zpět.
Alena kývla, odstoupila.
Eduarda odvezli v 7:40. Do desíti ráno bylo jasné, že účet firmy ProLine je obstaven exekučním příkazem. K poledni volal Stanislav jeho hlas, když mluvila Ivana na hlasitý odposlech, byl slyšet po celé vile: křičel, že je to provokace, podraz, že MUSÍ najít advokáta.
Advokát, zopakovala Ivana a hleděla, jako by na tapetě hledala radu.
Alena seděla v ušáku u okna, Linda na pohovce plakala. Tomáš stál uprostřed s mobilem, listoval kontakty bezcílně.
Potřebujete víc než advokáta, řekla Alena.
Všichni se na ni otočili. I Linda zvedla hlavu.
Prosím? otázala se Ivana.
Je potřeba někdo, kdo rozumí trestnímu právu i financím najednou. Normální trestař neprojde účetnictvím firmy, daňař neví, jak na policii. Musíte najít toho, kdo zvládne oba světy.
Hm, řekl Tomáš. Najdeme někoho.
Nebo mohu pomoct já, řekla Alena.
Dlouhá pauza.
Ty? Linda přestala plakat. Vždyť jsi doma a vaříš.
Alena ji pohledem propálila.
Jsem právnička. Specializace finanční a korporátní právo. Pracuji na dálku tři roky. Mám klienty s naprosto stejnými krizemi.
Ticho přešlo z udiveného do počítavého. Tomáš na ni hleděl. Ve výrazu otázka, na kterou nenacházel správná slova.
Proč jsi to nikdy začal.
Neřekla? pokrčila rameny. Nikdo se neptal.
Což nebyla úplně pravda. Bylo to složitější. Ale teď nebyla chvíle to rozvádět.
Ivana položila šálek na stůl s takovým zvukem, že bylo jasno.
Dobře, řekla. Co potřebuješ?
Alena vstala.
Kompletní přístup ke všem financím za poslední tři roky. Smlouvy, výpisy, daně. Osobní schůzku s účetní, a to ještě dnes.
Jsou to velmi citlivé věci, procedila Ivana. V jejím hlase neurčitá snaha ještě něco držet pod kontrolou.
Přesně proto o ně žádám, souhlasila Alena.
Tomáš kývl.
Mami, dej jí co chce.
Ivana přešla pohledem z jednoho na druhého, dlouze, a v očích závany něčeho nového.
Dobře.
Účetní ProLine, paní Tamara Sedláčková, dorazila ve dvě odpoledne oči červené, kruhy pod nimi staré týdny. Seděla pak s Alenou ve velké pracovně a čtyři hodiny se probíraly štosy papírů. Nikdo je nerušil Alenina prosba byla najednou zákon. To samo působilo jako podivný sen: včera ji neposlouchali ani při výběru dezertu.
Tamara Sedláčková byla napřed podezřívavá, ale když slyšela přesné otázky, povolila. Dobří účetní poznají svého člověka.
Tady v těch výpisech za červenec, srpen ukázala prstem , transakce, kterým jsem nerozuměla. Pan Procházka říkal, že jsou to mezi-firemní platby. Udělala jsem, co mi řekl.
Podpis na příkazu je jeho?
Vypadá tak nezkoumala jsem ho, proč bych to dělala?
V pořádku. Otázka je, jestli to opravdu byl jeho podpis.
Sedláčková se zadívala.
Myslíte
Zatím si jen dělám obrázek.
Do večera už měla Alena jasno. Ne vše, ale základní obraz: transakce šly přes novou firmu TechSpektrum, právě založenou. Vydává se to za běžný převod, podepsaný Eduardem Procházkou. Typická pračka: někdo firmu zalistoval, protáhl peníze, uzavřel a formálně vše vypadá čistě. Otázka: kdo?
Večer, když seděli u stolu jedli beze slov, bez chuti , Alena stručně shrnula.
Eduard Procházka nejspíš podpisy nedal s vědomím, co podepisuje. Potřebujeme expertizu podpisů a zjistit, kdo je za TechSpektrem.
A jak to dokážeme? zeptal se Stanislav, který mezitím dorazil. Seděl na místě, kde obvykle táta, a mluvil krátce, jako někdo, kdo hraje na čas.
Podle finančního toku, historie účtu majitele TechSpektra. A v e-mailech musíme zjistit, kdo měl přístup ke žádanému podpisu.
Elektronický podpis? Stanislav svraštil čelo.
Ano. Pokud to běželo přes počítač, jsou v systému logy. Potřebujeme admina firmy.
Tím je Kopecký, řekl Tomáš.
Zajistit ho na ráno. Prosím.
Tomáš přikývl. Jeho pohled byl tichý možná poděkování, možná překvapení, možná něco jiného.
Ivana tentokrát mlčela úplně. Jen když si Alena nalila vodu při jídle, zašeptala Linde pod vousy: Ta holka je chytrá.
Ne jako pochvala, spíš jako tiché ocenění.
Následující dva týdny Alena přežila ve zvláštním snu: rutinní jednání ráno, dokumenty odpoledne, analýzy do noci. Zavolala dvěma kolegům Romanovi Dřímalovi, expertovi na daně z Vsetína, a Evě Jandové z advokátky v Plzni, spolužačce ze stáže. Oběma jen fakta. Oba se přidali.
To jsou ti Procházkovi z ProLine? nevěřila Eva v telefonu.
Přesně.
A ty tam bydlíš?
Bydlím.
To si pak musíme říct, smála se Eva.
Admin Kopecký, mladý, vyhaslý, přitáhl logy elektronických podpisů. Dle nich byly problematické příkazy zasílány z počítače šéfa v době, kdy byl v jiném městě. Někdo se musel dostat fyzicky do jeho kanceláře a použít jeho přístup.
Jinými slovy, někdo měl přístup ke klíčům, řekl Roman.
Ano. Musíme zjistit kdo: sekretářka, zástupce, možná někdo z IT.
Kopecký zaváhal.
Podívám se na záznamy ze vstupní karty.
Do kanceláře v onen den vstoupili dva lidé. Jedna byla uklízečka. Druhý Ing. Karel Štefek, ekonomický zástupce. V 11:40 vstoupil, 20 minut tam byl. Špatné transakce vznikly přesně tehdy.
Štefek, vyslovila Alena.
Kopecký pomalu kývl, jako by mu něco došlo zpětně.
Pracuje u nás léta, Eduard mu věřil.
Chápou, řekla Alena.
Dál museli opatrně. S Romanem sestavili oficiální návrh na rozkrytí firmy TechSpektrum. Eva mezitím požádala advokáta Procházky o grafologickou expertizu podpisu.
Expertizu měli za týden: dvě ze čtyř podpisů neměly jistou pravost.
To už je něco, řekla Eva. Ale chtělo by to důkaz. Kdo Štefkovi převedl peníze? Jsme jen krok od toho.
Majitel TechSpektra? ptala se Alena.
Nepřímo Štefek má napojeného svého známého synovce Luboše Štefánka. V červenci spolu intenzivně volali. Krátce potom koupil Štefánek byt v Ostravě.
Neboli praní peněz, řekla Alena.
O několik dní později obdrželi rozhodnutí soudu. Peníze putovaly ze Štefána na Štefka. Přesně třetina celkové sumy.
Sestavili zprávu komplexní, právní rozbory, tabulky, diagramy, dvacet tři stran. Eva ji předala oficiálnímu advokátovi, starému panu Kučerovi.
Ten volal v neděli ráno:
To je práce, jakou jsem nečekal. Jste si jistá, že jste jen konzultantka?
Však mě znáte, pane Kučero, usmála se Alena do telefonu.
Děkuji vám, opravdu.
V pondělí padl návrh na změnu trestního stíhání a zahájení vyšetřování Štefka. Ve středu byl Štefek vyslýchán, v pátek vzat do vazby.
O čtrnáct dní zrušili Eduardovi Procházkovi domácí vězení. Opatření uvolněna, účty částečně rozmrzly. Nevyhráno, ale nejhorší bylo pryč.
Toho večera seděli u stolu všichni. Eduard v čele, pohublý, ale rovný. Ivana otevřela tu nejlepší lahev z moravského vinařství. Stanislav si připil na rodinu, Linda vypila bez slova.
Eduard Procházka se zadíval na Alenu.
Dokázala jsi nemožné, řekl.
Jen možné, opravila tiše. Stačí rozumět systému.
Netušil jsem, že jsi hledal slova.
Právnička, doplnila.
Ano, právnička.
Ivana zvedla sklenku a podívala se na snachu jiným pohledem. Ne teplým, spíš uznale překvapeným. Pohledem někoho, kdo byl přesvědčený o něčem, co už neplatí.
Dlužíme ti víc, než si myslíš, pronesla Ivana.
Alena kývla, napila se vína. Chutnalo výborně.
Tu noc, když ležela při Tomášovi a poslouchala jeho dech, nepřemýšlela o případu, ale o tom, co se právě stalo. Něco se změnilo, ale jinak, než se mělo. Dívali se na ni jinýma očima jako na experta, ne jako na člena rodiny. Ocenili její hodnotu, ne ji. Respekt, ale ne blízkost.
Vzpomněla si na mámu. Aleno, zvládneš všechno sama, to je fajn. Jen nezapomeň, že máš taky právo na to, aby někdo udělal něco pro tebe.
Máma měla na mysli něco jiného, ale teď to vyznělo jinak.
Druhý den, když Eduard a Stanislav odešli ráno za advokátem a Tomáš do práce, Ivana poprvé za těch osm měsíců vešla do šatny. Sedla si do křesla, pozorovala stohy papírů a knihy zákonů.
Ty jsi tady vážně pracovala, pronesla. Ne otázka, konstatování.
Ano.
Já tomu říkala šatna.
Vy jste nevěděla.
Dlouhé ticho. Pak Ivana tiše:
Aleno, chci, abys věděla to, co jsi udělala pro naši rodinu
Mohu něco říct já vám, paní Ivano?
Kývla.
Jsem ráda, že jsem mohla být k užitku. Opravdu. Ale nemění to, co bylo předtím.
Jak to myslíš?
Věty před hosty. Ta venkovská holka. Šeptání v jídelně, když jsem stála vedle. Není to drobnost. To je osm měsíců života.
Ivana držela pohled. To už Alena respektovala.
Myslím to vážně odpověděla Ivana.
Dobře.
Já netušila, že to bolí. Přemýšlela jsem, jestli jsi vhodná pro Tomáše, pro naši rodinu. O pověsti, postavení.
Chápu, řekla Alena. I proto jsem tajila práci. Chtěla jsem vidět, jak se chováte k člověku, o kterém nic nevíte. Teď už vím.
Ivana vstala, postála u dveří.
Ty odejdeš.
Uvažuji o tom, přiznala Alena.
Odešla. Alena pohlédla ven na trávník, kde postřikovače vytvářely duhové oblouky. Měla o tom jasno několik dní. Nešlo o peníze těch měla dost, adresu znala, sama už měla vybraný byt. Bylo to něco jiného.
Milovala Tomáše. Opravdu. Ale láska nestačí, když vás někdo celé měsíce nechává stát na prahu mlčení, vždy zvolí rodinu před vámi. To se nemění ani po tom všem.
Vzpomněla si na profesora Váchu z právnické fakulty: Nejtěžší smlouva není složitá na slova je to ta, co druhá strana neplánuje splnit. Myslel obchod. Alena myslela, že to platí i ve vztazích.
V pátek večer. Tomáš přišel domů dřív, vešel do šatny bez klepání.
Máma řekla, že chceš odejít.
Alena odložila tužku.
Přemýšlím o tom.
Tomáš zavřel dveře.
Kvůli mně?
Kvůli nám. To je rozdíl.
Vysvětli mi to.
Dlouho mlčela. Pak tiše řekla:
Když tvoje matka říkala před hosty, že sis vybral holku z venkova, odpověděl jsi něco?
Ne, přiznal tiše.
Když Linda tvrdila, že hraju provincialní skromnost, udělal jsi něco?
Ne.
Když mě nevzali ke stolu, když se řešily důležité věci, všiml sis toho?
Polkl.
Všiml.
Tak nač odpovědi?
Sedl si na parapet, díval se ven. Rozsvícené lampy, šero.
Bál jsem se je zranit, zašeptal.
Vím.
Máma celý život
Tomáši, nezlobím se. Jen jsem pochopila jednu věc. Pokud budeš vždycky vybírat mezi tím, jestli zraníš je, nebo ochráníš mě, zvolíš je. Nevyčítám to. Tak to máš nastavené.
Můžu se změnit, zamumlal.
Možná. Jenže já nechci čekat, až se změníš. Na to jsem už moc stará a unavená.
Kam půjdeš?
Podnájem. Práce. Nic nového.
Sama?
Sama, přikývla.
V jeho očích bylo něco, co nechtěla rozebírat. Lítost? Nebo cosi opravdového, opožděného, už jí to bylo jedno.
Rozvod?
Podám za měsíc, nespěchám.
Kývl. Pak skoro nehlasně:
Miluju tě.
Chvíli ho pozorovala.
Já vím, Tomáši.
V sobotu ráno sbalila dva kufry. Oblečení, knihy, notebook, hrnek s modrými puntíky talisman ze Svitav. Všechno ostatní nechala.
V hale čekala Ivana. Nikdo jiný, ostatní se neukázali.
Pohledem přelétla zavazadla a Alenu.
Jsi si jistá?
Jsem.
Ivana přikývla.
Neřeknu ti, že jsme tě nedocenili. Dneska už vím, že ano. Byla jsem přesvědčená, že vše má svůj řád a tobě v něm není místo.
Rozumím.
Nezapadla jsi do mé představy
Já vím.
Ale byla jsi lepší, než jsem čekala.
Pauza. Dlouhá, ne trapná. Pravdivá.
Paní Ivano, řekla Alena, neodcházím ze zlosti. Odcházím, protože chci žít někde, kde mě není třeba zachraňovat, aby mě bylo vidět. To není výčitka.
Ivana pohlédla jinak, opravdově.
Hodně štěstí, Aleno.
I vám.
Kufry, ven do chladného podzimního dne. Vůně mokrého listí, hliněné vlhko vzduchu připomínaly Svitavy zahrádku, otce v gumácích.
Naskládala kufry do kufru auta, otevřela zadní dveře, ohlédla se. Dům v ranním slunci, ten velký, kámen, brána, trávník s pravidelnými křivkami od postřikovačů. Krásný. Cizí.
Nasedla.
Kam pojedeme, slečno? otočil se řidič.
K Neptunu 7, prosím, řekla. Byt, který si rezervovala před dvěma dny malý, čtvrté patro, okna do vnitrobloku, staré dřevěné schody, co skřípaly na třetím stupni. První pohled jí říkal: tady nebude nic cizího.
Auto se rozjelo.
Za sklem mizela vila na Opletalce, pak brána, dlouhá plotová zeď, potemnělá alej, šedé město.
Telefon jí zacukal v kapse. Zpráva od Romana: Procházka vyšetřování Štefka zahájeno. Klobouk dolů. Odložila telefon.
Klobouk dolů. Jednoduché slovo.
Koukala do okna, klidná, ani šťastná, ani smutná. Přemýšlela, co ji čeká v tom bytě u Neptunu holé stěny, žádné závěsy, ani talíř. Bude muset koupit hrnek ten puntíkovaný vzala, ale ten zelený, co měla ráda, ne. Nevadí, koupí nový.
Jak zvláštně snadné je myslet na hrnky, když za vámi osm měsíců, co převrátily celý život. Možná právě tak vypadá správné rozhodnutí: ne prázdno, ne triumf, ale prostě další krok.
Práce už na ni čekala. Klient z Brna měl dotaz na daňový spor. Roman poslal novou kauzu. Eva navrhovala společné projekty na zkoušku. Život šel dál.
Řidič zapnul rádio, ztlumené. Zpívala žena, naříkavě, melodii, která se ztrácela v dopoledni.
Telefon zase zavibroval. Tentokrát Tomáš.
Podívala se, zaváhala. Pak to vzala.
Ano?
Jsi už daleko?
Už na cestě.
Chtěl jsem odmlka říct, že jsi měla ve všem pravdu. Vím, že je pozdě.
Ano, pozdě. bez hněvu, prosté konstatování.
Už se nevrátíš?
Podívala se na silnici. Žluté listí, šedá krajina.
Ne, Tomáši.
Dobře, zašeptal. Dávej na sebe pozor.
I ty.
Položila telefon na koleno. Řidič mlčel, rádio tiše hrálo, stromy míjely v úpravné vlně.
Alena myslela na to, že ve Svitavách je taky podzim zem smáčená deštěm. Měla by zavolat mámě. Že má byt. Že práce je. Že všechno pokračuje.
Máma se určitě zeptá na Tomáše. Jako vždy.
Co jí odpoví?