Nesnáším svou tchyni. Protože je přetvářka.
Jmenuji se Tereza Nováková, je mi 32 let. Jsem vdaná čtyři roky, ale celou tu dobu mě tíží jeden člověk – moje tchyně. Jmenuje se Libuše Dvořáková. A upřímně nechápu, jak může někdo být tak falešný, hraný a ještě se tvářit jako svatoušek.
Do očí mi říká, jak jsem „šikovná“, jak skvěj vypadám nebo že vařím jako z michelinské hvězdy. Jenže pak… Pak se od sousedky, od tchána nebo příbuzných dozvím, že všude tvrdí, jak jsem pro jejího syna „nehodná žena“. Že neumím vést domácnost, že schválně neotěhotním, že jsem ho „chytla na peníze“. Že „takové jako já“ mají zůstat metr za zdí.
Proč? Protože jsem rozvedená. Ano, předtím jsem byla provdaná. Vzali jsme se s prvním manželem, když mi bylo osmnáct. Chodili jsme spolu do třídy, naše rodiny se znaly. Měli jsme velkou svatbu – s šaty, limuzínou, fotografem. Pak přišel skutečný život. Realita. Za tři měsíce jsme se rozkmotřili na krev, o dva později podali na rozvod. Stává se. Byla to hloupost, pubertální vzpoura. Ten první manželství neberu vážně – spíš jako trapnou epizodu z mládí.
Libuše Dvořáková to vidí jinak. V jejím světě jsem „poškozená“, „s minulostí“, „druhá kategorie“. Dokonce mého současného muže před svatbou varovala:
„Zamysli se, Honzo,“ říkala, „jsi mladý, perspektivní, a ona už má kufr plný příběhů. Nevěsta s historií není dar. Najdi si nějakou čistší.“
Ale můj muž není mamánek. Neposlechl. Vzali jsme se. A já naivně čekala, že mě přijme. Mýlila jsem se.
Formálně se tváří mile. Zavolá na svátky, popřeje. Občas přinese zavařené okurky, mastné vepřové koleno nebo guláš s pěti druhy masa. Vždycky zdvořile odmítnu:
„Děkuji, Libuško, ale nepotřebujeme. Jíme zdravěji.“
A v odpověď slyším:
„To přece můj Honzíček miloval! Takhle jsem ho krmila, když byl malý!“
Právě proto – kvůli tomu má teď gastritidu, nadýmání a pořád stoná. Léčím ho bylinkami, vařím zeleninové vývary, dušenou mrkev, a vy sem zase táhnete solené a tučné. Pak se divíte, proč k vám na nedělní obědy nechodí.
Jsem upřímná, a tak jsem jednou praskla:
„Libuše, dost. Jste dospělá, ale chováte se jako rozmazlené pískle. Respektuju vás jako Honzovu matku. Ale kamarádky být nemusíme. A lži za mými zády trpět nebudu.“
Na pár týdnů zmizela. Pak zase začala volat. Žvanit o ničem. Vyprávět děj Ordinace v Růžové zahradě. Snažila jsem se být slušná. Ale upřímně? Je to otrava. Nemáme společné téma. Jen stížnosti, drby a cizí trable.
Přestala jsem zvedat. Manžel to ví. Nevměšuje se. Unavilo ho být prostředníkem. Miluje mě, ale je to jeho matka – nemůže jí zakázat existovat. Chápu to. A nežádám víc.
Jen chci, aby mě nechala na pokoji. Nelíbala mě na tvář, když mě chce kopnout do zad. Nehrála si na hodnou. Buď buďte upřímná, nebo držte odstup.
Jediné, co chci, je respekt. Nikoho neurážím, nestrkám nos do cizích životů, nehraju si na dokonalou. Ale přetvářku už žrát nehodlám.
Řekněte na rovinu… Nemám právo být sama sebou a chránit si svůj klid – i kdyby šlo o tchyni?