Sklonil se k německému ovčákovi. Fena se na něj podívala zoufalým pohledem a odvrátila hlavu. Doufat už dávno přestala. Lidi znala až příliš dobře…

Dobré zprávy

Naklonil jsem se ke staré fene německého ovčáka. Podívala se na mě smutným, rezignovaným pohledem, pak odvrátila hlavu. Doufat už dávno přestala. Lidi znala až příliš dobře…

Venku jim říkali prostě smečka psů. Já však, jako jeden z obyvatel toho pražského činžáku, vždycky namítal: To není žádná banda. Jsou to jenom pět psů, co drží při sobě, aby přežili.

Vedla je stará ovčanda, bylo vidět, že kdysi dávno byla domácí. Nejspíš ji bývalí páníčci nechali napospas, když se stěhovali pryč a už se neohlédli. Právě ona držela ostatní pohromadě, hlídala je, vedla a nedovolila, aby se to malé pouliční rodině rozpadlo.

Každý den jsem jim nosil něco dobrého. Ráno po cestě do práce, večer při návratu. Sotva jsem se objevil, ihned mě vítalo pět vrtících ocásků někdo je měl stočené do preclíku, jiný visel smutně dolů ale všechny šťastně rotovaly jako vrtule. Z těch psích očí zářila tolik radosti, až mi z toho bylo úzko u srdce. Skákali kolem, strkali mokré čumáky do mých dlaní a olizovali mi ruce. V těch pohledech se skrývala vděčnost, důvěra, dokonce i naděje.

Na co ale může doufat pes, kterého někdo nechal zemřít na ulici? A přesto tihle doufali. Věřili. Milovali. Proto jsem jim nikdy nešel naproti s prázdnýma rukama čekali mě. A vždy se dočkali.

Jenže toho rána ke mně najednou přiběhli jen čtyři. Kvíleli, neklidně pokukovali na konec ulice. Hned mi bylo jasné, že je problém.

S povzdechem jsem zavolal do práce a omluvil se, že přijdu později.

Na samém konci dlouhé ulice panelákového sídliště na okraji Prahy, pod keři, ležela stará ovčanda. Srazilo ji auto. U toho rohu často řidiči rychle projížděli, málokdo tam brzdil. Teď ovčandě štěstí nepřálo.

Čtyři její kamarádky teskně kňučely, dívaly se mi do očí byl jsem pro ně jediný člověk, kterému věřily.

Sklonil jsem se k ovčandě. V očích jí stály slzy. Podívala se na mě beznadějně a zase uhnula pohledem. Doufat už zapomněla. Lidi znala až moc důvěrně. Teď ji trápilo už jen to jediné co bude s těmi čtyřmi, které chránila.

Jak je?… Bolí to? zeptal jsem se tiše a znovu vytáhl mobil.

Dohodl jsem si v práci volno, přistavil auto a opatrně ji uložil dozadu. Čtyři malé fenky skákaly kolem, lísaly se mi k rukám, jako by chtěly poděkovat.

Na veterině pan doktor ovčandu prohlédl a smutně si povzdechl:
Měli bychom ji raději uspat. Tolik zlomenin… šance na uzdravení je mizivá, léčba vyjde draho, přes deset tisíc korun…

Ale šance existuje? skočil jsem mu do řeči.

Šance je vždycky, přiznal vet. Jenže bude trpět. Má to vůbec smysl?

Má, řekl jsem rozhodně. Pro mě ano. A tím pádem i pro ni. A navíc… na ni čekají čtyři fenky. Co jim pak řeknu, když se vrátím?

Doktor mě chvíli pozorně sledoval, pak přikývl:
Dobrá. Tak začneme.

Za týden jsem si ovčandu vyzvedl z kliniky. Celou dobu čtyři její kamarádky netrpělivě posedávaly před mým domem. Když mě spatřily s ovčandou v náručí, jejich štěkot radosti byl tak hlasitý, že i zraněná fena se rozzářila a chtěla je olíznout.

Odnesl jsem ji domů, a pak vyšel za smečkou ven. Pronesl jsem před nimi dlouhou řeč že domov znamená odpovědnost. Že spousta pouličních volností končí, že je třeba změnit zvyky.

Všechny čtyři seděly a napjatě poslouchaly. Najednou jsem se zarazil, podíval se na ně a usmál se:
Tak na co čekáte? Pojďte dál.

A otevřel jsem branku.

Ovčanda se uzdravovala překvapivě rychle. Pořád se chtěla zvedat a jít ke svým kamarádkám, ale já ji pečlivě hlídal, aby to nepřeháněla. Když už všechny kosti srostly a ona se postavila jistě na nohy, dal jsem jí krásný obojek zlatý, s malým rolničkou.

Teď vstávám do práce dřív. Kráčím po dlouhé klidné ulici a na vodítku vedu smečku pěti psů: čtyři malé, roztomilé, s ocásky točenými jak koláčky a jednu velkou, starou ovčandu se zlatým obojkem a rolničkou.

A měli byste vidět, jak se rozhlížejí. Teď už mají domov. A ona obojek. Kráčí pyšně, hlavu vztyčenou.

Těžko to pochopíte, když jste nikdy neměli takový obojek s rolničkou. Ale každý pes ví: takhle chodí ta, kterou ostatní respektují.

A tak jdeme já, ten, kdo neprošel kolem bez povšimnutí, a pět psů, kteří navzdory lidské zradě neztratili schopnost doufat a milovat.

Jdeme a máme radost. Co nás těší nejvíc? Těžko říct. Možná jeden druhého. Možná slunečný den. Nebo jen to, že láska ještě nevymizela ze světa.

A když se podívám těm psům do očí, dojde mi jedno: dokud existují takové oči nic není ztraceno.

Rate article
Add a comment