Sklenice mléka
Těžké chvíle neprožívají jen ti, kdo trpí nedostatkem, ale i ti, kdo se o ně starají. To už Eva Holečková dávno pochopila už osmým rokem pracuje v sociálních službách v Brně. Za tu dobu přišla o iluze, pohubla, zpřísnila a naučila se být sarkastická, když někdo shazoval její práci. Kdo jsi ty, abys hodnotil moji práci?! vyštěkla často na zvědavce, a její zelené oči pod zrzavou ofinou dovedly člověka spolehlivě umlčet či odehnat. Proto jí mezi klienty a kolegy přezdívali Cholera.
Celá ta léta Eva nakupuje seniorům, uklízí jim a všem dokáže naslouchat. Jen jednou nastal problém, když jí jeden osamělý stařík dal čokoládu. Dárky přijímat nesmí, nikdy si nic nevzala, ale tentokrát povolila těžko odmítnout dárek s upřímností. Donese čokoládu domů, ale nemohla ji sníst v krku jí uvázla. Dala ji sousedovic klukovi a příště už starci poděkovala, ale odmítla. On si postěžoval na úřad, že pečovatelkám jsou malé čokolády a čekají spíš obálku s penězi. Eva měla být propuštěná, nekladla odpor: Klidně mě vyhoďte, nehodlám si nechat šlapat po hlavě! Ale klienti se za ni postavili, v čele s Annou Růžičkovou. Annu měla Eva vždy ráda, ale po tom incidentu ji považovala skoro za sestru, kterou nikdy neměla.
Osud měli podobný obě zůstaly brzy bez rodičů. Anna byla od dětství se zdravotním hendikepem, zatímco Eva vypadala zdravě, ale duše byla poraněná a křehká, stále smutná, až ani Anna to nechápala. A to, že žádná z nich neměla děti, je spojovalo. Eva přijala svůj úděl dřív, Anna ještě ne. Anna Evu peskovala, když propadala trudomyslnosti. Zvlášť po několika návštěvách rehabilitačního centra, kde ji připravovali na vystoupení. Nejdřív o vystupování nechtěla ani slyšet. I farář Lukáš ji zrazoval: chodil k Anně na svátky s požehnáním a dárkem a podporoval její zálibu ve vyšívání, prý je to ideální pro ni. Anna vyšívala ubrusy a šátky, pak ozdobila lněné šaty barevné stehy, ornamenty, smaragdi zelení ptáci. Šaty získaly první místo na krajské výstavě lidových řemesel, a poslední den výstavy je dokonce prodali. Když přivezli větší balík peněz, Anna Evě telefonovala a rozplakala se její první výdělek, nevěděla co s ním.
Neboj, něco s tím vymyslíme! smála se Eva. Nakoupíme materiál, máš na rok-dva vyšívání vystaráno. A žádné hloupé myšlenky!
Anna neodpověděla, i když jí to zasáhlo. V poslední době totiž víc a víc snila o muži. Z filmů věděla, co si lidé říkají, co prožívají ve své situaci jí však zbylo jen závidět.
Po úspěchu na výstavě jí z centra zavolali, nabídli moderní tanec v páru. To není možné! zavěsila, myslela, že z ní mají legraci.
Zavolali znovu, přesvědčili, že může zkusit, když opravdu nepůjde, nemusí pokračovat. Třeba vás potká štěstí! povzbuzoval rázný ženský hlas. Jste laureátka, rozšiřte svůj talent! Dojednáme doprovod na zkoušky ze sociálky.
A kdo bude můj taneční partner?
Podobně jako vy v této zemi nejsou lidé odchází, každý může najít zájem podle svých možností! nebyl prostor odporovat. Tak to zkusím, vydechla Anna. Výborně! Zítra budu volat, jmenuji se Margaréta Josefová, vedoucí studia. Připravte se po obědě, přijede pro vás speciální mikrobus.
V určený čas dorazil zamračený, prošedivělý řidič, vyzvedl Annu, která kvůli účesu nechala doma čepici, čerstvě roztočené vlasy jí připravila Eva. V autobuse už byl muž na vozíku ten, s nímž bude Anna tančit. Jmenoval se Aleš. Ostýchavě se dotkla jeho ruky jaký zázrak je cítit pevnou mužskou ruku.
V centru jí Eva i řidič pomohli, Aleš si vozík ovládal sám. Na první zkoušce se nedařilo, potili se, snažili držet rytmus, cítili se nemotorně před štíhlou, energickou choreografkou i Margarétou. Dvakrát týdně Anna jezdila na zkoušky, Eva ji doprovázela.
Celý podzim a zimu Anna tancovala, vyšívání šlo stranou, život bez zkoušek si nedokázala představit. I dnes se těšila, čekala na Evu. Když přišla, byla zamračená. Anna ji pokárala: Proč jsi taková?
Nejsem, zabručela Eva. Anna přešla na jiné téma: Je nám teprve čtyřicet, můžeme mít rodinu!
Zas to řešíš Byla jsem vdaná sedm let, manžel odešel, má pravdu. To mám za to, že jsem v mládí byla lehkomyslná. Jen mě mrzí, že rodiče se vnoučat nedočkali.
Co bylo, to bylo. Já bych to zkusila znovu!
Zase budeš vyčítat?
Když nechceš muže, dnes můžeš mít dítě uměle.
Stojí to spoustu peněz! kývla Eva.
Ale v televizi říkali, že to teď bude zdarma.
Eva mávla rukou: Povíme si jindy. V čem pojedeš?
V růžovém svetru a šedé sukni.
Aspoň si vezmi koncertní šaty, ať si zvykneš.
Na generálce, v autobuse bych je umazala.
Den před generálkou zkoušeli déle. Doma Eva Annu přivezla, koupala ji, smála se: Povídej, jaký byl prvníkrát?
Co první?
No s mužem, červenala Anna.
Nevzpomínám si.
Nelži. Byla jsi vdaná
Už není s kým, po rozvodu mě chvíli naháněl jiný, teď má lepší. Nic k závidění!
Ale Alešovi se líbím, dívej jak se na mě dívá!
Brunetům se líbí blondýny, nemysli na to tolik.
Ale jaké to je?
Nechci se bavit! Napij se a jdi si odpočinout, bledá jsi.
Počkala, až Eva odejde, a litovala, že na ni byla nepříjemná. Kdo teď poslouchá její starosti? Snila by, kdyby uměla básnit, napsala by pro Aleše báseň.
Přesto nemyslela neustále, Aleše jí myšlenky samy naskakovaly: hnědé oči, pevné ruce. Zpočátku se při tanci bála, dnes ve víření valčíku vedle Aleše strach mizí. Choreografka chválí: Výborně!
Tanec se stává rutinou, s Alešem i Evou si zvykla, dokonce i na elektrikáře v oranžovém montérkách.
Přichází generálka, Anna prohlíží koncertní šaty tmavě fialové se třpytkami, jako živé. Představuje si sebe v nich, bojí se budoucnosti po vystoupení bude něco dál? Setká se s Alešem normálně? Snad jí není souzeno jít na rande jako ostatní.
Hlasy v předsíni, Eva: Tak co, hvězdo, připravená?
Snad jo, ale mám nervy!
To je dobře, aspoň nejsi mdlá hmota. Tak pojď.
Odjíždějí s předstihem, Anna chce být v šatech jako první. Ale v kulturním domě má pocit, že všichni na ně se dívají. Aleš v černém obleku s motýlkem dorazí s ženou opřenou o hůlku.
Za pódiem Aleš přijede k Anně, políbí ji na tvář: Neboj se, všechno zvládneme. Anna zčervená, chce na líčko přiložit dlaň. Záhy ji osloví ona žena: Nebojte, to dopadne dobře. Já jsem Světlana, Alešova manželka. Anna si všimne snubního prstenu, nikdy ho předtím neměl! Všechny sny se v tu chvíli zhroutí. Nemůže dýchat, svět se jí vzdaluje
Zpátky ji probere až Margaréta, vyděšená a rozzlobená: Co se stalo?! Všichni čekají vysvětlení, Eva tvrdě: Domů ji, je zničená! Ne, na scénu, půl roku jsme trénovali, scénář potřebuje ji! nakřičí Josefová.
Ač ze slov, nebo sama, Anna se probírá, mlčí na všechny dotazy. Pak v autobuse promluví jen: Kde je Aleš?
Zůstal na generálce, vystoupí s jinou. Ty jsi zkolabovala, a je to možná dobře, nepotřebuješ tyhle pletky. Lukáš měl pravdu! Eva je drsná.
Anna se urazí, doma se složí v šatech na postel, řidič žertuje: Tak jsme dojezdili? Jo, a už běžte! vyprovodí ho Eva a přisedne k Anně: Tak co, povíš mi co se stalo? Dlouho se nic nedozví, ale pak Anna popotahuje: Aleš je ženatý Eva má chuť se zasmát, nejhorší to tedy není. To jsi s ním počítala, že? Jdi pryč! opakuje Anna ještě jednou a urazí se.
Eva jí to nebere za zlé, zná ji do hloubky. Zaskočila ji jen slova zlá Cholera. Díky, Anno! řekne ironicky.
Doma už vařit nemůže, vypije čaj s cukrovím a lehne na gauč. I Evu toiž dorazila generálka. Usíná a myslí ještě na Annu: Zkus den dva žít sama, hned si budeš vážit pomoci!
Večer však ji budí telefon, volá farář Lukáš: Evo, pojďte hned k Anně, musí do nemocnice. Eva zapomněla zamknout její byt, musí se něco stát. Spěchá, po cestě míjí i sanitku, možná ji vezou? Doma policie, Lukáš a sousedky. Co se stalo? Asi otrava… Volala, prosila, abych přišel, nic nevysvětlila. Ležela bez vědomí, léky okolo Volejte záchranku a policii.
Policista se ptá, kdo je pracovnice, Eva vše vysvětluje, proč navštěvuje Annu, prohlídnou byt a vypoví na služebně: Co jí chybělo žije jako anděl! Policista: Někdo ji musel srazit Projdeme byt. Eva se diví příkazu vypnout lednici: Zkazí se jídlo! Dejte na balkon. Při tom objeví telefon: Ten jí odvezu. Nechte vše na místě!
Podle úředního pokynu Eva vše provede, pak odjíždí. Policista po přečtení zápisu přikývne: Z nešťastné lásky? Pak už to není na nás, běžte domů. Eva jede rovnou do nemocnice, ptá se na oddělení:
To je ona s otravou? Je na JIP, už je při vědomí. Mohu ji vidět? Maximálně za tři dny, zákazy kvůli chřipce. Až na pokoj. Jste sestřenice? Jsem kamarádka.
Když bude odchod, zavoláme. K vozu jí stačí naše pojízdná postel, vozík nepotřebuje.
Doma Eva cítí prázdno a samotu. Kromě Ani nemá komu volat. Ráno sdělí v práci situaci a žádá: Nedávejte ji nikomu jinému. Zůstává oficiálně u tebe, neboj! uklidňuje šéfová.
Celý týden Eva volá do nemocnice, Anna se ale neozve. Čtvrtý den volá cizí žena: Dobrý den, tady sestra od Anny Růžičkové. Přijďte dnes pod okno, Anna vás čeká přesně ve 13 hodin u třetího okna odleva na druhém patře. Jinak k ní vpustit nesmíme. Mohu jí něco donést? Nic, chřipková uzávěra. Ani květiny, když bylo 8. března? Vůbec NIC! uzavře sestra.
Eva dopoledne oběhne klienty a krátce po poledni stojí pod oknem. Hned se neukáže nikdo, už by házela sněhem, když tu se Anna objeví bledá, unavená, ale zářící očima a cosi ukazuje. Drží papír PROMIŇ. Eva zamává, zakrčí čelo, ale má radost, že Anna roztála. Když jí gesty naznačí konec, Eva odchází a cestou v roztátém sněhu si uvědomí, jak slunce zlacuje věže katedrály. Přichází jaro. Všechno špatné je za nimi, není na co tesknit. Slzy radosti, vzpomene si na Annu: Ta je teda, potvůrka jedna opravdová koza!Cestou domů Eva kráčela pomalu, v mysli se jí míchal strach i úleva. Měla chuť zazvonit u nejbližšího stánku a koupit dvě sklenice mléka, jak to mívaly s Annou v dětství na vesnici zanesou je domů, pověsí kabáty, sednou si ke stolu a budou mlčet, dokud mléko nezteplá. Toužila pochopit, kde se v lidech bere síla začínat znovu, proč je možné padnout a zvednout se nesčetněkrát. Věděla jediné Annu neopustí, tak jako nikdy neopustila její ruce v tanci.
Příštího rána přišla Evě zpráva: Dnes mě pustí. Přijdeš? Odpověděla stručně: Jsem na cestě.
Stála v nemocniční hale s taškou mléka dvě sklenice, jako za starých časů. Když Anna s vozíkem přejela práh, obě se nerozesmály, ani nerozplakaly. Jen se beze slov objaly. Eva Anně podala sklenici.
Všechno bude lepší, řekla Anna tichounce.
Bude, kývla Eva, usrkly mléka, vyhřátého z dlaní, a v tom malém okamžiku cítily, že i když život není spravedlivý, přesto vždycky nabízí nový začátek.
Na chodníku mezi lidmi, sněhem a klíčící trávou na trávníku, obě vykročily vpřed dvě ženy nesoucí svoje světlo. V ten den už nebylo třeba slov.