Sklenice mléka
Někdy to nemají těžké jen ti, kdo jsou v nouzi, ale i ti, kteří jim pomáhají. To už jsem dávno pochopil. Osmý rok pracuji jako sociální pracovník v Brně a za tu dobu jsem zestárl, zhubnul, přestal se usmívat a nebyl jsem daleko od sarkasmu pokaždé, když někdo zpochybňoval mou práci. Kdo jsi, že soudíš mou práci?! ptal jsem se někdy zvědavců a zpoza své vyšisované rezavé ofiny jsem je propaloval úzkými zelenými očima tak, že už je přešla chuť na další otázky. V tu chvíli už nevěděli, kam a proč utíkají. Odtud moje přezdívka Mirek Morous.
Všechny ty roky jsem nakupoval pro své klienty, uklízel u nich, když bylo potřeba, a vždy jsem našel společnou řeč. Jen jednou jsem narazil na problém. Osamělý stařík mi daroval čokoládu. Byl to problém, dary se nesmí přijímat. Nikdy jsem nic od nikoho nevzal, tentokrát jsem udělal výjimku těžko říct proč, asi na mne padla slabá chvilka. Ale doma jsem čokoládu nedokázal ani rozbalit, stála by mi v krku. Dal jsem ji sousedovu klukovi. Když mi stařík chtěl příště přinést jiný dárek, odmítnul jsem. Stařík to ohlásil na úřad, že prý sociálním pracovníkům už nestačí čokoláda, čekají rovnou obálku s penězi Chtěli mě vyhodit. Námitek jsem neměl: Klidně mě vyhoďte, nebudu se trápit. Taky jsem jen člověk, ne hadr na podlahu! Ale tehdy se za mě postavili ostatní klienti. Mezi nimi i Katka Holá. Už předtím mi byla sympatická, po tom incidentu jsme si byli blíž než bratři vlastně jako se sestrou, kterou jsem nikdy neměl.
Měli jsme podobné osudy, poznamenané trápením. Oba jsme brzy přišli o rodiče. Katka je, bohužel, od dětství zdravotně postižená, já vypadám zdravě, ale na duši by mi málokdo chtěl pohlédnout. Plná trhlin, ustrašená, plačtivá což ani Katka úplně nedokáže pochopit. Společná nás trápí hlavně absence dětí. Já jsem se s tím už dávno smířil, Katka se však stále nevzdává. Dokonce mě kárala, když jsem v poslední době skládal ruce do klína. Získala novou sebedůvěru díky vystoupením v centru, kde se připravovala na koncert, a to zejména díky výšivkám, které tvořila s neskutečnou trpělivostí. Nejprve to byly ubrousky a šátky, potom vyzdobila plátěné šaty jemnými barvami a dokonce i červenými ozdobami a smaragdovými ptáky. Výsledek byl tak pěkný, že šaty putovaly na krajskou přehlídku lidové tvořivosti, kde získala první cenu, a poslední den výstavy je někdo za nemalý peníz koupil. Když Katka dostala hotovost, rozplakala se a volala mi nikdy předtím si sama nevydělala.
Nezoufej, využijeme ty peníze rozumně! smál jsem se a pak zvážněl: Koupíme několik stejných šatů, práce bude na rok dopředu. A nebudeš už přemýšlet o tom, co tě jenom zraňuje.
Na moje poslední slova tehdy nic neřekla, ale bylo vidět, že se jí dotkla. V poslední době totiž vážně přemýšlela o tom, jaké to je mít manžela. Z filmů měla představu, co mezi zamilovanými je, ale pro ni to byla jen vzdálená realita.
Po úspěchu na výstavě jí volali z centra a nabídli účast v tanečním souboru se záměrem sehrát párový taneční výstup.
To není možné! To je úplně nereálné! vyjekla Katka a položila telefon, přesvědčena, že je to špatný žert.
Znovu zavolali a přemlouvali ji, že za pokus nic nedá.
Třeba přijde štěstí! Teď jste laureát, je vhodný čas rozšířit si obzory, přesvědčovala ji rázná vedoucí souboru paní Marcela Soukalová. Všechno je zařízeno, i doprovod na zkoušky zajistí sociální pracovnice.
A s kým budu tančit?
Se stejným nadšencem jako jste vy Máme víc takových párů. V naší zemi nejsou lidé bez šancí. Každý může najít svou cestu!
Asi bych to mohla zkusit povzdychla Katka.
Výborně! Zítra pro vás přijede speciální autobus. Připravte se po obědě.
Skutečně, další den se objevil nerudný řidič s krátkým střihem, vyzvedl Katku, která si ani nevzala čepici, aby se nezničil její pečlivě natočený účes, do poslední chvíle mi ho před odjezdem rozmotávala. Společně s ní ve voze už seděl muž na vozíku taneční partner. Jmenoval se Lukáš. Když jej Katka pozdravila, cítila v jeho stisku pevnou mužskou ruku, což ji v tom momentě vnitřně potěšilo a znejistělo.
V centru jsem s řidičem Katce pomohl z vozu, na rampu, až do sálu na zkoušku Lukáš zvládal ovládání vozíku daleko lépe sám.
První pokusy byly nemotorné, potili jsme se, styděli a podle rad se točili do rytmu hudby. Strašně těžké! A občas přímo trapné pod pohledem vysoké štíhlé choreografky Evy, mrštné a svižné jako vážka, a s Marcela Soukalová, kterou jsme poznali i podle neúnavně rychlé chůze. A to byl teprve začátek. Pak ubíhaly týdny, dvakrát týdně jsme jezdili na zkoušky být sociálním pracovníkem znamená, že Katku nikdy nenecháte samotnou.
Celý podzim a zimu Katka trávila v tanečním souboru, dokonce odložila výšivky, bez zkoušek už si nedovedla představit den, bylo to jako vysněná práce.
Dnes, když jsem ji znovu doprovázel, už na mě čekala, ale byla mrzutá a tichá, jako bych ji nutil k těžké dřině. Neodolala a řekla:
No ty máš tedy náladu!
Nějak nemám, snažil jsem se neukazovat špatnou náladu.
Katka změnila téma:
Vždyť nám je teprve čtyřicet! Je šance založit rodinu!
Ty zase o tom svém Já tam byl sedm let ženatý, vzdal to a nelituju. Potrestal jsem se sám, staral se o každého, kdo o mě stál. Jen mně je líto, že rodiče nikdy nepoznali vnoučata.
Minulost nech být. Já bych to na tvém místě zkusila znova!
Zase výčitky?
Dnes už můžeš mít dítě i jinak, nemusíš být vdaný.
Na to potřebuješ spoustu peněz! Copak tolik vydělávám?
Ale prý se tyhle zákroky dělají zdarma.
Nechme to být. V čem pojedeš?
Ani si mě neposlechneš…. V růžovém svetru a šedé sukni!
Aspoň jednou oblékni to koncertní šaty, proto jsme ho šili! Je dlouhé, musíš si na něj zvyknout.
Zvyknu si na generálce, v autobuse bych ho akorát umazala!
Před generálkou jsme cvičili déle než obvykle. Doma jsem Katce pomohl do bytu, svléknul, posadil do vany na stoličku a dlohou ji umýval. Unavená, ale šťastná, že už to nastane. Oblékl jsem ji do županu, převedl do kuchyně, nalil čaj, posunul cukroví a bonbóny, ale ona byla úplně duchem jinde.
A jaký to byl u tebe poprvé? vyhrkla zčistajasna.
Cože poprvé?
No, s mužem zčervenala.
Nepamatuju…
Nekecáš! Byl jsi dlouho ženatý a teď za tebou chodí Zdeněk.
Chodil. Po rozvodu sem tam, ale pak si našel mladší. Nemáš co závidět! odfrkl jsem.
Ale Lukášovi se líbím, zasmála se Katka, tak zvláštně na mě kouká!
Brunetům se vždycky líbí blondýny. Zapomeň na něj. Sebe jenom trápíš.
Tak jaké to bylo?
Nijaké. Nechme toho. Vypij si čaj a jdi si lehnout, vypadáš bledě.
Mlčela a mně bylo jasné, že už jí vlezlo pod kůži to, co jsem jí poslední dobou vymlouval. Rychle jsem umyl nádobí a chystal se domů. Ještě ze dveří jsem volal:
Přijdu zítra, co ti přinést k jídlu?
Víš přece… zamumlala Katka.
Vyspi se dobře, ať je zítra generálka v pohodě!
Ani neodpověděla.
Venku jsem si pomyslel: Asi ji někoho fakt najít musím. Člověk si myslí, že jsou bezbranní, ale umí pěkně bodnout. Neměl jsem nic povídat o Zdeňkovi!
Doma pak Katka přemýšlela, kdo jí teď vyposlechne, když ani já neměl trpělivost. Vzpomněla na Lukášovy tmavé vlasy, hluboké hnědé oči a pevné ruce. Dřív se bála v tanci zatočit, že spadne, ale s Lukášem už strach neměla. Dostávala pochvaly Výborně! říkala choreografka, a to ji hřálo.
Za den zvládla tanec téměř automaticky, zvykla si i na techniky, i na Lukáše, i na všechny kolem.
Před generálkou měla obavy: zvládne to? Ale víc jí děsilo, co bude po vystoupení. Potká se ještě někdy s Lukášem? Pozve ho domů? Nebo jí zůstane jen tanec?
Ráno nachystala koncertní šaty tmavě fialové ozdobené flitry a kamínky a znovu je kontrolovala. Představovala si, jak v nich na parketu vypadá
Ticho proťalo až odemykání dveří.
Tak co, hvězdo, připravena na generálku? zasmál jsem se trochu jízlivě.
Snad jo, ale nervózní jsem až hrůza.
To je jedině dobře, znamená to, že nejsi šutr.
Chystali jsme se dlouho, řidiči jsme řekli, ať přijede předčasně, Katka chtěla být první převlečená, ať si zvykne na šaty. Znesměnila se ještě víc, když dorazila do kulturního sálu, protože měla pocit, že na ni všichni koukají a na Lukáše elegantně v obleku s motýlkem, navíc s nějakou ženou po boku.
Za oponou, v přípravě na vystoupení, přijel Lukáš ke Katce, políbil ji na tvář a řekl: Neboj, všechno dobře dopadne!
Nevěděla, co říct, tvář jí hořela, nejradši by si ji chladila dlaní. Spolknout slova, cítit dotek jeden z nejkrásnějších okamžiků.
Najednou se k ní naklonila Lukášova společnice, opírající se o hůl.
Nebojte, povede se to! zašeptala.
A vy jste? vypravila ze sebe Katka, s nepěkným tušením.
Přijel Lukáš: Katko, seznamte se, moje žena Markéta.
Katka přikývla, a teprve teď si všimla prstenu na jeho ruce, který nikdy dřív neměl. Všechny sny, které se tolikrát v hlavě Katky zrodily (a už byly skoro skutečné), se v tu chvíli sesypaly jako domeček z karet. Neměla sílu se nadechnout
Když ji dali dohromady, ani nevěděla kdo ji drží, sotva otevřela oči. Paní Soukalová křičela: Co se tady děje? Ta musí na jeviště, ne do nemocnice, nevěnujeme se jí půl roku zbytečně!
Já měl jasno: Musí domů! Je úplně vyčerpaná!
Patří k lékaři, ne domů!
Katka jen mlčky kývla. Po cestě domů jsem ji držel za ruku, mlčela, kromě jedné věty, těsně před domem:
A Lukáš?
Zůstal na generálce, vystoupí v jiném čísle se svou ženou. Prosím tě, nežeň se za tím dál. Měl pravdu kněz František, co k tobě chodíval tohle není pro nás.
Doma jsem Katku položil do postele, v šatech, jak byla.
Řidič řekl: To jsme se najezdili, co? Šťastně doma, tak mizím!
Když jsme se ocitli sami, zeptal jsem se: Řekneš mi konečně, co se stalo?
Po dlouhé chvíli, s pláčem: Lukáš je ženatý
Chtělo se mi smát tolik to prožívala, a přitom byla spíš citová rozplývačka než skutečná tragédie. Ale dost mě to vzalo, jak mě srdceryvně obvinila:
Běž pryč, a nikdy už nechoď! Bez tebe se obejdu! Jsi zlý Morous!
Kdyby to křičela, snad bych se urazil. Ale pouto za léta společného života je pevné a já dobře vím, že člověk v afektu řekne leccos V koutku duše mě to přece jen ranilo. Vždyť já jsem jí byl skoro rodinou, nikoho vlastního neměla, příbuzní o ni nestáli, já k ní jezdil i ve svátek, vařil, pral, sledoval filmy Teď jsem prý zlý a hlavně Morous!
Děkuju ti, Katko usmál jsem se hořce.
Cestou domů jsem se rozhodoval: Zítra poprosím o předání jiné pracovnici. Nebo půjdu do školky, koneckonců, vždyť jsem po škole stejně pracoval, děti mě měly rády a nikdo mi nenadával!
Doma jsem už neměl sílu nic vařit, dal si čaj a lehce něco kousl, pak se natáhl na gauč.
Přemýšlel jsem taky jsem měl dneska dost, celý den lítání kolem generálky! Jen jsem usínal, přišel telefon od faráře Františka: Miroslave, přijeďte hned k Katce, musí do nemocnice!
Rozbušilo se mi srdce, v duchu mě drtivě tlačilo, že jsem jí omylem nechal odemčený byt. Přiběhl jsem, už tam stála policie, sousedky, František.
Co je s Katkou? ptal jsem se děsem.
Nejspíš otrava Volala mi, že je jí zle, ať přijedu, když jsem přišel, ležela na zemi mimo vědomí, u ní rozptýlené pilulky Volal jsem sanitku, policii.
Přišel poručík v malé uniformě a ptal se:
Jaký máte vztah k poškozené?
Sociální pracovník, docházím k ní. Co se stalo?
Pokusila se o sebevraždu!
Vždyť žije jako anděl!
To řeknete při výslechu… Máte klíče od bytu?
Ano.
Tak pojďte! Vypneme spotřebiče, zamkneme, já zapečetím. Pak půjdete vypovídat.
Dělám, co poručík říká, do lednice vše na balkon. Zvednu mobil:
Telefon jí odnesu!
Nechte vše, jak je!
Po výslechu mě pustí domů. Zastavím taxi, jedu do nemocnice, zjišťuji ve vestibulu jméno Katky Holé.
Otrava? Právě jí dělají výplach, už je při vědomí.
Můžu za ní?
Kdepak, minimálně tři dny v karanténě kvůli chřipce, a to i kdybyste byla rodina. Jste příbuzný?
Kámoš
To je dobře, mysleli jsme, že nikoho nemá.
A vozík jí můžu přinést? Je invalidní!
Máme tu dost vozíků. Tady je telefon volejte, až ji budou propouštět.
Domů jdu smutný, v bytě jako by zamrzlo, úplně prázdno, ani si popovídat. Celý večer koukáte na telefon a on ani nezazvoní. Dopoledne volám do práce, žádám, ať Katku nikomu jinému nepředají.
Pořád připadá pod vás, klid, uklidňuje vedoucí.
Každý den volám do nemocnice. Na čtvrtý den mi volá sestra z oddělení:
Jste Mirek Morous?
Ano
Volám z nemocnice, Katka vás prosí, jestli můžete přijít. Dovnitř nesmíte, ale pod oknem můžete stát. Terapeutický pavilon, druhé patro, třetí okno zleva, přijďte ve 13 hodin.
Děkuju, mohu něco přinést?
Bohužel nic, je karanténa.
Ani květiny? Vždyť bylo osmého března!
Nic!
Po dopoledních pochůzkách jsem postával přesně ve tři okna dál naproti, čekal, až se Katka ukáže. Vystrčila bledý, strhaný obličej, ale zářící oči. Pobaveně se snažila něco říkat, ale přes dvojitá skla jsme si nerozuměli. Nakonec ukázala papír: Promiň. Naznačil jsem, že není za co, a byl v srdci rád, že už se nezlobí.
Cestou domů mé nohy šlapaly v mokrém tajícím sněhu a v zlatém odlesku kopule kostela jsem zatítil, že přišlo jaro. To jaro, které pomůže zapomenout na tíhu zimy a najít nový klid. Uvědomil jsem si, že vlastně nemám proč být smutný. A když mi slzy štěstí na chvíli zamlžily pohled, vzpomněl jsem na Katku. Je paličatá, ta moje vepřová koza, ale i přes všechno stojí za to nechat v sobě srdečnost, ne zatrpklost.
Všechno zlé je pro něco dobré. Znovu jsem si potvrdil: pomáhat lidem má smysl a občas největší útěchu přinese obyčejná sklenice mléka v kuchyni, když na svět zůstáváte sami pokud nejste opravdu sami.