Skandál v ctihodné rodině
To už je opravdu konec! Ludmila Sedláčková opatrně otírala koutky očí čistým krajkovým kapesníčkem a vzdychla tak žalostně, že Stanislav Sedláček, její manžel, hned zpozorněl.
Liduško, co se děje? Zase kapky?
Ach, nech už jednou ty své kapky, Stando! Nevidíš to? Vždyť je to ostuda! Ostuda! Celá naše rodina je zostuzena! Podívej se na ni! Ani trošku se nestydí!
Jediná dědička rodu Sedláčků opravdu nevypadala jako pokorná hříšnice. Nenasypala si popel na hlavu, nelila perly slz do rukou, nehroutila se v nářcích. Vůbec ne.
Božena Sedláčková právě ukusovala višně. Nohy, dlouhé a krásné, údajně přesně takové, jaké měla její babička, primabalerína Národního divadla, pověsila přes zábradlí verandy. Brala si jednu třešni z velké malované mísy na stole, vkládala si ji do úst, a pak s přesnou muškou střílela pecky do keřů na dvoře. Její chování maminku spolehlivě pohoršovalo pokaždé.
Boženo! Proboha, přestaň s tím! Jak se to chováš?! Máme vážný rozhovor! A ty… ty
Ludmila uraženě rozhodila rukama aodešla si vzít své kapky.
Boženko, a ty to opravdu nemyslíš jako vtip? Stanislav se s nadějí podíval na dceru, než odešel za ženou.
Ne, tati, není to vtip. A prosím tě, vyřiď mamince, že žádné dohazování už nebude. Za Matěje se nevdám. Ať s tím nepočítá.
Zlomíš jí tím srdce!
Nepřeháněj to, tati!
Nemohla bys to ještě zvážit?
Nemohla. Řekla jsem mu to dnes a rozhodli jsme se. Ne, žádná svatba nebude.
Běda mi
Z obýváku znělo zoufalé vzlykání, které donutilo Stanislava spěchat k manželce, zatímco Božena si vzala ještě jednu třešeň.
Co já jen povím lidem? To je hrozné! Restaurace objednaná, oznámení rozeslaná!
Mami, já tě o jejich rozesílání nežádala, zpívala Božena klidně. Rozhodla ses sama, tak si to vyřeš sama.
To je kruté, dcero! Myslela jsem to dobře!
No jo, jak vždycky. Viď, mami? ušklíbla se Božena, protáhla se a natáhla ruce. Já mám s vlastním životem jiné plány! Docela nepříjemnost, co?
Boženo! ozval se zase zlomený hlas Ludmily. Jak si tohle vůbec dovoluješ?!
Zatím nic světoborného! Božena vstala, vzala ze stolu nedopité šálky s vystydlým čajem a odmávala mámu. Vím přesně, co mi řekneš. Umyju tři hrnky, a ani jediný nerozbiju.
Božena odešla do kuchyně a Ludmila si odložila kapesníček vedle sebe.
Je to tvá matka v mladém vydání! pronesla Ludmila s pohledem upřeným na muže. Úplně stejná dikce! Proč mě tohle potkalo?!
Legendární Reginu Urbanovou, svoji tchyni, Ludmila nemohla vystát hned od začátku. Nevdávala se jako naivní mladice, považovala se za zkušenou ženu se spoustou životní moudrosti proto měla být podle svého přesvědčení respektovaná. Jenže Regina Urbanová vůbec netušila, co přesně se od ní čeká, a nehodlala kvůli nové snaše měnit nic na svých zvyklostech.
Lído, drahá, co to tu voní? šeptala jí vždy do ucha, když Ludmila vešla do pokoje, a teatrálně si držela nos.
To jsou mé nové parfémy! Nelíbí se vám?
Možná nejsou zlé, ale proč na sebe lil tolik najednou? Stačila by jediná kapka na zápěstí.
Ludmila, která to s vůněmi opravdu přeháněla, jen uraženě našpulila rty a dlouho ji to nechtělo přejít.
Čím jsem jí ublížila? stěžovala si Stanislavovi. Proč je na mě taková?!
Lído, máma tak jedná s každým, je to její styl.
Ať si ho změní, nebo za sebe neručím! A neříkej mi drahá! sykla Ludmila naštvaně. Nesnáším to slovo.
Regina si změnit svůj styl rozhodně nehodlala. Svoje břitké i posměšné poznámky dávkovala s gustem a nevěstu tím doháněla k šílenství. To vedlo ke zhoršení vztahů i menšímu ochlazení mezi Stanislavem a matkou, dokud jednoho dne v divadle nedostala Ludmila pochvalný (a podle jejího mínění podivný) kompliment:
Liduško, jste z vás opravdová dáma! Vidíte, co znamená vyrůstat s paní Reginou? Není člověkem, je legendou. A jaký má vytříbený styl! To je skvělé, že má tak krásnou kopii!
Přirovnání k tchyni Ludmilu urazilo, ale lichotka se jí líbila. Přes všechnu nevoli Regina opravdu byla ikonou stylu. Ludmila proto zklidnila. Byla koneckonců vždy chytrá žena. Uměla dělat závěry dokonce i za cenu vlastního podráždění.
Reginy se držela s úctivým odstupem. Po narození Boženy pohřbila všechny minulé výčitky. Regina Urbanová svoji vnučku zbožňovala a trávila s ní tolik času, kolik jen rodiče dovolili.
V rodině Sedláčků, kde skoro všichni dělali něco tvůrčího, až na Ludmilu ta byla zubařkou konečně zavládl pokoj. Božena rostla v péči a blahobytu. Rozmazlovala ji babička i táta, a i když máma byla přísná, v duchu přála své dceři mnohem lepší život než sobě.
O své minulosti Ludmila nikdy nikomu nevyprávěla, dokonce ani manželovi. Věděl něco málo, ale o podrobnosti nikdy nestál. Stanislav byl také moudrý. Když poznal, že Ludmila o minulosti mluvit nechce, už to neotevřel. A za to mu byla Ludmila velmi vděčná.
Se svou maminkou Lída neudržovala žádné styky. Bylo k tomu mnoho vážných důvodů, ale nechtěla se brodit bolestnými vzpomínkami. Stačilo, že v maličkém medailonku na krku jí vězela fotografie krásného, kudrnatého klučiny. Ten medailon nikdy neotevřela. Nedokázala. Nikdy nezapomněla, že jejímu synovi byly teprve dva, když babička, která na malého Pavlíka dohlížela, ho nechala doma samotného a zašla na chvíli do krámu pro mléko. Bylo parné léto, okna dokořán a postýlka přistrčená k nim, aby se mu spalo lépe…
Ztráta syna Ludmilu téměř zlomila. Nemohla jíst ani spát, nenáviděla se za to, že si nevzala akademické volno a chtěla dokončit školu. Ten den skládala státnice domů se vrátila a poznala, že její život skončil, aniž by začal.
S manželem, který byl stále na archeologických cestách a ani nestihl přijet synovi na pohřeb, se rozvedla. Žili spolu jen tři roky, ale rychle došlo, že dítě není lepidlem vztahu. Rozvod byl otázkou času.
A když byly papíry hotové, sbalila malý kufr a navždy opustila město svého dětství a mládí. S tím, že už není matkou, se cítila sta let stará. Myslela si, že už vytrpěla všechnu bolest, která může člověka potkat. Uvnitř všechno spálil žár nic živého nepo zůstal, jen popel…
Tak si to tehdy myslela.
Pak přišel Stanislav.
Objevil se u ní v ordinaci, držíc se za oteklou tvář.
Jak dlouho už vás to bolí?
Týden se trápím.
No to snad není možné! vyjela Ludmila. Dospělý chlap, a přitom nic nevíte!
Máte pravdu, nic nevím… uculil se Stanislav skrz bolest.
A tím úsměvem v ní cosi zarazil. Zčervenala jako nikdy, až Stanislav raději sklopil oči, aby ji ještě víc nevyvedl z míry.
Pracovala mlčky, ale její pohyby byly poprvé po ztrátě Pavlíka zase lehké a až něžné.
Rok ji Stanislav čekával po práci a doprovázel domů. Moc spolu nemluvili, ale beze slov si rozuměli. Když ji požádal o ruku, Ludmila váhala.
Je mi s tebou krásně Ale nevím, jestli tě dokážu skutečně udělat šťastným…
Čeho se bojíš?
Dětí nechci.
Proč?
Povím ti… Ale jen obecně. A až to vyslechneš, rozmysli si to sám. Jestli zítra nepřijdeš, budu to chápat. Klidně se poraď s mámou máš ji moc rád, viď? Požádej ji o radu.
Stanislav se u maminky skutečně neradil. Už nebyl kluk a Regina nebyla z těch, co by dávaly rady na potkání. Výjimkou byla až Ludmila, a to až později. Regina dokonce vtipkovala, že od důchodu je svým snachám postrachem jako z anekdot. Samozřejmě to úmyslně přeháněla jako kdysi všechny baletky odešla do penze brzy a stihla do té doby dvakrát změnit partnera.
S matkou Stanislav probral vše na rovinu. Regina, s cigaretou a šálkem kávy z tenkého porcelánu, poslouchala bez přerušení a při posledních slovech už jen mlčky seděla, až se zeptala:
Miluješ ji?
Miluju.
Tak už nepřemýšlej. Láska je poklad, na který nedosáhne každý. Jakákoliv cena, kterou platíš, je malá. A ještě: pravý poklad není lehký někdy na nás tlačí tak, že máme pocit, že to neuneseš. Ale věř mi, sílu najdeš, když si jeho hodnotu uvědomíš.
Myslíš?
Vím.
Tím byl rozhovor ukončen. Stanislav přivedl Ludmilu k matce, ta přijala nastávající snachu polibkem na tvář a hned ji zavedla ke své švadleně. Pak vytáhla ze starožitné komody po dědovi malou dřevěnou škatulku.
Tady jsou rodinné šperky Sedláčkových.
To není nutné!
Ale je. Jsi jedna z nás a budeš je nosit, ano? Ale pamatuj, to nejsou cetky. Nosit je musíš s rozmyslem.
Jak to myslíte?
Moje babka vždycky říkala na trh v diamantech se chodí jen v Ostravě. Tam je to dovoleno, aby ostatní pukly závistí a prodaly ti slepici levněji.
Ludmila se poprvé zasmála od té doby, co zapomněla, co je to smích.
Regina Ludmilu učila a Ludmila sice v duchu zuřila, ale byla každým dnem vděčnější své tchyni, kolik pro ni dělá. Když Ludmila zjistila, že čeká dítě, svěřila se nejdřív právě jí.
Nějak se mi nezdáš, Lído. Nevypadáš dobře. Co se děje?
Regina přijela z další své cesty s novým manželem, aby zjistila, jak se má syn. Stanislav právě nebyl doma, takže se Regina pustila do Ludmily otázkami. Ta najednou nevydržela a utekla na záchod seděla tam tak dlouho, že Regině došlo všechno.
Rodiť budeš u Soňky. Je skvělá lékařka. Můžu ti ji zcela svěřit. Regina převzala velení. Proč se bojíš?
Nevím, jestli to zvládnu.
Ludmilo, nikdy s tebou takhle nemluvím a nebudu. Ale teď to řeknu: nech blbostí! Poděkuj Bohu, osudu nebo komu chceš a jdi do toho. Pamatuj, nespustím vás z očí budeš mít moji pomoc! Slyšíš?
Ano Děkuju
S poděkováním počkej na později. Až budu protivná stará bába a polezu ti na nervy, vzpomeň na to “děkuju” a připomeň mi jej. Platí?
Platí.
Tak je to v pořádku!
Božena Sedláčková přišla na svět zdravá, a navíc s hlasem jak zvon. Regina ji přijala před porodnicí, odsunula krajkový cíp zavinovačky a rozesmála se:
Dokonalá práce! Jsi šikovná, Lído!
A slovo dodržela. Lepší pomocnici a rádce Ludmila nepoznala. Regina, známá společenská hvězda, se doma s chutí zbaví drahé kožešiny, vezme lavor, napustí vodu, nastrouhá mýdlo (bez prášku prý lepší) a pere plenky. Potom vykoupe malou Boženu, oblíbí jí nožičky a s nadšením prohlásí jako každá babička:
Moje zlatíčko! Ať jsi vždycky zdravá!
Nespokojenost a hádky byly zapomenuty.
Ludmila se konečně dočkala svého rodiny, domova a tichého pokoje.
Pavlíka v srdci nikdy nezapomněla. Stanislav ji dvakrát do roka vozil do kraje jejího dětství, ale do města samotného už nikdy nešla, s matkou už nikdy nemluvila. Vždy zůstali přes noc v malém hotýlku na předměstí a Ludmila jen počítala minuty do odjezdu.
Tak to bylo roky, až se Boženě přehouplo desáté výročí. Tehdy Ludmila dostala dopis od matky.
Co v něm stálo, to věděla jen Regina, které ho Ludmila dala přečíst pro radu.
Jeď. Zapomenout nedokážeš, odpustit snad také ne. Ale je to tvoje máma. Vzpomeň na ty dobré věci, co byly předtím. A promluv si s tou, která byla tvou mámou, když jsi byla stejně malá jako Božena. Pamatuj, že žádný z nás není anděl, chybami se ničí každý, i já nebo ty. Svatou být nemusíš, ale věř ten rozhovor potřebuješ spíš ty než ona. Jinak budeš litovat a bát se celý život. Boženě tím neprospěješ. Rozhodni se podle sebe a buď si jistá, že ať zvolíš cokoliv, stojím při tobě.
Druhý den Ludmila objala manžela, odvezla dceru Regině a odjela do rodného města.
Rozhovor s matkou trval pár minut. Probrala se jen krátce, stačilo to jen na to, aby stiskla dceři ruku a zašeptala: Odpusť!
Domů se Ludmila vrátila za pár dní. Regina jí předala Boženu a uznale kývla:
To jsi zvládla, holka.
Mohlo by se zdát, že nyní nastane klid. Všichni doma, všechno na svém místě. Přesto Ludmila klid necítila. To, co zmiňovala Regina, ji sevřelo jako pavučina strachu a dusilo ji.
Byla příliš úzkostlivá Tento nepojmenovatelný, přesto hlasitě všepohlcující strach děsil i Stanislava.
Liduško, naše Boženka je už velká holka. Potřebuje svůj život, své kamarády. Máma, táta, babička, to je sice krásné, ale nesmí se udusit pod naší péčí.
Nerozumím ti, co vlastně chceš?
Přestaň dohlížet na každý její krok. Dopřej jí trochu svobody.
Tak ty se o ni nebojíš? Tohle mi říkáš ty?! Je ti jedno, co bude s naším dítětem?!
Samozřejmě, že ne! Lído, o čem mluvíš?!
Já vím své! Stando, ona je jen holka! Kolik věcí se může stát! Další ztrátu nepřežiju, chápeš?
A proč bychom ji měli ztratit?! Stanislav už byl zoufalý.
Protože všechno je možné každou vteřinu! Pak člověk jen lituje, šílí, a je to všem k ničemu! Rozumíš?!
Stanislav už jen mávl rukou. Miloval ženu, ale její strach poškodil celou rodinu. Nepřicházel na to, co s tím.
Opět pomohla Regina.
Dejte Boženu na taneční.
Proč, mami? Ona už má kroužky, školu, doučování
Všechno pryč! Potřebuje tancovat. Párové tance.
Je to tak důležité?
Ano!
Tak dobrá, zkusíme to.
A Boženě začalo nové období. S ním přišel Matěj.
Trochu oplácaného, rozpačitého kluka přivedla do tanečních jeho babička. Postavili ho do páru s novou dívkou.
Uvidíme, oba jsou velcí, nic z nich nebude, krčili rameny trenéři, aniž tušili, že Božena nebude stát v koutě.
Za tři roky přinesli Božena s Matějem první pohár, po pár dalších letech jezdili po českých soutěžích a sbírali úspěchy.
Matěj už nebyl ňouma. Vysoký, pohledný, shlížel na drobnou partnerku s něžností, až porotci začali šeptat o jejich lásce.
Božena se jen šibalsky usmívala nepotvrzovala, nevyvracela. Netušila, že máma už dávno plánuje její život dopředu.
Dozvěděla se to po maturitě.
Konečně jsem se rozhodla. Jdu na medicínu.
Božena nikdy neměla problém s učením, ale rozhodovala se dlouho a důkladně.
Dceruško, my jsme ale mysleli, že budeš mít jiné plány… Ludmila se usmívala, ale úsměv byl tak zvláštní, až se Božena zachvěla.
Jaké plány? Povídala jsem snad něco?
Ne, ty jakživ mlčení nezlomíš. Ale já jsem o všem jednala s Matějem a jeho rodiči…
A co jako? Božena nechápala.
Máme tři měsíce na přípravu. Svatba na podzim je krásná věc! Proberu to s babičkou, ona domluví slavnost někde na zámku. Má známé, ona to zvládne.
Svatba? Božena přimhouřila oči. A kdo se bude ženit? Matěj?
To víš že ano, vy jste úžasný pár jak na parketu, tak v životě! Není to krásné?
A mě jsi se nezeptala? protáhla Božena.
Myslela jsem, že se dávno rozhodlo, drahá.
Neříkej mi drahá! vyštěkla Božena.
Popadla kabelu a vyletěla z bytu. Ludmila se dozvěděla až večer, že dcera šla na čas k babičce.
Regina byla stručná.
Co sis myslela? Božena není panenka. Nechceš si ji převlékat jako šaty. Vdávat za každou cenu? Ty jsi bývala chytrá žena, Lído! Nechápu tě.
Tohle je mé dítě! Chci, aby byla šťastná! Matěj ji má rád!
Ale ona jeho? Regina se zasmála. Nebo její názor nepočítáš?
Vím líp, co potřebuje! Sama neví, co chce!
Ale ví. Chce být chirurgem. To je dost slušná ambice, nemyslíš?
Klidně studuj, ale ať se napřed vdá! Pak bude doma klid!
Jak tě to uklidní?
Nebo to nechápeš? Bude mít manžela, oporu, zázemí S Matějem mám konečně klidný spánek, protože vím, že to je kluk, který ji ochrání.
Chápu tvou starost pokývala Regina. Ale nerozumím, proč ji chceš zavřít do klece. Tato svatba by byla jen klecí krásnou a zlatou, ale stále klecí, protože není její volba, ale tvoje. A to si uvědomuješ.
Tenhle rozhovor nikam nevede. Svatba bude.
Máš podivný přehled o povaze své dcery.
A Božena svou povahu předvedla. Po hádce na verandě rodičů sbalila věci a nastěhovala se k babičce, což Ludmilu hluboce ranilo. Dceři to nikdy neodpustila, nevolala jí, nepřijela navštívit, a o jejím přijetí na univerzitu se dozvěděla až od manžela.
Liduško, nebyl by čas změnit směr? Je lepší plakat po nocích a objímat dceřinu polštář, nebo ji obejmout živou a zdravou? Včera jsem u nich byl a ptala se na tebe. Taky má strach.
Jo! Jistě jí záleží, co se mnou je!
Lído! poprvé v životě na ni Stanislav zvýšil hlas. To už přeháníš! Tvé dítě je tvé pokračování! Tak moc jsi ji chtěla! Proč ji teď od sebe tak neúprosně odstrkuješ? Myslíš, že nevidím, jak tě to bolí? Tak proč? Vysvětli! Nerozumím!
Ani já ne! vyhrkla Ludmila. Neumím to… Všechno jsem pokazila a nevím, jak to napravit… Já Stando, já opravdu bez ní nemůžu dýchat… To je taková bolest, že svět je černý. Jako když zemřel Pavlík
Dost! Stanislav jí pevně uchopil za ramena a zatřásl s ní. Božena žije! A čeká na tebe! Připrav se.
Kam?
Odvezu tě za ní. A přestaň si myslet, že na tobě visí celý svět! Dej dítěti svobodu žít, nejen být tvou křehkou růží pod skleněným zvonem!
Těžko říct, co na Ludmilu zabralo víc manželův vztek, nebo slova. Ale udělala, co po ní chtěl.
Usmířily se. O čem v Reginině ložnici mluvily, to zůstalo mezi nimi dvěma. Nikdy o tom nikdo neslyšel. Jen podle rudých a opuchlých tváří a nosů, a hromady pus, poznal Stanislav, že se matka s dcerou konečně pochopily.
Jenže osud není nikdy spokojen s tichem v rodině. Jakmile viděl, že Božena míří pevně a s odhodláním za svým snem, připravil překvapení, až i Regina zamrkala údivem.
Boženo Stanislavovno, přivezli akutní slepák.
Dobře… Teda, vlastně špatně! Už jdu!
Dopila kávu, protáhla se a spěchala na ambulanci. Služba už skoro končila, ale operace se neodmítá zkušenosti jsou potřeba!
Ty?!
Já… usmál se Matěj, ale hned se chytil za břicho bolestí.
No dobrá, věříš mi?
Tobě? Ano!
Bez váhání?
Boženo, ty jsi hlava dubová!
To beru…
Za tři roky Božena otevřela branku rodičovského domu a na cestičku položila synka.
Tak, a ukaž babičce, jak umíš běhat! Mami, chytni ho!
Malý Pavlík zavýskl a běžel vstříc roztaženým babiččiným náručím.
Ty můj poklade! Jak ráda tě vidím!
Mamko, ahoj! Je babi doma?
Ale no jistě! Ludmila popadla vnuka a šibalsky se pousmála. Je v Karlových Varech! Má nový románek!
No to je babička! Kdo to je tentokrát?
Prý nějaký sochař. Možná malíř. Ale nevyptávej se mě, všecko ti poví sama, až se vrátí. A kde je Matěj?
Par kuje auto.
Výborně! Maso už je skoro hotové, táta vytahuje štrúdl z trouby. Umyjte si ruce a ke stolu! Já složím Pavlíka do postele a přijdu!
Jasně! Ty stejně s ním zůstaneš a budeš mu zpívat ukolébavky!
Vadí to snad? Ludmila se usmála, objímala vnuka.
Je to krásné, mami!