Skandál v urozené rodině
To je konec! Ludmila Štěpánová opatrně přitiskla krajkový kapesníček ke koutkům očí, její povzdech protáhl stěny vily do nekonečných vln, až se Jan Štěpán, její manžel, rozechvěl.
Liduško, co je? Kapky?
Ach, nech už svých kapek, Jeníčku! Vůbec nevíš, co se děje? To je ostuda! Ostuda! Naši rodinu teď směšně probírají všechny sousedky v ulici! Podívej se na ni! Ani špetka lítosti!
Jediná dědička rodu Vaňkových skutečně nevypadala jako pokorná hříšnice. Neházela popel na hlavu, nehroutila se do kožešinového koberce. Nic takového.
Alžběta Vaňková jedla třešně. Její dlouhé, snově krásné nohy byly hozené přes zábradlí verandy, přesně jako ty babiččiny, jak matka neustále tvrdila prý úplně jako legendární primabalerína z Národního divadla. Alžběta si vzala další třešničku z obří malované mísy na stole, vložila ji líně do úst a pak, peckou zamířila do keřů. Každý její počin matce vyrazil zoufalý povzdech.
Alžběto! Hned toho nech! Co si to dovoluješ?! Máme důležitý rozhovor! A ty… Ty…
Ludmila teatrálně rozhodila ruce a vytratila se, aby už konečně vzala ty svoje kapky.
Alžběto, dceruško, to jako opravdu nemyslíš vážně? Jan s pohledem plným naděje na ni mrkl, ještě než odešel následovat manželku.
Ne, tati! Myslím to naprosto vážně. Řekni prosím mamince, že její matchmaking už předem nemá šanci. Za Matěje se nevdám. Ať na to hned zapomene.
Zničíš jí srdce!
Nevyšiluj, tati!
Třeba si to ještě rozmyslíš?
Ne. Už jsem mu to řekla. Dnes jsme si to s Matějem vyříkali. Pokud jsi neslyšel napoprvé zopakuju: ne, svatba nebude.
To mě…
Z obýváku se ozvaly nářky, které Jana donutily, aby přispěchal na pomoc ženě, zatímco Alžběta si vzala další třešni.
Bože, co jen teď řeknu všem přátelům? Je to strašné! Restaurace je zamluvená, svatební oznámení rozeslaná!
Nikdo tě nenutil je rozesílat! zpívala skoro monotónně Alžběta. Sama sis to vymyslela sama si vylíz, co sis nadrobila.
Je to bolestivé, dcero! Dělala jsem to pro tebe!
A dopadlo to, jako vždycky, viď, mami? Alžběta se lísavě protáhla. Počítala jsem s jinými plány pro svůj život! Co za smůlu!
Alžběto! hlas Ludmily se zlomil, opět vzlykla. Co si to dovoluješ?!
Zatím pořád nic výjimečného! Alžběta vstala, posbírala nedopité šálky s čajem, a zamávala matce. Vím přesně, co teď řekneš! Umyju i tři hrníčky a nezlomím si při tom ruku.
Zmizela v kuchyni, Ludmila složila kapesník, aby jej posypala svou roztrpčeností.
Je celá tvoje matka! ucedila své trpící manželovi. Stejné intonace! Bože, za co tohle všechno!
Tchýni, slavnou Regínu Vítovou, Ludmila v ranných dnech manželství nemohla ani cítit. Nevdávala se zrovna jako mladá naivka, takže si myslela, že má dost zkušeností a prozíravosti. Proto si myslela, že si tchyně zaslouží respekt. Jenže Regína netušila, co se od ní čeká. Zásadně nehodlala měnit své vystupování proto, že rodina dostala nový přírůstek.
Liduško, co to voní?! špitala do ucha snaše a nenápadně si zacpávala nos, když Ludmila vešla.
To jsou mé nové parfémy! nadzvedla obočí Ludmila. Nelíbí?
Snad nejsou špatné, ale proč na sebe lít tolik naráz? Stačila by kapka na zápěstí.
Ludmila, uznávaná milovnice nadměrné parfemace, uraženě ohrnula ret.
Proč mě tak rozčiluje? skuhrala manželovi. Co proti mně má?
Lido, to je prostě její styl.
No ať si styl změní, nebo si s ní přestanu rozumět! A přestaň mi říkat Liduško, nesnáším to slovo!
Regína na změnu stylu neměla nejmenší chuť. Proslula přesnými, někdy i jedovatými poznámkami, které Ludmilu vytáčely skoro denně. Bylo to příčinou nejedné skryté hádky a distancu mezi Janem a jeho matkou, dokud jednou v divadle někdo Ludmile neřekl pochvalnou, i když podle ní pochybnou větu:
Liduško, z vás se stala opravdová dáma! Tomu se říká vliv Regíny Vítové! To není obyčejný člověk, to je styl a charisma! A jaký vkus! Jen ať jste její krásná kopie!
To srovnání ji nepotěšilo, pochvala však ano. Těžko proti tomu něco namítnout, když byla Regína skutečnou ikonou elegance. Ludmila na protest ztichla, byla chytrá, uměla udělat ta správná rozhodnutí, i když ji někdy doháněla k šílenství konkrétní osoby.
Se svou tchýní držela odstup, byla slušná a zdvořilá. Po narození Alžběty na všechny staré křivdy zapomněla. Regína zbožňovala vnučku a s radostí s ní trávila tolik času, kolik rodiče dovolili.
Ve vile, kde každý (až na Ludmilu, zubařku) měl nějaké umělecké povolání, zavládlo ticho a mír. Alžběta byla rozmazlována babičkou a otcem, matka byla sice přísná, ale chtěla dávat dceři život o něco lepší než byl ten její.
O své minulosti Ludmila nemluvila nikdy s nikým. Jan tušil, ale neptal se na detaily. Od chvíle, kdy pochopil, že sám nechce zraňovat manželku otázkami, téma bylo uzavřeno. A za to mu byla vděčná. S nitkami k starému světu mrtvými, zaměřila se na přítomnost.
S vlastní matkou Ludmila dávno nekomunikovala. Byly k tomu vážné důvody raději však nevzpomínala. Kolem krku nosila stále medailonek s fotkou kudrnatého chlapce. Nikdy jej neotevírala. Nedokázala… Dobře si pamatovala, že její syn Pavlík měl teprve dva roky, když ho babička, jíž byl svěřen, nechala v létě spát u otevřeného okna. Musela jen rychle pro mléko. A pak… bolest… která v ní vše vypálila na uhel.
Skoro zhynula žalem a obviňováním, že raději než náhradní mateřskou chtěla dokončit školu. Ten nešťastný den měla zkoušku když se vrátila, pochopila, že život skončil.
S mužem, který byl na expedici, se záhy rozvedla. Byli spolu jen tři roky a ona měla jasno, že ani dítě je nespojí. Když byla svoboda i rozvod dořešené, Ludmila sbalila malý kufr a navždy opustila město svého dětství.
Od chvíle, kdy se dozvěděla, že už není matka, cítila se jako stoletá stařenka. Myslela, že už byla všem bolestem vystavena. Uvnitř bylo jen popel.
Aspoň si to myslela… Pak přišel Jan.
Přišel do ordinace, tvář měl zrudlou bolestí.
Jak dlouho to máte?
Už týden se s tím trápím.
No kdepak jste dítě? Věkem dospělý, rozum žádný! odbyla ho Ludmila.
Máte pravdu… nerozumím tomu, usmál se přes bolest Jan.
Úsměv ji zaskočil a zmátl natolik, že si popletla nástroje to se jí nikdy nestalo. Rudla hanbou, takže Jan raději zavřel oči, aby ji nevyvedl z míry.
Pracovala nebývale tiše, ale poprvé od Pavlíkovy smrti se pohybovala lehce a téměř něžně.
Jan ji po práci provázel domů, skoro nemluvili. Porozuměli si však mlčky. A když Jan požádal Ludmilu o ruku, musela přemýšlet:
Je mi s tebou dobře… ale nevím, jestli budu umět udělat tě šťastným…
Proč pochybuješ?
Nechci děti.
Proč?
Povím ti všechno. Ale bez detailů, byla pevná. Pak rozhodni. Když zítra nepřijdeš, pochopím to. Rozmysli si klidně, poraď se s mámou. Máš ji přece rád, ne? Požádej ji o radu.
Jan se s mámou neporadil. Už byl dávno dospělý a Regína nebyla matka, která by do všeho zasahovala s výjimkou Ludmily, později. Regína vtipkovala, že na penzi je k nevydržení a snachu otravuje jako správy ze starých anekdot. O ŽIVOTĚ už však radila jen dřív, než šla do penze coby baletka a po dvou manželstvích měla dost zážitků.
Jan jí o Ludmile pověděl od A do Z. Regína popíjela kávu, s cigaretou drobila popel do šálku z nejtenčího porcelánu, víc tiše naslouchala čím dál vážnějšímu příběhu. Nakonec si povzdechla, odtáhla šálek a řekla:
Miluješ ji?
Ano.
Tak proč otálíš? Láska, Jene, není zadarmo. Je to poklad a jakou cenu by po tobě chtěli, bude vždycky málo. Pamatuj! Skutečný poklad je těžký. Někdy se zdá, že ho neuneseš. Ale sílu najdeš, když si to uvědomíš.
Myslíš?
Já to vím.
A tak byl rozhovor u konce. Jan přivedl Ludmilu k mamince, ta jí nabídla tvář k polibku a už ji vezla ke své švadleně. Pak ještě vytáhla z jednoho starého prádelníku šperkovnice:
Tady jsou šperky rodu Vaňkových.
To snad ne! Já nic nechci!
Ale ano, teď už jsi jedna z nás. Sama si vybereš. Ale pamatuj nejsou to tretky, musejí se nosit s rozvahou.
To znamená?
Moje babička říkávala: na trh se diamanty nepatří, jen v Ostravě, aby ostatní bledly závistí. Ale v Praze? Nikdy!
A Ludmila zjišťovala, že si už zase umí rozesmát.
Regína ji učila, Ludmila se zlobila, v jádru ale byla vděčná. A když Ludmila zjistila, že je těhotná, první osoba, které svěřila tajemství, byla Regína.
Nějak ti zezelenala líčka, Lidu. Co se děje? Regína se vrátila z cesty s novým chotěm, chtěla zjistit, jak to doma běží.
Jan doma nebyl, takže Ludmila nápor otázek nevydržela, odběhla do koupelny, kde zůstala tak dlouho, až Regína poznala vše.
Porodíš u Soňky. Ta je nejlepší doktorka ve městě jí důvěřuji. Čeho se bojíš?
Neznám, jestli to zvládnu…
Lidu, nikdy jsem ti to neříkala a už nebudu. Ale teď řeknu: neblbni! Poděkuj Bohu, osudu, komukoliv, a pak jednej! Já tě i dítě ochráním, dokud budu moct! Slyšíš?!
Ano… děkuju…
Dík nech na jindy. Až ze mě bude protivná stařena a budu tě otravovat svým stýskáním, tak si vzpomeň na tohle díky a zopakuj mi ho. Platí?
Platí…
Správně!
Alžběta se narodila přesně na čas, zdravá a hlučná. Regína ji přijala před porodnicí, odklopila kraj sbalené peřinky a smála se:
Dokonalé dílo! Bravo, Lidu!
A svůj slib splnila. Pomocnici jako byla Regína nikdy neměla. Primabalerína a společenská královna bez rozpaků odložila drahý kožich, vzala lavor, zamíchala do vody šedivé jádrové mýdlo a šla prát pleny. Alžbětu potom myla, líbala její nohy a brumlala jako opravdová babička:
Moje zlatíčko! Ať jsi zdravá!
Sváry a zlost byly pryč.
Ludmila konečně zažila to, po čem tak dlouho snila rodinu, domov a klid.
Na Pavlíka nikdy nezapomněla. Jan s ní dvakrát ročně jezdil na hřbitov, ale do samotného města nechodili, matku nevyhledávala. Vždy bydleli v malém penzionku na kraji Prahy. Ludmila odpočítávala minuty do odjezdu, aby byla co nejrychleji pryč.
Tak to běželo roky, až do chvíle, kdy Alžběta oslavila desáté narozeniny a Ludmila dostala psaní od matky.
Co v něm stálo, věděla jen Regína. Ludmila jí dopis ukázala:
Jeď. Zapomenout nejde. Odpustit… možná taky ne. Ale je to tvoje máma. Vzpomínej na to, co bylo dřív. Něco pěkného tam přece musí být. Promluv si s tou matkou, kterou jsi znala, když ti bylo tolik co Alžbě, radila Regína. Každý dělá chyby. Já i ty… Neposílám tě ke svatosti, ale třeba to potřebuješ ty víc než ona. Ať se rozhodneš jakkoliv, já tě podpořím.
Druhý den Ludmila předala Alžbětu Regíně a odjela zpět do svého rodného města.
Setkání s matkou trvalo pouhou chvíli, matka stiskla dceři ruku a zašeptala: Odpusť.
Za pár dní byla Ludmila zpět. Regína s vděkem kývla:
Dobrá práce. Udělala jsi, cos měla.
Mohl by nastat klid, všechno na svém místě. Ludmila však klid necítila. Co říkala Regína, viselo ve vzduchu jako lepkavá pavučina, co brání klidně dýchat.
Strach… nelogický, hutný, že i Jan žadonil:
Liduško, moc Alžbětu střežíš. Je velká holka, potřebuje kamarády, zájmy. Máma, táta, babička ano, ale jen na chvíli.
Tak co chceš, abych změnila?
Přestaň dohlížet na každý její krok. Potřebuje trochu volnosti.
Ty mi říkáš, že ti je jedno, co s naší dcerou bude?
Samozřejmě ne! Ale Lidu… vždyť jí ubližuješ.
Víš, kolik se může stát holce? To nepřežiju! Už nikdy nechci zažít takový ztrátu.
Ale proč bys měla?
Protože i to je možné! Každý okamžik! Co pak? Zblázníš se? Komu to prospěje!
Jan jen mávl rukama. Manželku miloval, její strach však začal dusit celou rodinu.
Až Regína poradila:
Zapište Alžbětu do tance.
Ale proč? I tak má školu, kroužky, doučování…
Nic z toho. Potřebuje tanec. Párový tanec.
Opravdu?
Ano!
Dobře, zkusím to.
A objevil se Matěj.
Babička jej popadla do tanečního, kde ho spojili s Alžbětou.
Dáme je dohromady, stejně jsou z těch, co nikam nezapadnou, vysvětlovali trenéři, nevěděli však, že Alžběta si na zadní lavici nesedne.
Za tři roky získali první pohár, potom je čekaly soutěže jedna za druhou.
Matěj už dávno nevypadal neobratně, byl vysoký, pohledný, shlížel na něžnou partnerku a soudci se domnívali, že tvoří pár i mimo parket.
Alžběta se smála, neříkala ano, neříkala ne, ani sama nevěděla, že už matka plánuje její příští roky.
O tom, jaké jsou matčiny plány, se dověděla po maturitě.
Konečně jsem se rozhodla. Jdu na medicínu.
Alžběta neměla s učením potíž, s rozhodnutím otálela do poslední chvíle.
Dceruško, my jsme mysleli, že máš jiné plány, Ludmila se usmívala podivně a Alžběta zatrnula.
Jaké plány? Já snad něco říkala?
Ne, ne, vždyť z tebe slovo nevypadne. Ale mluvila jsem s Matějem i jeho rodiči.
A dál? nechápala, kam tím míří.
Máme tři měsíce na přípravy. Podzimní svatba je krásná! S babičkou zařídíme obřad někde výjimečně. Má známosti a dokáže zařídit cokoliv.
Svatba? přimhouřila oči. S kým?
Ale zlato! S Matějem! Budete skvělá dvojice v životě i na parketu! Copak to není nádhera?
A mě se ptáš? vydechla Alžběta.
Všichni to mají za hotové, milá.
Neříkej mi milá! vysekla Alžběta.
Popadla kabelku, vyletěla z domu a Ludmila až večer zjistila, že dcera odešla bydlet k babičce.
Regína byla prostá:
Cos myslela? Alžběta není porcelánová panenka. Chtěla jsi ji navléct do šatů a pošlapat k oltáři? Lido, byla jsi vždy chytrá! Teď tě nepoznávám!
A nemusíš! Je to moje dítě! Chci, ať je šťastná! Matěj ji miluje!
A ona jeho? usmála se Regína. Nebo tě nezajímá její názor?
Vím líp, co potřebuje. Sama to neví!
Já myslím, že ví. Alžběta chce být chirurg. To je sen. Co ti vadí?
Všechno! Pokud chce školu, ať jde! Ale nejdřív svatba pak budu klidná!
Čím tě manžel uklidní?
Nerozumíš tomu? Bude mít ochranu! Matěj je hodný! Od té doby, co jsou spolu, spím klidně, vím, že jí nic nehrozí.
Chápu tvé obavy, kývla Regína. Ale tvůj plán je jako zlatá klec. Krásná, ale vězení… Protože to není její rozhodnutí, ale tvoje.
Tenhle spor je zbytečný. Svatba bude.
Nu což, zasmála se Regína, vůbec svou dceru neznáš.
A Alžběta to ukázala. Po rozhovoru na verandě sbalila věci a nastěhovala se k babičce. Tím se matky hluboce dotkla. Ludmila jí tuhle rebelii neodpustila. Ignorovala telefonáty i setkání, že o jejím úspěšném přijetí na vysněnou medicínu se dozvěděla až od manžela.
Liduško, nech už toho! Proč se trápit a obímat polštář, když můžeš mít svou živou dceru? Strádáš i ty, i ona. Byla jsem u nich Alžběta se na tebe ptala, taky se trápí.
No jasně! Je jí asi strašně po mně smutno!
Lido! poprvé zvýšil Jan hlas. Už je to za hranicí! Dítě je tvé pokračování! Léta jsi ji chtěla co se změnilo? Vždyť ji odháníš! Nevidíš, jak tě to trápí? Tak proč? Já tomu nerozumím!
Já taky ne! vyhrkla Ludmila. Už nevím, co dělat! Sama nevím, jak věci spravit… Opravdu bez ní nemohu dýchat… Máš pravdu… Bolí to tak, že mám kolem sebe pořád tmu. Nevidím světlo. Ne, od doby, co odešel Pavlík…
Lido, dost! Jan ji popadl za ramena a zatřásl s ní. Alžběta žije! A čeká na tebe! Jdeme!
Kam? Proč?
Dovezu tě za dcerou. Už si nenamlouvej, že vše závisí jen na tobě! Dej dítěti žít, nebuď skleněná růže pod sedmi zámky!
Ať už byl zlom manželův hněv nebo jeho slova, Ludmila poslechla.
Smíření proběhlo. O čem si v uzamčeném Regínině pokoji povídaly, nevěděl nikdy nikdo. Jen podle zarudlých nosů a usmátých tváří Jan pochopil, že se jeho holky zase našly.
Ale osud, ten dávný vynalézavec, si zas usmyslel, že tohle není dost. Pozoroval, jak Alžběta tvrdě míří ke splněnému snu, a pak vymyslel něco, díky čemuž i Regína jen zvedla obočí a hvízdla:
Slečno doktorko Alžběto Janovna, přivezli akutní slepák.
No jasně. Teda… vlastně nic jasného. Jdu na to!
Alžběta dopila kávu, protáhla se a seslova se rozplizla směrem k ambulanci. Služba skoro skončila, ale operaci nevzdala, zkušenost je potřeba!
Ty?!
Já… Matěj se pokusil o úsměv, ale hned zaskučel bolestí.
Aha! Věříš mi?
Tobě? Jasně!
Opravdu? Bez váhání, bez testamentu?
Alžběto, jsi trdlo!
A jaké…
O tři roky později Alžběta nakopne vrátek rodičovského domu a postaví na cestičku vedoucí ke schodům dvouletého synka.
Tak ukaž babičce, jak umíš běhat! Maminko, chyť ho!
Malý Pavlík zajásá a rozběhne se naproti rozpaženým náručím.
Ty můj zlatej! Jak ráda tě vidím!
Mami, ahoj! Je babička doma?
Kdepak! Ludmila obejme vnuka. Odjela do Karlových Varů! Nová romance!
To je celá babi! A kdo to je?
Prý malíř. Nebo snad sochař Nebo něco mezi. Ani se mě neptej! Sama ti povypráví, až se vrátí. A kde je Matěj?
Par kuje auto.
Skvěle! Maso už je skoro hotové, tatínek vytahuje koláč z trouby. Takže umýt ruce a ke stolu! Já zatím Pavlíka uspím a přijdu!
Ale kde. Zase budeš sedět u něj a zpívat mu!
A je to špatný? Ludmila se usměje a líbne vnoučka.
To je dokonalé, maminko!