Dnes se mi zdá, že celé Horní Dlouhé mluví jen o mně. „Jak jsi je mohla vyhodit? Vždyť je to tvoje teta Zdeňka a sestřenice Alena! Mají těžké časy, Alena se rozvedla, sama vychovává syna!“ křičela na mě máma, Hana Nováková, s pláčem v hlase. A teď se po vsi šíří, že já, Markéta, jsem bezcitná a vyhnala vlastní rodinu na ulici. Sousedé šeptají, známí se na mě koukají skrz prsty a už je mi z toho všeho špatně. Nejsem přece netvor, měla jsem důvod je požádat, aby odešli! Ale kdo by mě poslouchal, když je v naší vsi snazší odsoudit než pochopit? Už nemám sílu se obhajovat, ale nemůžu mlčet – musím říct, jak to doopravdy bylo.
Všechno začalo před měsícem, kdy teta Zdeňka a Alena s jejím synem Jakubem přijeli k nám do domu. Alena se nedávno rozvedla s mužem, který podle jejích slov „nebyl žádný dar“. Zůstala sama s pětiletým Jakubem, bez práce a bez bytu – ten jí sebral bývalý manžel. Teta Zdeňka, její matka, se taky rozhodla přestěhovat z Prahy na vesnici, protože „v paneláku je jí těsno“. Zavolaly mi a poprosily, jestli u nás můžou chudobičky pár dní bydlet, než si něco seženou. Samozřejmě jsem neodmítla – vždyť je to rodina. S manželem bydlíme ve velkém domě, máme dvě děti, místa je dost. Myslela jsem, že za týden nebo dva se něco vymyslí. Jak jsem se mýlila.
Už první den se teta Zdeňka chovala, jako by jí dům patřil. Přestavovala nábytek, protože „takhle to lépe vypadá“, strčila nos do mé kuchyně a kritizovala moje polévky: „Markét, ty vaříš bez bobkového listu?“ Trpěla jsem to, usmívala se, ale uvnitř jsem vřela. Alena místo hledání práce nebo bytu celé dny visela na mobilu nebo si stěžovala, jak jí je těžko. Její Jakub byl sice hodný kluk, ale řádil v domě jako tornádo, ničil hračky našich dětí, a Alena jen pokrčila rameny: „Vždyť je to dítě, co po něco chcete?“ Nabízela jsem jí pomoc – shánět práci, pohlídat Jakuba, než půjde na pohovor. Ale odpověděla mi jen: „Markét, netlač na mě, už tak mám dost.“
Po dvou týdnech mi došlo, že odjet neplánují. Teta Zdeňka prohlásila, že chce na vesnici zůstat natrvalo, a začala naznačovat, že bychom jim mohli „přistavit k domku ještě jednu místnost“. Alena ji podpořila: „No jo, Markét, vždyť vám dům zůstal po rodičích, a my s Kubou máme bydlet na ulici?“ Zůstala jsem v šoku. Takže já je teď mám živit, protože jsou „chudí příbuzní“? S manželem jsme roky makali, abychom dům opravili, vychovávali děti, spláceli hypotéku. A teď mám sdílet svůj prostor s lidmi, kteří mi ani nepoděkují?
Zkusila jsem to s nimi probrat v klidu. Řekla jsem: „Zdeňko, Aleno, ráda pomůžu, ale musíte si najít vlastní bydlení. Nemůžeme spolu žít věk.“ Teta Zdeňka zalomila rukama: „Markét, ty nás snad vyháníš? Jsem přece tvoje teta!“ Alena se rozplakala, Jakub začal fňukat a já se cítila jako poslední hyena. Ale věděla jsem – když tohle nerozseAle stálo za to bojovat za svůj domov, i když teď musím snášet pomluvy a výčitky.