Monika cestovala se synem vlakem. S hlavou na jejím rameni začal usínat. Monika si všimla ženy, která seděla naproti nim a upřeně se dívala na svého syna. Ženě bylo asi třicet let, byla bledá, měla rozcuchané vlasy a pytlovitý kabát. Naklonila se dopředu a bez mrknutí oka se dívala na dítě. Monika se cítila nesvá a rozhlédla se po kupé. Bohužel bylo řídce osídlené, jen několik starších žen, blížící se tma venku vytvářela děsivou atmosféru. Žena dál zírala na chlapce, což matku znepokojovalo. Když dorazili k cíli, spěšně sebrala syna a zamířila k východu, zatímco cizí žena ji následovala. Na přeplněném nádraží se jim ji podařilo ztratit.
Žena je však brzy dostihla a chytila svého syna za ruku. Chlapec volal na matku, ale v blízkosti nebyli žádní policisté a kolemjdoucí se zdáli být k situaci lhostejní. Monika popadla syna za druhou ruku a přitáhla ho k sobě, takže se jim podařilo utéct k autobusu. Přestože byl autobus přeplněný, Monika se nemohla zbavit pocitu, že na ni upírá bdělý ženský pohled. Když dorazila na místo určení, utíkala se synem domů, zavřela dveře a uložila ho do postele. Když se podívala z okna, uviděla ženu, jak stojí před jejich domem. Její úmysly a motivy zůstávaly nejasné.
Druhý den ráno si Monika všimla, že žena sedí na lavičce před jejich domem. Nemohla už déle snášet její obtěžování, a tak se rozhodla, že si s ní promluví. Upozornila ženu, že v případě potřeby může zavolat policii. Žena však tvrdila, že jí chlapec připomíná jejího syna, kterého jí bylo odepřeno vychovávat. Svěřila se se srdceryvným příběhem odmítnutí ze strany rodiny a zneužívání, které vedlo k jejímu umístění do psychiatrické léčebny. Vytrvalé a emočně nestabilní chování ženy vyvolávalo v Monice obavy, ale podařilo se jí ji přesvědčit, aby odjela autobusem.
V obavě, že by se žena mohla vrátit, se Monica rozhodla pronajmout si na týden jiný byt, aby sebe a svého syna ochránila před možným nebezpečím.
