Vesnice Lesná, ukrytá ve stínu staletých smrků nedaleko Tábora, vítala mrazivé ráno. Zítra jsem měla potkat svou budoucí tchýni a já, Božena, jsem byla jako na trní. Vdané kamarádky, které mě chtěly povzbudit, jen přidaly strachu:
„Drž hlavu vysoko, nejsi z ulice!“
„Nenech si od tchýně poroučet, hned ukaž, kdo jsi!“
„Hodné tchýně neexistují, pamatuj si to!“
„Ty je obdarováváš svou přítomností, ne oni tebe!“
Noc proběhla bez spánku, ráno jsem vypadala, jako by mě už pohřbili. S mým snoubencem Jakubem jsme se sešli na nádraží. Dvě hodiny ve vlaku se táhly jako věčnost. Když jsme vystoupili, prošli jsme malým městečkem a pak zasněženým lesem. Mráz voněl jehličím a Vánocemi, sníh pod nohama křupal a smrky nad hlavou šeptaly. Začala jsem mrznout, ale brzy se v dálce objevily střechy Lesné.
U branky nás přivítala drobná stařenka ve staré bundě a vybledlém šátku. Kdyby na mě nevolala, minula bych ji.
„Boženko, zlatíčko, já jsem Pelagie Jakubová, Jakubova matka. Buďme známí!“ Sundala ošoupanou rukavici a pevně mi stiskla ruku. Její pohled, bystrý a pronikavý, jako by mě prosvítil naсквозь. Úzkou pěšinou mezi závějemi jsme vešli do staré chalupy z tmavých trámů. Uvnitř bylo teplo, kamna žhnula do ruda.
Bylo to, jako bych se ocitla v minulosti. Osmdesát kilometrů od Tábora – a ani voda v domě, ani pořádná toaleta, jen díra venku. Rádio? Ne v každé chalupě. Šero rozptylovala slabá žárovka.
„Mamko, zapneme světlo?“ navrhl Jakub.
Pelagie Jakubová se zamračila:
„Nejsme přece páni, abychom seděli při světle. Bojíš se, že mineš pusu s polévkou?“ Pak se na mě podívala a změkla. „Dobrá, synku, hned rozsvítím, už to motám.“
Zatočila žárovkou nad stolem a mdlá záře osvítila kuchyň.
„Hladoví, co? Uvařila jsem polívčičku, přejte si!“ Zabušila kolem, nalévala horkou nudlovou.
Jedli jsme, vyměňovali si pohledy, zatímco ona přidávala laskavá slova, ale její zrak, ostrý jako skalpel, pitval mou duši. Cítila jsem se jako na mušce. Když se naše oči potkaly, začala pobíhat: krájela chleba, přikládala do kamen.
„Udělám čaj,“ štěbetala. „Není obyčejný, je s brusinkami. K němu jahodový džem, zahání nemoci, hřeje u srdce. Hosté moji milí, račte si dopřát!“
Připadala jsem si jako v pohádce z časů před Rudolfem II. Každou chvíli měl vejít režisér a zvolat: „Stop, toč!“ Teplo, horké jídlo a sladký čaj mě ukolébaly. Chtělo se mi položit hlavu na polštář a usnout, ale Pelagie Jakubová měla jiné plány.
„Děti, běžte do krámku, kupte pár kilo těsta. Napečeme koláče, večer přijde rodina: Jakubovy sestry, Věra s Kačkou a Alžběta z Tábora s ženichem. A já připravím zelí, uvařím brambory.“
Zatímco jsme se oblékali, vytáhla zpod postele obří hlávku a při krájení si pobrukovala:
„Zelí moje, ustřiženo, košťál ti tu zůstane.“
Procházeli jsme vesnicí a všichni se Jakubovi klaněli, muži smekali čepice, sledovali nás očima. Krámek byl v sousedním městečku, cesta vedla lesem. Sníh třpytil se v slunci, ale k večeru světla ubylo, zimní dny jsou krátké. Když jsme se vrátili, Pelagie Jakubová oznámila:
„Vař, Boženko. Já do zahrádky, udusám sníh, aby myši neokusovaly stromky. Jakuba vezmu, ať zapracuje s lopatou.“
Zůstala jsem s horou těsta. Kdybych věděla, že budu péct, nevzala bych tolik! „Kdo začne, dokončí,“ povzbuzovala tchýně. „Začátek je těžký, konec sladký.“ Koláče vycházely křivé: jeden kulatý, druhý dlouhý, jeden s hromadou nádivky, druhý prázdný. Nadělala jsem si s nimi práci. Později Jakub přiznal, že matka zkoušela, jestli se hodím za ženu jejímu synovi.
Navečer se chalupa zaplnila hosty – nebylo kudy dýchat. Všichni světlovlasí, s modrýma očima, usmívali se, zatímco jsem se za Jakuba styděla. Stůl postavili doprostřed, mě usadili na postel s dětmi. Postel vrzala, kolena málem sahala ke stropu, děti skákaly – až se mi zatočila hlava. Jakub přitáhl bednu, přikryl ji dekou – seděla jsem jako královna, všem na očích. Zelí a cibuli nejím, ale tentokrát jsem jedla za tři – až mi za ušima práskalo!
Setmělo se. Pelagie Jakubová měla úzkou postel u kamen, ostatní spali v jedné místnosti. „Těsno, ale veselo,“ říkávala. Jako hostu mi připadla postel. Z vyřezávané skříně, kterou vyrobil Jakubův nebožtík otec, vytáhla vyškrobené povlečení. Bála jsem se lehnout, jako bych si lehala do muzea. Tchýně ustýlala a mumlala:
„Chodí dům, chodí pec, a panímáma nemá kde klec!“
Rodina se uvelebila na podlaze na hromadě starých dek z půdy. Najednou jsem nutně potřebovala na záchod. Vysoukala jsem se z postele, nahmatala podlahu, abych nešlápla na spáče. V předsíni byla tma. Něco chlupatého se dotklo mé nohy. Vyjekla jsem, myslela jsem, že je to krysa. Všichni vyskočili a smáli se: byl to kocourek, přes den se potuloval, v noci se vrátil domů.
Na záchod jsem šla s Jakubem. Dveře tam nebyly, jen prkenná přepážka. Stál zády, svítil mi sirkou, abych nespadla do díry. Vrátila jsem se, zhroutila se do postele a usnula tvrdým spánkem. Čerstvý vzduch, ticho – vesnice…