SETKÁNÍ S ANDĚLEM
Nina měla skvělou náladu. Těžký porod skončil dobře. Dnes pomohla přivést na svět nového obyvatele planety. Nina pracovala jako porodní asistentka v perinatálním centru. Po náročné směně pospíchala domů.
Taška a nákup ji táhly za ruce. Manžel se ji snažil posadit za volant, aby nebyla závislá na autobusech, když není doma, protože často jezdí do jiného města kvůli pracovní povinnostem. Dokonce ji dal několik jízdních lekcí, ale nešlo to. Měla strach… děsivý strach.
V dětství Nina zázrakem unikla autonehodě. Dodnes si pamatuje ten blížící se děs! Aby byla upřímná, cítí se neklidně i na sedadle spolujezdce, natož za volantem. Nikdy!
Zítra má volno a také má čtyřicáté narozeniny. Svátky, věříc na pověry, se rozhodla neslavit. Jen v úzkém rodinném kruhu, až se celá rodina sejde doma.
K zastávce chybělo už jen kousek. Nina cítila, že je opravdu unavená. Neočekávaně uklouzla (to se vždy stane nečekaně), noha se jí rozjela do strany a s taškami se zřítila do závěje sněhu! Pochválila se za měkké přistání a přemýšlela, jak se co nejdůstojněji postavit?
– Slečno, nejste zraněná?
Hlas zazněl za pravým ramenem.
– Nemůžete vstát? Podejte mi ruku! –
A kdo ji ruku nabízí? Pohledný muž ve stejném věku jako Nina, s dobromyslným a klidným obličejem, přívětivým úsměvem…
Snadno ji vytáhl z hromady sněhu a pomohl setřást sníh z kabátu.
– Jako vždy někam spěcháte, – jeho hlas byl tak laskavý, že se zdálo, jako by ho už někdy slyšela… ale ne, nikdy se dřív nesetkali. Poděkovala mu a pokračovala dál.
– Jste opravdu hodně unavená, Nino, – řekl už beze smíchu. Bylo to řečeno s takovou péčí, jakou má jen ten nejbližší člověk.
– Jste unavená, takhle to nejde, – tiše zopakoval neznámý.
– Odpočinu si o víkendu. Navíc, zítra mám narozeniny, – řekla Nina.
Neznámý se znovu usmál.
– Přeji vše nejlepší! Chci vám dát dárek. Dnes večer před spaním řekněte: Ať se zítra můj život změní k lepšímu! A váš život se určitě změní k lepšímu. Jen na to nezapomeňte! –
– Nezapomenu, – usmála se Nina.
Neznámý se rozloučil a zmizel za rohem domu. A konečně dorazil očekávaný autobus.
Doma, jako vždy, čekal nepořádek. V předsíni chaos, v kuchyňském dřezu hora špinavého nádobí. Psík Dan žalostně nařízení zíraje na svou prázdnou misku.
První ho musí nakrmit, pak s ním jít na procházku. Dcerka našla polozmrzlého psa před dvěma lety na ulici. Přinesla ho domů a přemluvila matku, aby ho nechala s příslibem, že se o něj bude starat sama. Starala se… asi dva týdny, a pak starost přešla na Ninu.
Kolik už uplynulo? Konečně měla hotové všechny domácí povinnosti. Nikdo jí nemůže vyčítat, že neuvařila večeři. Manžel byl na služební cestě v jiném městě. Dcerka u své babičky. Zítra přijedou. Manžel dal dopředu vědět, že nebude moc přijet. Přesto by bylo dobré zítra připravit nějaké slavnostní jídlo, ale teď by si mohla užít klidné osamění.
Samota je takové bohatství, nikdo vás neotravuje svými problémy, netlačí na vaši psychiku špatnou náladou. Můžete si užívat samotu, poslouchat hudbu, číst knihu… Ale unavenost vedla k touze jen spát.
Už usínala, když si vzpomněla na radu neznámého a nechápajíc, proč, zašeptala: Ať se zítra můj život změní k lepšímu.
Brzy ráno zvonění na dveře bylo úplně nečekané. Na prahu stál manžel. Bylo nejúžasnější, že zářil jako vyleštěná desetikoruna, a ne mračil se s rozmrzelým výrazem, jako obvykle.
– Dobrý den, moje slunce, – řekl manžel něžně.
Nina byla v šoku. Dlouho taková slova od něj neslyšela. Dříve ji velmi rozčiloval jeho nelaskavý přístup, ale zvykla si.
A teď, když už byla zvyklá na život bez něžností… Ještě se musela ujistit, že není opilý, v ruce držel objemný balík.
– K narozeninám! Tak jsem se těšil, domluvil jsem si to a utekl domů. Beze mě to dokončí, – a to všechno ve stejném něžném tónu.
Nina couvla, neschopná uvěřit. Karel vstoupil, položil balík, objal ji, políbil a brumlal milé slovíčka.
Kde bylo to jeho obvyklé brblání a nespokojenost? Nina byla stále více překvapená. Zapomenutý pocit štěstí se vracel jako teplá vlna.
Zazvonil telefon.
– Všechno nejlepší k narozeninám, mami! Jsi ta nejhodnější, nejmilovanější, nejkrásnější! Přijedu na oběd a babička taky. Máme pro tebe úžasný dárek, – pištěla dcera.
Pak zavolal hlavní lékař a oznámil, že může čerpat loni nevyužité tři dny volna. Pak kamarádka, teta, spolužák, vděčné pacientky…
Na dobré věci si člověk zvykne rychle. Nině to připadalo, jako by to bylo vždy. A to množství dobrého nevypadalo zvláštně.
Večer po rozloučení s hosty se Nina šla projít se psíkem do blízkého parku.
Včerejší neznámý se objevil zcela nečekaně, – Byl to dobrý den, Nino? Všechno nejlepší k narozeninám!
– Počkejte, jak víte mé jméno? Nikdy jsme se nepotkali, pokud mě paměť neklame, – zeptala se přímo Nina.
– Známe se 40 let, Nino. Je těžké to pochopit, ale zkus to. Jsem s tebou od prvního dne tvého života. Jsem tvůj anděl strážný.
Pamatuješ, když ti bylo 5 a vběhla jsi na silnici za míčkem? Nikdo nedokázal pochopit, jak se stalo, že náklaďák projel vedle? Neměla jsi šanci se zachránit. Nikdo neviděl, jak jsem tě přenesl přes silnici, ale to je přísně mezi námi.
A když jste byli studentskou skupinou ve stavebním brigádách a šli se koupat do neznámé řeky, zvrtla sis kotník (moje práce) a zůstala v ubytovně. Tam byl nebezpečný vír a měla jsi do něj spadnout.
A včera, kdo tě posadil do sněhu? Klesla bys o minutu dříve, rozhodně by ses zlomila nohu.
Pomáhám ti neustále, nenápadně a neviditelně. Budu s tebou i nadále, to je moje služba. Ale…
S tebou je to těžké.
Miluješ svého manžela, dceru, maminku, přátele, pacienty, ale sebe?
Nemáš ráda sebe!
Neseš na svých ramenou přílišnou zátěž. Vůbec se nemáš ráda a naivně čekáš lásku od druhých, ale tak to nefunguje! Pokud nemáš ráda sebe, nikdo tě nebude mít rád, budou tě jen využívat!
Porušil jsem protokol a zhmotnil se, abych ti to sdělil, musíš se mít ráda! –
– Opravdu o mně víte všechno, ale andělé by měli mít křídla, – pochybovala Nina.
– A co jste vy lidé zač? Hledáte všude úskoky. Nevšimla sis, že mám široký kabát? – rozevřel ho, otočil se bokem a Nina viděla složená křídla.
– A teď sbohem! Musím jít, – řekl jí a splynul v přívalu padajícího sněhu.
P.S.
– Pohádka, – řekněte, moji drazí čtenáři.
– Pohádka, – odpovím vám, ale pohádka je lež, však v sobě skrývá narážku.
Mějte rádi sami sebe a buďte šťastní! Přeji vám to z celého srdce!