SETKÁNÍ S ANDĚLEM
Nina měla skvělou náladu. Těžký porod skončil dobře a ona dnes pomohla na svět novému obyvateli planety. Pracovala jako gynekoložka v perinatálním centru a po náročné směně se těšila domů.
Taška a nákup ji stahovaly ruce dolů. Manžel se ji snažil přimět řídit auto, aby nebyla závislá na autobusech, když je pracovně mimo město. Dokonce jí dal několik lekcí, ale ona to nezvládla. Měla z řízení obrovský strach.
V dětství ji totiž jen zázrakem nesrazil automobil a ten strašný pocit má na paměti dodnes. Ani jako spolujezdec se necítí dobře, natož jako řidič. To nepřipadá v úvahu!
Zítra má volno a shodou okolností slaví 40. narozeniny. Věří na pověry, a tak se rozhodla, že to nebude slavit ve velkém. Jen v kruhu rodiny, když se všichni doma sejdou.
Autobusová zastávka byla na dohled. Nina cítila, jak moc je unavená. Najednou uklouzla (tohle se vždycky stane znenadání), noha se jí sklouzla a Nina i s taškami spadla do sněhové závěje! Potěšila se měkkým přistáním a dumala, jak důstojně vstát.
„Slečno, neublížila jste si?“ zaznělo z pravé strany.
„Nemůžete vstát? Podejte mi ruku!“
A kdo jí to nabízí ruku? Byl to sympatický muž přibližně v jejím věku s milou tváří a vlídným úsměvem.
Pomohl Nině ze sněhu a oklepal jí sníh z kabátu.
„Jako vždy spěcháte,“ řekl něžně. Měla pocit, že ten hlas už někde slyšela, ale ne, ještě se nepotkali. Poděkovala mu. Musí jít dál.
„Jste velmi unavená, Nino,“ řekl starostlivě. „Musíte si odpočinout,“ dodal tiše.
„O víkendu si odpočinu. A zítra mám navíc narozeniny,“ usmála se Nina.
Neznámý se znovu usmál.
„Gratuluji! Chci vám dát dárek. Dnes večer, než půjdete spát, řekněte: ‚Ať se můj život zítra změní k lepšímu!‘ A váš život se jistě změní k lepšímu. Jen to nezapomeňte říct.“
„Nezapomenu,“ přikývla Nina.
Cizinec se rozloučil a zmizel za rohem. Konečně přijel očekávaný autobus.
Doma na ni, jako vždy, čekal nepořádek. Předsíň byla rozházená, v kuchyňském dřezu hora špinavého nádobí. Psík Danek kňučel u své prázdné misky a vyčítavě se na ni díval.
Nejprve nakrmit Danka a vyvenčit ho. Dančíka našla její dcera před dvěma lety na ulici. Přinesla ho domů a přesvědčila ji, aby ho nechala, s tím, že se o něj bude starat sama. Starala se… asi dva týdny, než péče o nalezence připadla Nině.
Kolik je hodin? Konečně měla hotovo. Dobře, že ji nikdo nerozptyloval a nezlobil se kvůli nepřipravené večeři. Manžel je na služební cestě, dcera u babičky. Zítra přijedou. Manžel jí předem řekl, že nedorazí. Ale měla by zítra připravit nějaký slavnostní pokrm, zatímco si může užít klid.
Osamělost je přepych, nikdo ji nevyrušuje svými problémy ani špatnou náladou. Může si užít klid, poslouchat hudbu nebo číst knihu… Ale spánek je lákavější.
Už skoro usínala, když si vzpomněla na radu cizince a sama nevěděla proč, ale zašeptala: „Ať se můj život zítra změní k lepšímu.“
Brzy ráno ji překvapilo zazvonění u dveří. Stál tam manžel. Bylo překvapivé, že zářil jako slunce, místo aby měl obvyklý úsměv bez špetky chuti.
„Ahoj, sluníčko moje,“ řekl něžně.
Nina byla v šoku. Taková slova od něj neslyšela už dlouho. Dřív ji trápila jeho chladnost, ale zvykla si.
A teď, když si už zvykla žít bez něžností… Ani nebyl opilý, jen držel velký balík.
„Všechno nejlepší! Moc jsem se těšil, domluvil si to a utíkal zpět domů. Dodělají to beze mě,“ řekl jemně.
Nina ustoupila, nevěříc vlastním uším. Karel vstoupil, položil balík, objal ji a políbil s milými slovy.
Kde byla jeho obvyklá nálada a nespokojený výraz? Nina byla čím dál více překvapená. Cítila zapomenuté vlny štěstí.
Zazvonil telefon.
„Všechno nejlepší, maminko! Jsi ta nejlepší, nejmilejší a nejkrásnější! Přijedu na oběd a babička také. Máme pro tebe skvělý dárek,“ zvolala dcera.
Potom zavolal i šéf a oznámil jí, že si může vzít tři dny volna, které už dlouho měla odložené. Pak volala kamarádka, teta, spolužák a vděčné pacientky…
Na dobré se zvyká rychle. Nině to připadalo jako přirozený stav věcí a množství dobrého jí nepřipadalo divné.
Večer, když vyprovodila návštěvy, šla s pejskem na procházku do blízkého parku.
Včerejší cizinec se objevil naprosto nečekaně: „Byl to dobrý den, Nino? Všechno nejlepší k narozeninám!“
„Počkejte, odkud znáte mé jméno? Nikdy jsme se nesetkali, nebo se mýlím?“ zeptala se přímo Nina.
„Známe se už 40 let, Nino. Je to těžké pochopit, ale buď trpělivá. Jsem s tebou od prvního dne tvého života. Jsem tvůj strážný anděl.
Pamatuješ si, když ti bylo pět a běžela jsi za míčem na silnici? Nikdo nevěřil, že se to nákladní auto nějak vyhnulo. Neměla jsi šanci. Nikdo neviděl, jak jsem tě přenesl přes cestu, ale to zůstane mezi námi.
A když jste se jako parta studentů šla koupat do neznámé řeky, vyvrtla sis kotník (moje práce) a zůstala na koleji. Byla tam nebezpečná vír, která by tě pohltila.
A včera, kdo tě usadil do závěje? Kdybys spadla o chvíli dřív, rozhodně by sis zlomila nohu.
Pomáhám ti neustále, nenápadně. Budu ti vždy po boku, to je moje služba. Ale…
Je mi s tebou těžko.
Máš ráda manžela, dceru, maminku, přátele, pacienty, ale sebe?
Nemáš ráda sebe!
Nakládáš si na bedra nesnesitelnou tíhu. Nemáš se ráda a naivně čekáš lásku od jiných, ale tak to nefunguje! Pokud nemiluješ sebe, nikdo tě nebude skutečně milovat, jen tě budou využívat!
Porušil jsem protokol a zhmotnil se, abych ti předal tuhle myšlenku, musíš se mít ráda!“
„Víte o mně skutečně vše, ale andělé by přeci měli mít křídla,“ pochybovala Nina.
„A co jste vy lidi zač? Ve všem hledáte nějaký podvod. Neviděla jsi, že mám široký kabát?“ rozhalil kabát a ukázal složená křídla.
„A teď sbohem! Musím jít,“ řekl a zmizel v padajícím sněhu.
P.S.
„Pohádka,“ řeknete, moji drazí čtenáři.
„Pohádka,“ odpovím, ale pohádka je lež, i když v ní je skrytá pravda.
Mějte se rádi a buďte šťastní! Přeji vám to z celého srdce.