Setkání po letech
Alena byla nejnenápadnější dívkou ve třídě. Alespoň si to sama myslela. Malého vzrůstu, hubená, navíc s ryšavými vlasy… Alena měla kvůli svému vzhledu komplexy a s kapkou závisti se dívala na blonďaté a modrooké spolužačky.
„Holčičko, ještě rozkveteš jako poupátko růže,“ utěšovala ji maminka, „já jsem taky začala vypadat jako slečna až později. Až kolem šestnácti let. Neměj strach, ještě dobudeš klučičí srdce. Teď ti je teprve třináct.“
„Mami, já nepospíchám,“ sklopila Alena řasy, ale její zelené oči ji prozrazovaly. S lítostí se dívala do zrcadla a povzdechla si.
Už dlouho se jí líbil kluk z paralelní třídy – Tomáš. Sportovní typ, vysoký, veselý. Jeho odvaha při hrách a nápadech hraničila s lehkomyslností. Při pohledu na klučičí basketbal během tělocviku Alena sledovala Tomáše. Jeho zápal a energie strhli všechny hráče a tým pravidelně vítězil.
I kdyby Tomáš nebyl tak přitažlivý, Aleně by se stejně líbil, ale jeho výrazný vzhled jí nedával žádnou šanci na přátelství s takovým lídrem.
Kolem Tomáše se navíc hemžili přátelé a přítelkyně – nešlo to k němu proniknout. Nikdy nebyl sám. Vždy uprostřed hloučku kluků a holek. Ale i zřídka setkání na chodbě během přestávek byly pro Alenu radostí. A její nejistota ji opět zrazovala. Když se míjela s Tomášem, sotva se na něj podívala, hned odvrátila oči…
Nikomu o své dětské lásce neřekla, ale připadala jí jako kdokoli a že to každý sleduje a zná její tajemství, měla strach, že se jí spolužáci budou smát nebo, co hůř, samotný Tomáš…
A tak se rozhodla, že na třeštícího kluka zapomene a pokusí se na něj vůbec nemyslet. Zpočátku se jí to těžko dařilo, ale vůlí to zvládla. Alena se uklidnila a cítila se mnohem lépe. Dokonce na sebe začala být hrdá.
„Hlavně se s ním nestýkat blízko,“ říkala si potichu. A jakmile viděla objekt svého obdivu ve škole, okamžitě se vydala jiným směrem nebo se snažila rychle projít, skrytá za jinými dětmi.
Uplynuly dva roky. Alena se dobře učila, vyrostla a přestala se tolik stydět, protože maminčina předpověď se splnila: z dívky se stala doslova přes léto jemná, štíhlá slečna.
Po osmém ročníku Alena přešla na střední školu. O osudu Tomáše a dalších spolužáků se dozvídala z náhodných setkání se svou bývalou třídní učitelkou. Květoslava Paní učitelka bydlela ve stejné ulici jako Alena.
Na školní setkání nedocházela. Jejich třída nebyla moc semknutá, přátel moc neměla. Jednou, v den jubilejního setkání na počest Květoslavy měl jejich třída setkání, tak se Alena rozhodla učitelku přeci potěšit a pogratulovat.
Uběhlo třicet let od maturity jejich třídy! Setkání bylo dojemné, protože mnozí se od školních let neviděli. Přijeli žáci i z paralelní třídy.
Alena se zachvěla, když uviděla Tomáše. Vysoký, důstojný muž, s lehce šedivými vlasy a upravenou bradkou. Jen oči zůstaly stejné – Tomášovy, veselé, s jiskrami.
Ve školním divadle bylo hlučno. Po gratulacích pro Květoslavu, stály děti ve skupinkách, bavily se, mnozí se objímali.
Jaké bylo Alenino překvapení, když k ní Tomáš přistoupil a s úsměvem ji pozdravil:
„A tady je moje tajná školní láska… Alena.“
Lehce se poklonil a políbil Aleně ruku. Jako by uplynula léta – Alena zahořela.
„Láska? Já?“ zčervenala, „a proč se o tom dozvídám až teď?“
Oba se zasmáli. Samozřejmě, všichni už měli svoji rodinu, děti. Včetně Tomáše a Aleny.
Tomáš a Alena stáli stranou. Vyprávěl jí o své práci, rodině a synovi.
„I já mám syna,“ odpověděla Alena, jak si vždy přála. Pohlédla na Tomáše a najednou se zeptala:
„Ale proč? Proč jsem se ti líbila? Vždyť jsem byla tak tichá a plachá…navíc nehezká.“
„Právě proto. Nechtěla jsi být se mnou jako všechny ostatní. Vždy procházela s hrdě vztyčenou hlavou… Nemohl jsem si ani pomyslet, že bych k tobě přistoupil. Hrdá. Ale moc ses mi líbila. Teď je to už jen sladká vzpomínka mládí.“
„I ty se mi moc líbil, ani ti to nedokážu říct…“ vyhrkla Alena, „ale bylo nemožné proniknout skrz tvou družinu… A první bych se k tobě nepřišla. Všechno je to opravdu jen dětská zamilovanost.“
„Kdo ví…“ zamyšleně řekl Tomáš, „možná jsme v životě něco nechtěně prošvihli.“
„Možná, usmála se Alena, „možná se setkáme příště. V příštím životě…“
„Budu hledat tvoje zelené oči,“ zašeptal Tomáš a smutně se usmál. Bylo vidět, že je Alenou okouzlený. A ona se opravdu stala kráskou. Pozdní květ, jak kdysi říkala její maminka.
Náhle na Alenu volali.
„Mami! Táta a já jsme přijeli pro tebe, jak jsi žádala…“
Alena a Tomáš se prodírali davem mladého muže.
„Seznam se, to je můj syn…“ řekla Alena s úsměvem.
„Tomáš,“ podal ruku syn Aleny.
„Tomášův Tomáš,“ podal mu ruku Tomáš. Pohlédl na Alenu, v očích překvapení, něžnost a rozpačitost.
Alena mu zamávala a vydala se k východu. U školních dveří ji Tomáš dohonil.
„Poslyš, Aleno…“ řekl, když na ni hleděl vlhkýma očima, „děkuji ti.“
„Za co?“ vykulila Alena oči.
„Za syna. Roste další Tomáš. Děkuji za vzpomínky…“
Alena přikývla. Přišla k autu, nasedla dozadu.
Muž Aleny se zeptal:
„Tak jak to šlo?“
„Dobře, odpověděla Alena, „mnoho spolužáků přijelo. Bylo hezké je vidět, ale trochu smutné, jak nás čas mění… Jsem ráda za Květoslavu. Hrdinská učitelka. Ať jí zdraví slouží ještě mnoha generacím studentů…
