Eva nastoupila do autobusu na zastávce, jak měla. V autobuse bylo jen jedno místo, vedle muže, který vypadal o něco starší než ona. Dívka svému společníkovi zprvu nevěnovala příliš pozornosti. Čekala ji sedmihodinová cesta k rodičům a v hlavě jí vířily nejrůznější problémy, které bylo třeba urychleně vyřešit.
Eva se pohodlně usadila a autobus se rozjel. Po několika minutách začal její nos zachycovat lehkou vůni pižma a silně pražené kávy. Vůně byla tak příjemná, že se dívce okamžitě začaly vybavovat vzpomínky.
Léto, horké počasí, bylo jí sedmnáct, vedle ní seděl její přítel Robert, který voněl úplně stejně. Leželi na trávě u řeky, líbali se, nad hlavou byla hvězdná obloha a Robert jí každou chvíli šeptal do ucha, že budou navždy spolu, že ji nikdy neopustí. Byl její první láskou – silnou, vášnivou. Milovala ho tak moc, že byla ochotná vzdát se i studia, své budoucnosti, jen aby mu mohla být nablízku.
Ale osud je rozdělil. Robert odešel na vojnu a už se k ní nevrátil – našel si ve městě dívku a oženil se. Evě zůstalo zlomené srdce. S žádným chlapcem už nechodila, po deseti letech Roberta stále milovala, přestože ji zradil.
Eva na okamžik otočila hlavu a podívala se na svého společníka, který seděl vedle ní. Cože? V žádném případě! Bruneta, modré oči, rafinovaný nos a našpulené rty, vysoká. Tenhle chlapík byl Robertovi tak podobný, že Evě začalo rychleji bít srdce.
-Pardon, nejmenujete se náhodou Robert? – Nesměle se k chlapci otočila.
-Ne, já jsem Jarek. – Chlapec otočil hlavu a s úsměvem odpověděl. Vypadal přesně jako ten, jehož obraz dosud nosila v srdci. – ‘A ty, jak se jmenuješ?
-JÁ, JÁ… – Eva byla několik vteřin ohromená. Pak se vzpamatovala a odpověděla. – Jsem Eva, těší mě.
-Já taky. Evo, jsi hodně podobná mé bývalé přítelkyni. -Řekl.
-Ano?
-Mé lásce, mé první lásce, samozřejmě. Rozešli jsme se s ní nepříjemným způsobem. Našla si jiného a já ji deset let nemohl dostat z hlavy. A tady jste se takhle sešli. Pořád tomu nemůžu uvěřit.” -Jarek to řekl s takovou upřímností a z jeho lehce zarudlé tváře bylo znát, že se mu zvýšil krevní tlak. Nejspíš z těch vzpomínek.
-Úžasné. Mám úplně stejný příběh jako ty. Taky vypadáš jako moje první láska, kterou jsem měl před deseti lety. Pořád si říkám, jestli se to opravdu děje?
-Víš co, Evo? Vyměníme si čísla.
-Pojďme na to.
Mladí lidé se dali do řeči. Ale jak jejich příběh skončí? Možná jim osud dal druhou šanci, i když s jinými lidmi, kteří jsou tak podobní jejich bývalým. Koneckonců, nic se neděje bez příčiny, že?