Když jsme se s Jakubem vzali, hned jsme začali snít o vlastním bydlení. Žili jsme v malém městečku u Brna a spoléhali jen sami na sebe. Moji rodiče nám nemohli pomoci a Jakub vyrůstal u babičky, Jarmily Novákové, a nechtěl se vracet do jejího domu. S matkou se skoro nestýkal – objevovala se jen občas, když přišla babičku navštívit. Pro Jakuba byla cizí: měla nového muže a malou dceru a syna, zdá se, dávno odepsala.
Vzali jsme si hypotéku a dřeli jako koně. Chtěli jsme co nejdřív splatit alespoň část, abychom mohli v kladu plánovat děti. Jakub si od matky půjčil pár tisíc, ale brzy jsme dluh vrátili. Pět let jsme šetřili na všem, a když už byla splátka skoro za námi, konečně jsme se nadechli. I kdybych šla na mateřskou, zvládli bychom to. A pak jsme se rozhodli a zjistili, že budeme rodiči. Ten samý den, kdy jsme to chtěli oslavit, zazvonila u dveří tchýně, Dagmar. Její návštěva přišla jako blesk z čistého nebe.
„Copak slavíte?“ zeptala se s posměchem a rozhlédla se po nás.
Sdělili jsme jí radostnou novinu, ale ani nemrkla. Místo gratulace jen pronesla:
„Nepřišla jsem kvůli tomu. Jakube, tvoje sestra, Libuše, se vdává. Nemá kde bydlet. Babička se k vám nastěhuje, tak jí připravte místo.“
„Proč k nám?“ zarazil se Jakub.
„Vychovala tě, tak buď vděčný a pomoz jí,“ odsekla Dagmar.
„Mami, ona má svůj byt! Proč by v něm měla být Libuše?“
Rozhovor skončil proudem výčitek. Tchýně práskla dveřmi a odešla. A druhý den přijela babička. Stála na prahu, svírala kapesník a plakala. „Jen překážím, nikdo mě nechce,“ šeptala a mé srdce pukalo. Jakub ji objal: „Nebreč, babi, vše bude dobrý.“ Ale já už tušila, že náš život se brzy změní v peklo.
S příchodem Jarmily Novákové začal horor. Tchýně k nám chodila kdykoli, bez varování. Tvrdila, že má právo matku navštěvovat. Po jejích návštěvách začaly mizet věci. Drobnosti, ale stejně nepříjemné: jedna váza, které obdivovala, pak soška z police. Mlčela jsem, ale uvnitř jsem vřela. A pak Libuše babičce sebrala televizi – tu samou, kterou jsme s Jakubem koupili, aby Jarmila mohla sledovat své seriály. Babička vyprávěla, jak vnučka jen zabalila obrazovku do krabice a odešla, bez vysvětlení. Co hůř – brala jí celý důchod, nechávala stařenku bez groše.
Jednou Jarmila nevydržela a řekla dceři:
„Když už mě tolik navštěvuješ, můžu se vrátit domů. Libuše nemá děti, ale Jakub brzy bude otcem.“
Od té doby se Dagmar ukazovala méně. Asi se bála, že babička opravdu vezme byt zpět. Rok po narození syna jsem se vrátila do práce – babička s radostí hlídala pravnouče. Začali jsme snít o větším bytě, ve dvoupokojovém už bylo těsno. Jednou Jarmila s úsměvem pronesla:
„Libuše je těhotná a chce, abych jí pomohla. Ale já jsem si tady zvykla, nechci nikam. Koupíme třípokoják a počkáme na naší princeznu!“
Věřím, že to tak bude. Ale pokaždé, když si vzpomenu na babiččiny slzy a tchýninu drzost, cítím, jak ve mně narůstá vztek. Naše rodina si zaslouží klid, a já udělám vše, abych ji ochránila před těmi, kteří v nás vidí jen prospěch.