Když jsme se s Jakubem vzali, hned jsme začali snít o vlastním bydlení. Žili jsme v malém městečku nedaleko Brna a spoléhali jsme jen sami na sebe. Moji rodiče nám nemohli pomoct a Jakub vyrostl u babičky, Věry Aleny, a nechtěl se vracet do jejího domu. S matkou téměř nekomunikoval — objevila se jen občas, když přijela babičku navštívit. Jakub pro ni nebyl důležitý: měla nového muže a malou dceru a syn byl pro ni už dávno cizí člověk.
Vzali jsme hypotéku a dřeli jako koně. Chtěli jsme co nejdřív splatit část úvěru, abychom mohli v kladu plánovat děti. Jakub si půjčil trochu peněz od matky, ale dluh jsme rychle vrátili. Pět let jsme šetřili na všem, a když jsme skoro měli hypotéku splacenou, konečně jsme se nadechli. I kdybych šla na mateřskou, s platbami bychom zvládli. A pak, když jsme se rozhodli pro dítě, zjistili jsme, že budeme rodiče. Ten samý den, kdy jsme to chtěli oslavit, zazvonila u dveří tchýně, Jana. Její návštěva byla jako blesk z čistého nebe.
„Copak se děje?“ prohodila sarkasticky a rozhlédla se po nás.
Sdělili jsme jí tu radost, ale ani nehnula brvou. Místo gratulace vyhrkla:
„Nepřišla jsem kvůli tomu. Jakube, tvoje sestra, Darina, se vdává. Nemá kde bydlet. Babička se nastěhuje k vám, tak jí připravte místo.“
„Proč k nám?“ vyrazil ze sebe Jakub.
„Vždyť tě vychovala, tak buď vděčný a pomoz jí,“ utnula to Jana.
„Mami, ona má svůj kšeft! Proč by tam měla bydlet Darina?“
Rozhovor skončil proudem obvinění. Tchýně práskla dveřmi a odešla. A druhý den přijela babička. Stála na prahu, svírala šátek v rukou a plakala. „Jenom překážím, nikdo mě nepotřebuje,“ šeptala a mé srdce se svíralo. Jakub ji objal: „Nebreč, babi, bude dobrý.“ Ale já už cítila, že náš život se změní v peklo.
S příchodem Věry Aleny začal košmar. Tchýně k nám začala chodit kdykoli ve dne v noci, bez varování. Tvrdila, že má právo navštěvovat matku. Po jejích návštěvách začaly mizet věci. Drobnosti, ale stejně nepříjemné: tady váza, kterou obdivovala, támhle soška z police. Mlkala jsem, ale uvnitř jsem vřela. A pak Darina vzala babičku televizi — tu samou, kterou jsme s Jakubem koupili, aby Věra Alena mohla sledovat své seriály. Babička mi řekla, že vnučka ji jen zabalila do krabice a odešla, aniž by cokoli vysvětlila. Horší bylo, že Darina jí brala celý důchod, takže babička zůstávala bez koruny.
Jednoho dne Věra Alena nevydržela a řekla své dceři:
„Když za mnou chodíš tak často a stýská se ti, můžu se vrátit domů. Darina nemá děti, ale Jakub brzy bude otcem.“
Od té doby Jana přestala tak často chodit. Asi se bála, že babička opravdu vezme zpět svůj byt. Rok po narození našeho syna jsem se vrátila do práce — babička se s radostí starala o pravnuka. Začali jsme snít o větším bytě: ve dvoupokojovém už bylo těsno. Věra Alena jednou s úsměvem řekla:
„Darina čeká miminko a chce, abych jí pomáhala. Ale já už jsem tady zabydlená, nechci nikam. Koupíme třípokoják a počkáme na naši princeznu!“
Věřím, že to tak bude. Ale pokaždé, když si vzpomenu na babiččiny slzy a tchýninu drzost, cítím, jak ve mně vztek vře. Naše rodina si zaslouží klid a já udělám všechno, abych ji ochránila před těmi, kteří v nás vidí jen výhodu.