— Ahoj, Natálko! — řekla veselě Eliška, když vytočila číslo. — Chtěly bychom k vám o víkendu přijet! Můžeme?
— Ahoj… — zněla chladná odpověď. — Ne, nemůžete.
— Co tím myslíš? — zarazila se Eliška.
— Přesně to, co říkám, — odsekla Natálie.
— Jsi na mě naštvaná? Nechápu…
— To se ještě ptáš? Po tom, co jsi udělala, tě nechci znát! — vykřikla Natálie.
— Co jsem udělala? O čem to mluvíš?
Sestry Macháčkovy vyrostly v malé vesnici na Vysočině. Starší Natálie zůstala po škole v rodné obci: vystudovala střední školu, stala se účetní. Vdala se za místního podnikatele Tomáše, společně postavili dům, měli syna Jakuba a pomáhali vést rodinný podnik.
Mladší Eliška vždy snila o městském životě. Odjela studovat do Brna, zůstala tam a pracovala jako prodavačka v obchodním řetězci. S manželem Josefem, dělníkem v továrně, žili v pronajatém bytě. Přesně dva roky po svatbě se jim narodila dcera Adélka.
I přes vzdálenost si sestry udržovaly kontakt. Když Adélce byl rok, Eliška začala častěji jezdit k Natálii. Čerstvý vzduch byl pro dítě dobrý a sestřina pomoc se hodila. Někdy přijela jen na víkend, jindy i na měsíc.
Natálie je vždy vítala s otevřenou náručí. V domě bylo dost místa a Adélka byla tiché, hodné dítě. Postupně Eliška začala dceru nechávat u sestry i bez sebe — nejdříve na pár dní, pak na týden, v létě dokonce na měsíc. Vymluvila se, že s manželem potřebují odpočinout. Natálie neodporovala. Pracovala z domu, i když to bylo nepohodlné, pomáhala.
Eliška ale neoplácela stejnou měrou. V jejich malém bytě nebylo místo pro Natáliinu rodinu, a když přijeli do města, museli si pronajímat bydlení. Eliška často ani neměla čas se s nimi setkat. Buď měla termín u kadeřnice, nebo byla zaneprázdněná. Někdy zašli jen na hodinu — a to bylo všechno.
Natálie se však snažila na to nemyslet. Hlavní bylo, aby si děti rozuměly, a sestra, byť nedokonalá, byla přece rodina.
Jakub vyrostl a chystal se na vysokou školu. Rodiče byli připraveni platit studium. Ale před podáním přihlášek Natálie vážně onemocněla: horečka, slabost. Tomáš slíbil, že syna odveze do Prahy, ale nemohl s ním zůstat — měl práci.
A tak Natálie zavolala sestře:
— Eliško, — zašeptala slabě. — Mohla bys zítra pomoci Jakubovi s podáním přihlášek? Setkat se s ním, odvést na vysokou, dohlédnout na vše… A aby u tebe přespat? Tomáš ho ráno vyzvedne…
Nastalo dlouhé ticho.
— Promiň, ale nemůžu, — ozvala se sestra.
— Proč? — Natálie nevěřila vlastním uším.
— Mám objednánu u kadeřnice, pak jdeme s Adélkou nakupovat — brzy jede na tábor, potřebujeme spoustu věcí.
— Eliško, nikdy jsem tě o nic nežádala. Je to jen jeden den…
— Vážně nemůžu, — odsekla.
— A aspoň přespat? I na podlaze!
— Natálko, je to dospělý kluk. Kam ho dáš? K nám do ložnice? Nebo k Adélce do pokoje? Oba jsou teenageři, to by bylo divné. A kuchyň máš malou, víš sama…
Natálii začalo píchat v nose. Tolik let nikdy sestře neodmítla pomoc. Vždy přijala, nakrmila, pomohla. A teď tohle…
— Dobře. Chápu, — tiše řekla.
Nakonec pomohl vzdálený příbuzný — bratranec Tomáše, se kterým se téměř nestýkali. Rád Jakuba odvezl, pomohl mu s papíry a dokonce mu ukázal město.
Jakub se na školu dostal. Rodina mu zařídila bydlení. Byl zodpovědný, klidný. Ale Natálie nemohla zapomenout: v těžké chvíli jí vlastní sestra odmítla pomoci.
Uběhl měsíc. A pak zazvonil telefon:
— Ahoj, chtěly bychom s Adélkou k vám na týden — mám dovolenou, ona prázdniny!
— Ne, — klidně odpověděla Natálie.
— Jak to myslíš?
— Prostě ne. Už u mě nepřespíte. Chcete čerstvý vzduch? Pronajměte si něco. Ale na moji pomoc nepočítejte.
— To je kvůli Jakubovi?
— Ano. Jednou jsem tě požádala o pomoc, a tys mě poslala pryč. Už si rozumíme. Roky jste u mě odpočívaly, ale když jsem já potřebovala, zvolila sis kadeřnici a nákupy.
— Promiň… — pokusila se vmísit Eliška.
— Už ne, — přerušila ji Natálie.
Víc spolu nemluvily. Adélka a Jakub si i nadále psali — Natálie jim v tom nebránila. Dívka za to nemohla. Ale v jejím domě už nikdy nespala.
A Eliška ani po letech necítila vinu. „Má přece velký dům, jí to nic nestálo,“ myslela si. Ale do těch dveří už nikdy nevkročily.
Někdy je lepší nemít sestru, než mít takovou, na kterou se v nejtěžší chvíli nelze spolehnout.