Tohle je můj deník. Jen pro mě.
Lucie si pečlivě učesala vlasy, oblékla své nejlepší šaty a lehce si stříkla parfém. Pak vyrazila na narozeninovou oslavu své starší sestry Jitky. V ruce nesla pečlivě zabalenou krabici s dortem, doufajíc, že to bude milé překvapení a třeba trochu zlepší jejich napjatý vztah. Když vystoupala do pátého patra, dvakrát zazvonila. Dveře se otevřely a Jitka — zářivá, v novém županu a s dokonale nalakovanými nehty — zatleskala:
„To je pro mě? Takže na moje narozeniny jsi nezapomněla?“
„Samozřejmě, že pro tebe,“ klidně odpověděla Lucie a podala jí krabici.
Jitka dort přijala, zvedla víko a prohlédla si ho. Nejprve se jí v očích zalesklo nadšení, ale pak se objevila pochybnost.
„Ty jsi ho pekla sama?“
„No… ano,“ zaváhala Lucie.
„Vážně?“ Jitka už se mračila a otáčela krabicí v rukou. „Z čeho je?“
„Budeme řešit složení, nebo půjdeme k hostům?“ zkusila to Lucie odbýt.
Ale bylo pozdě. Jitka tušila, že něco není v pořádku — a měla pravdu. Tři dny před narozeninami hystericky volala Lucii:
„Zlomila jsem si nehet! A pohádala jsem se s Pavlem! Nemám náladu na nic! Dort ruším, oslava se nekoná!“
Lucie to přijala a vzala si objednávku od věrné zákaznice. Jenže dnes v poledne Jitka znovu volala:
„Usmířili jsme se! Dal mi zlatý náramek! Přijď v sedm — a s dortem!“
„Ale vždyť jsi to zrušila…“ nechápala Lucie.
„Nech toho! Ty jsi cukrářka — tak ukaž, co umíš!“
Lucie se pokoušela vysvětlit, že dort se za šest hodin neudělá, ale Jitka trvala na svém. Volala matce, doufajíc v podporu:
„Copak je tak těžké udělat radost vlastní sestře?“ uslyšela.
Když pochopila, že pomoc nikde nečeká, rozhodla se improvizovat: koupila nedodělaný dort od začínající cukrářky Aleny. Vypadal slušně. Hlavně, že byl nějaký. Jenže Jitka se nenechala oklamat.
„Aleno, pojď sem!“ zavolala do kuchyně.
Z hloubi bytu vyšla tmavovláska, kterou Lucie hned poznala.
„To je tvůj dort?“ zeptala se Jitka ledově.
„Ano. Ona si ho ode mě koupila. Tak tohle je tvoje slavná sestra cukrářka?“ ušklíbla se Alena.
Lucie ztuhla. Hosté ztichli. A Jitka, stisknutými rty, strhla víko, nabrala krém prstem a hodila jím Lucii do tváře.
„Sežer si ten odpad sama!“ sykla. „Ani ses neobtěžovala upéct něco svého. Vypadni odsud!“
Vytlačily ji za dveře a vyhodily i Alenu. Ta cestou ven ještě stačila ukázat prostředník a hlasitě nadávat.
Venku si Lucie utírala tvář vlhkými ubrousky a otevřela telefon. Desítky zpráv od matky:
„Zahanbuješ rodinu! Podvedla jsi vlastní sestru! Není ti to trapné?“
Neodpověděla. Jen zavřela displej. Ale nebyl to konec.
Ráno na sociálních sítích Jitka napsala: „Nevěřte ani vlastní sestře. Přinesla cizí dort a vydávala ho za svůj. Trapas století.“
Lucie brečela půl dne. Pak se ale sebrala. Ne kvůli nim. Kvůli sobě. Ten den si slíbila: žádné dorty pro rodinu. Žádné vstřícné gesto pro ty, kdo ji mohou kdykoli pošlapat.
A poprvé po dlouhé době se jí ulevilo. Protože v jejím životě zůstane jen to, co je opravdu sladké. Bez přetvářky. Bez pokrytectví. A bez těch, kdo si říkají rodina.