Se synem Robertem jsem šest let nemluvila. Dokonce jsem nebyl pozván ani na jeho svatbu. Věděla jsem, že za to může moje švagrová Sophia. Nechápala jsem proč, ale hodně jsem kvůli ní trpěla.
S manželem máme tři chlapce a on má syna z prvního manželství. Všechny své děti mám samozřejmě ráda, ale Robert , nejstarší, byl tak chtěný, že zůstal mou pýchou.
Před šesti lety se Robert seznámil se svou budoucí ženou. Od samého začátku to šlo špatně. Můj první dojem z ní byl spíše pozitivní. Její první návštěva u nás doma proběhla bez problémů. Napodruhé se to začalo zhoršovat. Seděli jsme u stolu, když najednou Robertovi řekla : “Oblékáš se velmi špatně. Přinesu ti nějaké pěkné šaty.” Robert se na ni podíval. On odvětil: “Nemusíš mi nic dávat, každý má svůj vkus.” Robert se na ni podíval a řekl jí: “To je v pořádku. Postavila jsem se na jeho stranu. Sophia se nakrčila, ale nic neřekla.
Druhý den mě Robert políbil na rozloučenou a Sophia se ke mně ani nepřiblížila. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, co přesně se stalo. Teprve později jsem si uvědomila, že jsem si jedinou poznámkou přivodila hněv své švagrové.
Po několika měsících neobvyklého mlčení nás Robert pozval na návštěvu k sobě do Plovdivu na své narozeniny – byla odtamtud. Měli jsme s manželem v plánu zůstat v hotelu a nechat mladé, ať si užívají, ale Robert trval na tom, abychom strávili noc u Sofie doma , přičemž nás upozornil, že se s ní pravděpodobně nesetkáme, protože má závazky v obchodě svých rodičů.
Měli jsme se všichni sejít v restauraci na oběd, ale ona nepřišla. O několik dní později mi Robert řekl: “Mami, já si Sofii vezmu.” A já jsem se na to podívala. Pak dodal, že nechce velkou svatbu, jen velmi malou oslavu. To mi nevadilo, řekla jsem mu, že jsem za něj šťastná.
O týden později mi zavolal a řekl, že Sophia nechce, abych se svatby zúčastnila. Pozván byl jen můj manžel. Jeho bratři také nesměli. Nemám slov, abych popsala, co jsem v tu chvíli prožívala. Předala jsem telefon manželovi, který Robertovi řekl , že bez mě a dětí na žádnou svatbu nepůjde. Robert mu naštvaně položil telefon.
Během několika následujících dní se mě švagrová snažila kontaktovat, ale pokaždé narazila na mého manžela. Nakonec na mě udeřil a velmi nepříjemným tónem vykřikl: “No konečně!”. Nahromadilo se ve mně tolik vzteku, že jsem to nevydržela a řekla jí: “Víš, už o tobě nechci ani slyšet!” A ona se na mě podívala. To byl náš poslední rozhovor.
Brzy poté odjeli do Belgie. Dva roky jsme o nich neměli žádné zprávy. Moje sestra jim napsala a Sophia jí odepsala: “Robert má teď novou rodinu.” A tak se stalo. Ve skutečnosti můj syn udržoval kontakt pouze se svým bratrem Vasilem, kterého občas vídal, ale už nikdy za námi nepřijel. A tak tomu bylo celých šest let.
Před několika měsíci jsem se pokusila Roberta kontaktovat, protože mi strašně chyběl. Napsal jsem dva omluvné dopisy – jeden Robertovi , druhý Sofii. Nedostal jsem žádnou odpověď.
Když mi před třemi lety zemřela matka, Robert na pohřeb nepřišel. Nepřišel ani, když jsem přišla o starší sestru. Za posledních šest let jsme od něj dostali jen jeden e-mail k manželovým narozeninám. A od té doby ticho.
Mám pocit, jako by část mého já zemřela. Náhodou jsem zjistila, že se přestěhovali do jiného města, ale ani nevím, kdo to je. Každý den myslím na Roberta . Nejhorší je, že ani nechápu, proč jsme se sem dostali. Dlouho jsem si myslela, že s ním Sophia manipuluje, že ho chce jen pro sebe. Říkala jsem si: proč je k nám tak nepřátelská? Nevím, protože mi to nikdy nechtěla říct. Možná jsem k ní sama od začátku přistupovala špatně. Jak bych si přála, aby všechno probíhalo jinak!
Před dvěma měsíci jsme si s manželem udělali krátký výlet do Belgie – vyhráli jsme ho v loterii. A když jsme procházeli jednou z ulic dalšího města na trase, zastavili jsme se u dětského hřiště. Rozhlíželi jsme se a snili o vnoučatech… Přiblížil se k nám roztomilý chlapeček, který se honil za míčem. Byl tak podobný mému synovi, když byl malý! Usmála jsem se, manžel kopl míč klukovi a ten mu ho kopl zpátky – hráli si… Po chvíli na kluka někdo zavolal: “Emile!”…
Nemohla jsem té náhodě uvěřit – přišel můj syn a Sofie! Poté, co jsme se vrhli do objetí, následoval proud slov, ve kterém jsme se všichni jakoby ztratili. Oni i my jsme se natolik stáhli do sebe, že jsme se přestali snažit komunikovat… Ano, přiznávám, kdyby mi někdo řekl: “Už o tobě nechci slyšet,” sotva bych se o to pokusil. Ale to jsem si uvědomila až po dlouhém odloučení od syna a jeho rodiny. I oni si prošli těžkou etapou. Ale dotazem “kde jsou dědeček a babička” je náš vnuk přiměl k přehodnocení. Očividně jsme všichni zmoudřeli a chtěli zapomenout na minulost.
Opustili jsme zájezdovou skupinu a zůstali v malém belgickém městečku, kde jsme jako by začínali znovu – změnění, hledající porozumění.
Nyní doháníme ztracená léta a těšíme se ze vzájemné náklonnosti a úcty.
