Mami, už skoro. Dvacet minut, ne víc Petr stál v prahu pokoje, snažil se usmát, ale rty se chvěly.
Jen ne dlouho, Věra ležela na boku, svírajíc deku, doktor řekl, že večer bude infuze.
Petr přikývl, přehodil bundu na rameno a vyšel. Ven bylo mokro a větrno. Říjen v Plzni nikdy nešetřil chodcedéšť, vítr, kaluže, jako by odrážely podstatu českého podzimu: nízká obloha, tichý lidé, vše čeká na konec.
Petr kráčel k autobusové zastávce a měl pocit, že nestíhá. Ne k autobusuke životu. Ke všemu, co se valí kolem.
Před třemi týdny lékaři řekli, že mamince zbývá poslední fáze. Tenkrát neplakal. Jen si sedl na lavičku u hřbitovaproč právě tam, nevía čekal do soumraku.
No tak, brzy odjíždíš? zeptal se spolubydlící, starý muž s úzkým krkem a očima plnými věčného očekávání.
Čekám na syna, usmála se Věra, slíbil, že přijde večer.
Přichází často?
Každý den. Jen si stále říkám možná ho držím zbytečně? On má svůj život.
Starý zakývl a tiše řekl:
Nedržíš ho ty, ale on sám tě nepuschne. Dokud tě nepustínepůjdeš dál.
Věra se otočila k oknu. Za sklem padal déšť. Divné, protože kdysi milovala deštivé dny. V mládí to byl romantický okamžik: sedět v kuchyni s horkým čajem a poslouchat, jak kapky bubnují na parapet. Teď jen zakrýval výhled.
Petr vešel do starého parku, kde s matkou v dětství sjížděli na saních. U třetí břízy od vstupu si jednou řekla:
Víš, synu, nezáleží na tom, čím budeš. Důležitý je úsměv, který po tobě zůstane. Alespoň u jednoho člověka.
Tehdy nepochopil. Teď pochopil příliš dobře.
Telefon vibroval: Mami: Nespěchej, mám se dobře.
Petr se automaticky usmálposlední dobou často psala nespěchej, snad aby se neřvala.
V pokoji se najednou ztišilo. Starý muž spal, sestra odešla.
Věra ležela, hleděla do stropu a najednou zaslechla hudbu. Někde z dálky, jako z chodby, zazněla stará píseň OlympicuPodzimní déšť.
Usmála se. Pane Bože, i tady pomyslela si a zavřela oči.
A najednouněkdo se posadil vedle. Tichý, jako vítr.
Neboj se, řekl hlas, vše je už hotové.
Neotevřela oči. Jen vydechla a zašeptala:
Jen ať nepláče.
Petr dorazil po čtyřiceti minutách. Lékaři už byli pryč, sestra stála ve dveřích, oči červené. On to pochopil bez slov.
Můžu? zeptal se tiše.
Ano, přikývla sestra, jen na chvilku.
Posadil se vedle. Matka ležela klidně, jako by se lehce usmála. Na noční stolek ležel telefon, displej bliklneodeslaná zpráva:
Petr, nečekej zázrak. Buď jím sám.
Díval se na obrazovku, dokud to nebylo bolestivé. Pak si všiml: na okně, kde kapky vytvářely tenké čáry, se objevilo malé srdíčkojako by někdo nakreslil prstem zevnitř.
Usmál sepoprvé po dlouhých dnech.
Uplynul rok.
Petr stál u vstupu do dětského onkologie s termoskou kávy a košíkem ovoce.
Jste dobrovolník? zeptala se ochrankyně.
Ano, usmál se. Jen chci, aby se někdo usmál.
A když mu v chodbě běžel chlapeček s holou hlavou a křičel: Táto, koukej, uzdravuju se!,
Petr pochopilzázraky skutečně existují.
Jen někdy přicházejí skrze nás.
