Šimon přijel na venkov navštívit svou tetičku, starší sestru své maminky za kterou ho jeho máma před smrtí žádala, aby na ni dohlédl. Teta Ludmila byla maličká a opravdu stařičká. Šimon už po několikáté navrhoval, ať se k nim přestěhuje do Prahy. Prý tam bude mít vlastní pokoj, na dvoře může chodit na procházky a najde si kamarádky mezi ostatními sousedkami v domě; určitě jí tam bude veseleji. Jenže teta Ludmila byla tvrdohlavá jak pardubický perník nepustila by svůj domeček ani za pytel zlatých.
A tak nezbývalo, než si Šimon každé tři měsíce vzít v práci pět dnů neplaceného volna, natlačit se do rychlíku a přijet na vesnici. Dva dny padly na cesty, zbylé tři pomáhal tetičce s domácností. Naštěstí, byl Šimon šéfem oddělení šéf a majitel firmy byl jeho kamarád ještě z gymplu takže si tyhle minidovolené mohl bez mrknutí oka dopřát.
Letos na jaře to ovšem nevyšlo tak, jak měl v plánu. Chtěl přijet už v březnu, ale utopil se v práci a dojel až ke konci dubna. Teta Ludmila po zimě znatelně sešla, a sousedka paní Marie mu povídala, že jí dvakrát volala záchranku.
A proč jste mi to neřekla? Vždyť když jsem volal, tvrdila jste, že je všechno v pohodě, rozčiloval se Šimon.
No, ona mi přísahala, ať tě neruším v práci. Říkala: až umřu, tak mu to oznam, pokrčila rameny Marie.
Šimon skočil do sámošky pro cukr a sůl, protože to mu tetička, do puntíku podle svého seznamu, napsala. No samozřejmě nakoupil i spoustu dalších věcí: těstoviny, rýži, konzervy a kondenzované mléko. Když se vracel domů, u zápraží sedělo štěně. Ovčák, tak pět měsíců starý, s hlavou velikou skoro jak balon a čumákem až na kilometr.
Teto Liduško, odkud máš to štěně? ptal se Šimon.
Přiběhlo před měsícem. Otevřela jsem branku a on tam seděl, klepal se zimou jak student před zkouškou, hladový jak vlk. To já už ho vykrmila. Mám ho, aby mi tu nebylo smutno.
Šimon štěně poplácal po hlavě a to mu na oplátku položilo hlavu na koleno. Měl psy odjakživa rád, jako kluk o nich snil, ale rodiče byli proti. Teď by na psa čas stejně neměl. Manželka si kdysi pořídila kočku, která s nimi pár let bydlela, než se ztratila. Dětí S Irenou neměli, smířili se, že rodina bude prostě jejich malá cestovatelská dvojka.
A jak jsi své pouliční přítulce dala jméno? ptá se zvědavě.
Tomeš. To byl náš kocour, mrkla tetička.
Šimon vyprskl smíchy: A nevadí ti, že pes má kočičí jméno?
A co, hlavně že poslouchá.
Celou dobu, co Šimon pomáhal teti, chodil za ním Tomeš jako stín. Když nastal čas odjezdu, zapřísáhl tetičku, ať mu nic netají kdyby se jí cokoliv udělalo špatně, ať hned volá. Léky jí taky přiveze, ať si o ně bez ostychu řekne.
Já tě už stejně otravuju, pořád ke mně jezdíš. Ale už to nebude dlouho, povzdechla si.
Ale no tak, teto Liduško, čím déle tu budeš, tím líp. Vůbec mě nezatěžuješ.
Šimone, mám jen jedno přání… Kdybych náhodou umřela, Tomeše nenechávej na pospas. I když je to pes, má duši…
Neboj, najdu mu dobrého pána.
Ale vezmi si ho ty! Myslím, že ho osud poslal právě tobě.
Jako by to Tomeš chápal, opřel se mu o koleno a dlouze se mu zahleděl do očí.
Dobrá, teto Liduško, kdyby bylo nejhůř, vezmu si ho domů.
O měsíc později teta opravdu zemřela. Šimon ji důstojně pohřbil, uspořádal poctivou devítidenní tryznu se sousedy. Pak zašli spolu s Tomešem na hřbitov a rozloučili se.
Když přišel čas odjezdu do Prahy, Šimon připravil náhubek, vodítko, koupil lístky na vlak v kupé pro zvířata. Jenže ve vlaku, když vstoupili, Tomeš se zjevil jako vlkodlak a zavrčel na jednoho pána u okna.
Chlapík se poplašeně otočil: To už cestujete i s vlky, jo?
Prosím vás, to je normální pes Tomeš! brání svého hafana Šimon.
Tvoje známá ovčanda?! Já jsem myslivec, poznám vlka na míli daleko.
Tomeš znovu vycenil zuby.
Zbav se toho čokla, nebo něco udělám!
Zklidni hormon, kámo. Nikdo tě nežere, tak seď v klidu.
To si radši počkám do své stanice na chodbě, vypadl myslivec.
A tak měli s Tomešem celé kupé pro sebe. Šimon se na něj zkoumavě zadíval: Tomeši, ty jsi fakt vlk? Pes mu položil čumák na kolena a mrskal ocasem. No co, tak i kdybys byl, jsi parťák!
Nakoukla průvodčí: Máte vlka, nebo ovčáka?
Nějakej myslivec tu vykládá blbosti! To je ovčák, hledací pes!
A máte na něj papíry?
Samozřejmě, ale teď jsem je zapomněl u pokladny, kde jsme kupovali lístky. Bez nich by nám jízdenku nedali, zasmál se na průvodčí.
Tak dobře, mávla rukou. Stejně ve ztracených papírech hrála roli dcera paní Marie od sousedů.
Ráno dojeli do Prahy. Šimon vzal Tomeše rovnou na veterinu na rohu. Paní doktorka, sotva psa zahlédla, se ptá:
Jste z cirkusu?
Proč myslíte? diví se Šimon.
Protože máte vlka!
Šimon pokrčil rameny: No, vlk asi jo Teda kříženec. Teta umřela, prosila, ať si ho vezmu, tak jsem poslechl.
Veterinářka se na Tomeše podívala zblízka a kousavě prohlásila: To je kříženec vlka s německým ovčákem, tzv. vlčák. Takoví psi bývají klidní a věrní. Nemějte obavy, zapíšeme ho, uděláme očkování, bude vše v pořádku.
Manželka Irena si Tomeše zamilovala, sama mu vařila, koupala ho a vodila na procházky. Uplynulo deset měsíců. O novoročních prázdninách, když už padala tma, šla s ním Irena na procházku do parku za domem, protože už měla pocit, že doma zlenivěla jak brambora.
Po chvíli si Tomeš vztyčil uši a vystřelil do houští. Irena ho volala, křičela, už byla nervózní, když se pes sám nevrátil pět sedm minut. Právě když chtěla volat Šimonovi, přiběhl Tomeš a v tlamě nesl svazek a nebyl to balík od České pošty.
Irena se rozběhla naproti Tomeš nesl v tlamě novorozené děťátko, živé! Byla sice lékařka, přesto okamžitě volala sanitku a policii.
Všichni dorazili nevídaně rychle. S nimi nejet nemohla, protože s ní byl Tomeš, ale jakmile ho dovedla domů, sedla do auta i se Šimonem a jeli do kojeneckého ústavu. Zjistili, že děťátko je holčička, měsíc stará a úplně zdravá. U ní byla přiložená lístečka: jmenuje se Valerie a maminka prosí, ať ji dají do dobrých rukou.
Irena o dívku poprosila pohledem, a když ji viděla, srdce jí roztálo. Pohlédla na Šimona; chápavě přikývl. Prohlásila službě, že je lékařka, a že ji s manželem chtějí osvojit, ať ji nikam neposílají.
Za dva měsíce se doma zabydlela najednou i malá Valerie, kterou našel Tomeš. Jak říkala tetička Ludmila asi opravdu nepřišel do jejich života jen tak náhodou.