Porucha systému
Lenko, jsi doma?
Martine, vždycky jsem v neděli dopoledne doma. To víš.
Tak mi otevři.
Podívala se do kukátka. Bratr stál na chodbě s rozepnutou bundou, u nohou dvě velké tašky, tvářil se, jako by právě prohrál zásadní argument. Za ním stáli dva drobní, kluk vyšší, holčička menší. Lenka přivřela oči, pak je znovu otevřela. Pořád tam byli.
Cvknula západkou.
Dobré ráno, usmál se Martin tím úsměvem, který Lenka znala celý život. Takovým, který znamená teď tě o něco poprosím.
Ne, řekla.
Ještě jsem nic neřekl.
Ale usmíváš se tak. Takže ne.
Kuba se vmáčkl kolem otce a upřel na tetu oči. Šest let, hlava rozježená, tkanička visící za sebou po podlaze. Vedle něj stála Anička, v ruce plyšového králíčka bez jednoho ucha, a dívala se na Lenku tím bezelstným klidem, jakým čtyřleté děti koukají na všechno neznámé tedy vlastně beze strachu.
Lenka sjela pohledem k podlaze. Světlý dub, tři měsíce nový, parkety od Holečků, pokládal pan mistr, na kterého čekala šest týdnů, dokud měl čas. Kubiho tkanička byla od něčeho hnědého. Raději neskoušela zkoumat, čeho.
Pojďte dál, rezignovaně povzdechla. A hned boty dolů.
Byt v osmém patře novostavby Koruna Severu považovala Lenka za skutečný úspěch. Ne práce obchodní manažerky v interiérovém studiu, ne auto, ne účet v bance. Byt byl to hlavní. Sto tři metry čtvereční, stropy tři metry, okna až na zem, výhled do parku. Zařizovala ho dva roky, vyměňovala světla, ladila závěsy odstín po odstínu, dokud nenašla přesně tu kouřovou modř, která večer přecházela do šeda. Sedačka z katalogu Estell, šedá, široká, s vysokým opěradlem. Konferenční stolek z masivu s tenkou prasklinou, kterou pan prodavač nazval charakterem dřeva a Lenka zvažovala, že ho vrátí, ale nakonec si zvykla a měla ho ráda. Žádný přebytečný bordel. Žádné krabičky na parapetu. Kosmetika Belvis vyskládaná ve sprše podle velikosti, všechny ručníky stejné, dřevěné ramínka rovné v řadě.
To byl klid, který si pracně vybudovala. Každá věc na svém místě. Skutečné ticho, jaké zná jen ten, kdo bydlí vysoko ve městě a přesto občas slyší jen vzdálený šum digestoře Livinston a občasný šum deště za oknem.
Martin složil tašky v předsíni, děti se vyzuly. Kuba okamžitě sáhl na bílou stěnu.
Kubo, upozornila Lenka.
Co?
Ruce.
Kluk se podíval na dlaň, na stěnu, zpět na tetu.
Co s rukama?
Lenka se zhluboka nadechla. Tohle jí radili na kurzu zvládání stresu vdech na tři, výdech na tři.
Tak povídej rychle, obrátila se na bratra.
Martin přešel do kuchyně, posadil se na barovou židli, ruce na stůl to gesta vzdávajícího se.
Jedeme s Petrou do lázní. Osm dní. Potřebujeme si promluvit. Fakt promluvit, a s dětmi je to nemožné.
Opravdu nemáš jiné řešení?
Máma je ještě týden v Janských Lázních, víš to. Petřini rodiče jsou na chalupě s nějakou karanténou, děti tam nesmí. Lenko, prosím, jen osm dní.
Osm dní
No, devět, vrátíme se příští neděli.
Z obýváku se ozval zvuk jasně identifikovatelný něco spadlo.
Aničko, na nic nesahej! zakřičel Martin do pokoje, aniž by se otočil, typickým hlasem unaveného rodiče.
Lenka mluvila tiše z práce věděla, že tichý hlas je účinnější. Pracuji z domova. Ve středu mám online prezentaci pro tři města. S dětmi to neumím. Nevím, co jí, co jim říct, jak je uložit.
Jí všechno, kromě cibule. No, Kuba nejí rajčata. Říkat jim můžeš cokoliv, nejsou rozmazlení. Anička usíná s králíčkem, Kubovi čti před spaním. Má knížku v tašce.
Martine
Bratr zvedl oči. A byla v nich únava, kterou člověk neokecá.
Pokud teď nepojedeme vážně nevím, co bude s naší rodinou. Fakt nevím.
Za oknem plul mrak bílý, klidný.
Osm dní, řekla pak Lenka.
Děkuju, oddechl si Martin.
Dopředu neděkuj. Neříkám, že ti za tři hodiny nezavolám.
Budu na příjmu. Petra taky.
Martin odešel rychle, až moc rychle, políbil děti na hlavu, prohodil cosi o nejlepší tetě Lence, nechal na lince kuchyně papír s instrukcemi a byl pryč.
Lenka postála v předsíni.
Kuba s Aničkou na ni koukali.
Ona koukala na ně.
No? řekla.
No přitakal Kuba.
Máte hlad?
Já chci džus, ozvala se Anička.
Jaký?
Oranžový.
Pomerančový?
Ne, oranžový, ten co je oranžový.
Překontrolovala lednici. Dvě vody, zeleninový salát, bílý jogurt Belvis a načatá lahev bílého vína. Dětský džus ne. Nad tím nikdy nepřemýšlela.
Půjdeme do obchodu, konstatovala.
Hurá! zvolal Kuba tak, že se to rozléhalo do stropu. Třímetrové stropy mají opravdu parádu v akustice.
Zakroutila očima.
Obchod byl v sousedním domě, pět minut chůze. Anička čtyřikrát upustila králíčka, Kuba cestou v mačkání tlačítek v domovním výtahu překonal rekord i s tlačítkem nouzového volání, a povyprávěl jí sáhodlouhou historiku o klukovi jménem Vašek, který umí prskat skrz zuby dva metry daleko.
V obchodě koupila čtyři druhy džusu, mléko, chleba, jahodové jogurty, těstoviny, kuřecí karbanátky, jablka, banány a veselou krabičku sušenek, kterou Kuba přihodil do košíku, když zkoumala sýry. Nevracela sušenky zpátky. Poprvé, možná už podruhé za den, si řekla: A co.
První den proběhl v rámci možností v klidu. Když nepočítáš, že Anička vylila oranžový džus na stůl a Kuba se s rozběhem naboural do futer a pět minut brečel, protože to bolelo. Nevěděla, jak děti uklidňovat dala mu vodu a řekla, že to přejde. Což zabírá u dospělých, a světe div se, zabralo i teď. Kuba vypil, vzlykl naposled, zapnul si pohádku na tabletu, který Martin přibalil.
Spát nešli ani v devět, ani v deset, ani v půl jedenácté. Nakonec četla Kubovi pohádku o medvědovi, co hledal maliny. Dvakrát, protože si vyžádal repete. Anička usnula v půlce, přicucnutá ke králíčkovi na gauči. Pár vteřin ji při tom pozorovala, pak ji zvedla a donesla do rozložené postele v pokoji pro hosty. Děvče bylo lehounké, teplé. Ani se neprobudilo.
Lenka usedla v kuchyni k bylinkovému čaji z termohrnku Livinston a otevřela laptop. Do prezentace zbývaly tři dny. Dva slidy předělat.
Seděla v kuchyňském tichu a nemohla se soustředit.
Druhé ráno začínalo přesně v 6:37 tu minutu si Lenka zapamatovala, protože v tu chvíli z obýváku zahřmělo.
Kuba vstal dřív a rozhodl se postavit pevnost z polštářů ze sedačky Estell. Čtyři polštáře na zemi, deka taky, Kuba uprostřed a křupání sušenek, které někde vyštrachal ze skříňky. A drobky, samozřejmě, všude.
Dobré ráno, zazubil se.
Dobré, zabručela Lenka.
Umíš palačinky?
Lívance?
No, kulaté, s javorovým sirupem.
Javorový sirup nemám.
Škoda.
Uvařila pohanku. Kuba snědl bez řečí. Anička vstala v osm, přišla do kuchyně, králíčka v náručí, vyškrábala se ke stolu a hned objednala: Já chci kaši jako Kuba.
To šlo.
Potopa přišla v úterý ve dvě odpoledne.
Lenka seděla u počítače, dodělávala prezentaci. Děti byly ve vaně dovolila jim poslat dovnitř papírové lodičky z účtů, co Kuba našel a proměnil v námořní flotilu. Klid, voda, bezva.
Za dvacet minut klid skončil.
Nejdřív si ničeho nevšimla. Dokončila slide, šla si pro vodu a všimla si, že z pod dveří koupelny se na chodbě leskne rozlitina.
Ne říká tím hlasem, jaký člověk používá, když už je opravdu pozdě.
V koupelně tekla voda naplno. Děti se zapomněly, prý šly koukat na pohádku. Loďky ucpaly odtok, vlajková loď ucpala díru sofistikovaně. A voda tekla všude. Už asi deset minut.
Lenka zavřela kohoutek, zadívala se na zem, zavřela na chvilku oči.
Za dvacet minut zazvonil zvonek právě ručně ždímala vodu z chodby, když doufala, že to její vlněné pantofle Belvis přežily.
Kdo je tam?
Soused, sedmý patro.
Otevřela dveře. Chlap kolem čtyřicítky, vysoký, rozježený, džíny, tmavě modrý svetr. Klidný obličej, v ruce telefon, na displeji fotka jeho mokrého stropu, mapa fleku od lustry.
Jsem Ondřej. Sedm dva.
Lenka. Osm čtyři Vím, co je. Děti.
Přikývl.
Pomůžu vám?
Zůstala zírat. Lidé obvykle v této situaci začnou říkat, že je to nepřípustné, budou volat správci, bude muset zaplatit škody. Ona na to byla připravená, v práci řeší podobné konflikty často.
Říkal jste pomůžu? upřesnila.
Asi tam ještě máte dost vody. Mám stavební fén a dobrou stěrku. Fakt dobrou.
Za ní vykoukl Kuba.
Ty jsi soused pod náma? To kvůli nám máš mokro?
Kvůli vám, přikývl Ondřej, Lenka čekala, co řekne. Ale nic. Jen se sklony hlavou. A plavaly ty lodičky dobře?
Paráda! Měl jsem letadlovou loď!
To je něco, uznal Ondřej.
Pojďte, vydechla Lenka.
Další hodinu už měla rozmazanou ve vzpomínkách. Ondřej přišel, skutečně pomohl vytírat koupelnu a chodbu. Bez řečí, prostě uklízel, sem tam dal Kubovi hadr, dělal z toho pověření. Anička dohlížela, králíčka v náruči, ukazovala správně mokrá místa.
Poškodil se vám strop? zeptala se nakonec Lenka.
Trošku. Starý bílení, to už stejně drželo na čestné slovo. Skvrna uschne.
Zaplatím opravu.
Uvidíme. Pokrčil rameny, bez hrozby. Dlouho máte děti?
Druhý den.
Vaše?
Svěření. Nemám svoje.
Přikývl. Podíval se na Kubu, který hned zapomněl na pohromu a teď hrál s ovladačem od televize.
Jasně, řekl Ondřej. Doporučuju v koupelně koupit ochrannou zátku na odtok. Každá drogerie ji má. Kohoutek zavírat na minimum.
Postarám se.
Kdyby něco, jsem na sedmém. Klidně volejte.
Jak to, že jste tak klidný? utrhlo se jí. Vůbec to nechtěla říct.
Ondřej na moment přemýšlel.
Měl bych křičet? Strop tím neuschne rychleji.
Odešel. Lenka zavřela, opřela se o dveře. Venku už zapadalo slunce. V kuchyni Anička žádala po Kubovi sušenky. Ten odporoval.
Lenka je nakonec rozdělila a podívali se na ni s respektem.
Ve středu ráno chystala prezentaci, děti koukaly na pohádku v obýváku, na stole jablka a sušenky, vše pod kontrolou.
Prezentace začala v jedenáct. Lenka v saku přes domácí tričko, notebook s kamerou, sluchátka, napojeni byli z Brna, Prahy a Ostravy. Prvních patnáct minut šlo výborně kolekce Estell, ceníková politika, odpovědi na dotazy.
V minutě šestnáct přišla Anička, hlas mohla slyšet celá barák: Teti, Kuby vzal králíčka!
Aničko, klidně upozornila Lenka, teď pracuji.
Říká, že je králíček ošklivý!
Je ošklivý! volal Kuba.
Omluvte mne na chviličku, usmála se do kamery jako profík.
Přestávka. V obýváku Kuba drží králíčka za jedno ucho, Anička za tělíčko, přetahují se.
Pustíte ho oba.
Pustili. Králíček na zem, Anička sbalená v náručí.
Kubo, můžete koukat na pohádku i potichu?
Už skončila.
Pusť jinou.
Kterou?
Co bude v pořadí.
Je tam reklama.
Celá Lenka, ten pohled, který si člověk vypěstuje po letech vyjednávání. On jí odolává. Pak vezme ovladač a najde dětský kanál, a odejde zpět.
Dalších osm minut klid. Pak vstoupil Kuba, bez Aničky, postaví se vedle stolu, mlčí.
Lenka bez přerušení přednáší, letmo sleduje a on pořád čeká.
Potřebuji na záchod. docela zřetelně do kamery.
Brněnský ředitel se rozesměje první. Ostatní se přidají.
Lenka cítí, jak rudne a to už dlouho nezažila.
Kubo, víš, kde je záchod.
Vím, jen jsem ti to chtěl říct.
Konec krušné atmosféry, začátek nečekané uvolněnosti pražský partner se svěřil, že má tři děti, velmi rozumí. Ostravský zástupce prohodil, že nabídka zaujala. Slíbili si pokračování schůzky.
Lenka zavřela notebook a chvíli jen seděla. Nezlobila se. Divné. Čekala vztek, žádný nebyl.
Udělala dětem chleba se sýrem. Kuba pochválil, Anička snědla půlku, protože mluvila ke králíčkovi.
Zazvonil zvonek v šestnáct.
Přinesl jsem tu zátku na vanu, řekl Ondřej. Malý průhledný sáček s gumovou zátkou.
Byl jste kvůli tomu v obchodě?
Stejně jsem šel pro chleba.
Pojďte dál.
Ani neplánovala. Ale řekla to a on vešel, zul se v předsíni, Kuba se vyřítil z obýváku: To je ten pán, co nám pomáhal!
Ten samý, přikývl Ondřej.
Už máš suchý strop?
Skoro. Za dva dny úplně.
Dobrá. Pojď si zahrát Jengu, táta mi ji dal do tašky.
To umím.
A už seděli u konferenčního stolu, Ondřej, děti, Anička s králíčkem v roli fanouška. Ondřej hrál vážně, byl uvážlivý a děti to poznaly.
Lenka v kuchyni předstírala, že vaří. Pozorovala je.
Opatrně, radí Ondřej Kubovi. Tento krajní vytáhni zleva, půjde to.
Jak to víš?
Věž má slabé místo, stačí najít.
A v životě je to stejné? podívá se šestiletý Kuba.
Krátká pauza.
Vlastně dost podobné, odpoví Ondřej.
Jedli všichni spolu. Ondřej zůstal, pomáhal s karbanátky, dokonce krájel chleba na skutečně rovné krajíčky, protože si všiml, že Lence se to nedaří.
Bydlíte tu dlouho?
Tři roky. Vy jste se nastěhovala loni, poznal jsem ten stěhovací frmol.
Máte bystré oko.
Čistě náhoda, šel jsem zrovna do práce.
Kde pracujete?
V projekční kanceláři, statik. Nuda, ale jistota.
Proč nuda?
Nikdo se neptá, jestli je to hezké. Jen jestli to drží.
Ale to je přece důležité.
Podíval se na ni, jako by ho to zaskočilo.
Nakonec to tak bude.
Děti šly spát bez odporu už v devět. Ondřej dopil čaj, poděkoval a odešel.
Dobrou noc.
Dobrou a děkuju. I za úterý, že jste nebyl naštvaný.
Podíval se na ni o vteřinu déle než obvykle.
Jdete vám to dobře. Na první pokus.
Jak víte, že poprvé?
Protože to vypadáte, jako byste nesla skleněnou vázu a bála se, že spadne.
Zasmála se tentokrát opravdově.
Odešel. Opřela se v předsíni o dveře. Na věšáku dětský kabát Aničky, modrý s knoflíkem medvídka. Kubiho bunda. Její kabát stranou.
Čtvrtek a pátek už byly jiné. Něco se posunulo. Přestala trnout při každém hluku. Snídaňová rutina s kaší a džusem se opakovala den za dnem. Aničku bavilo sedět vedle ní při práci a kreslit králíčkovu rodinu do bločku, co jí Lenka půjčila ze zásob. Každý králíček měl jméno.
Tady maminka, tady táta, a tohle mrňousek Puclík.
Proč Puclík?
Protože je malý a kulatý.
Logické, usmála se Lenka.
V pátek přinesl Ondřej deskovku Města světa, očividně z osmdesátek. Děti neznaly ani jedno z kartiček, ale byly v tom nasazené.
Kde jste k tomu přišel?
U nás doma od dětství. Při stěhování pár věcí na památku.
Tak dobře, že jste vzal.
Hráli na zem na parketě Holeček. Anička usnula u Leni v boku, ta ji automaticky objala.
Ondřej si všiml, mlčel.
Sobota: park Ondřejova iniciativa, nebránila se. Ten samý na dohled z bytu. Kuba prošel kaluží napřímo, i když Lenka říkala obejdi. Vzala boty do igelitu, kluk kulhal domů v mokrých ponožkách. Ale byl spokojený.
Kubu, nevadí ti to?
Co?
Že máš mokro v botách?
Vyschnou.
Jsi jako Ondřej, pustila se jí věta.
Ondřej je borec. Teto, je on tvůj kamarád?
Je to soused.
A není to totéž?
Ne.
Proč?
Chvíli neměla odpověď. Ondřej šel za nimi, nesl Aničku na ramenou, vysvětloval jí něco o listí.
V neděli večer volal Martin. Zněl jinak než před týdnem. Lehčí, srdečnější.
Jak to šlo?
Žijí, usmála se Lenka. Kuba vymetl kaluž, Anička nakreslila sedmačtyřicet králíčků.
Martin se smál.
Zvládáš to.
Jo. A co vy?
Krátká pauza.
Lepší. O dost lepší. Díky ti.
Hlavně že lepší.
Druhý týden šel líp. Lenka už věděla, že Kuba nepozře rajče, ale polévku z něj jo, pokud se to neřeší. Anička před spaním trvá, aby okno zůstalo na škvírku, a v půl osmé už jsou oba protivní, chce to nabídnout ulehnutí. Malé, nenápadné znalosti, co se nabalily samy od sebe, žádný papír s návodem.
Ondřej chodil večer, občas něco přinesl, jindy jen tak. Povídali si v kuchyni, děti už spaly, řešili práci, město, knihy. Četl překvapivě hodně. I ona, ale už půl roku neměla čas.
Co teď čtete?
Nic. Jen pracovní věci.
To se nepočítá.
Vím.
Chcete něco donést?
Klidně.
Dal román od japonské autorky, příběh ženy, co třídí věci po matce a zjišťuje, jak ji vlastně neznala. Lenka četla těch třicet minut po uložení dětí a líp jí nikdy nebylo.
Ve čtvrtek druhého týdne Kuba chtěl vidět, kde děláš práci. Nechápala.
No kancelář.
Tady mám kancelář.
Já vím. Pojď mi to ukázat.
Ukázala. Stál ve dveřích, prohlížel notebook, stůl, katalogy, kaktus na parapetu.
Jsi šťastná?
Jak to myslíš?
No, co ti dává práce.
Asi jo. Baví mě to.
Táta říká, že práce má být pro radost, jinak proč.
Máš chytrého tátu.
Přikývl. Chvíli ticho.
Teto, proč bydlíš sama?
Tak to prostě vyšlo.
Nechtěla jsi nikoho?
Zvykla jsem si.
Zvykla?
Nebyla to otázka, na kterou by chtěla hledat odpověď nahlas.
Zvykla.
Poslední den přišel nečekaně. Martin dorazil v neděli, přivedl Petru, a ta vypadala úplně jinak. Klidnější. Děti se s ní objímaly dlouho. Anička nechtěla pustit. Když skončilo stěhování, Loučení, Anička trochu slzela, objala se Lenkou, Lenka ji utěšila slibem přijedete zas. Kuba podal Lence ruku, dospěle, až legračně a hned se vrátil pro opravdové objetí.
Zavřely se dveře.
Lenka zůstala v předsíni.
Kabátek Aničky pryč. Věšák byl prázdnější.
Byt byl ztichlý.
V obýváku zmačkaný polštář od ranního sledování pohádky. Na zemi zapomenutý obrázek rodina králíčků: máma, táta, Puclík. A vedle, postavička se žlutými vlasy. Dětsky psáno teta Lenka.
Lenka si vzala obrázek, chvíli ho držela.
Zašla do kuchyně, dala vařit vodu ve filtru Livinston, vytáhla hrnek, všechno dokonalé. Čekala, kdy přijde úleva. Ta, co vždycky prázdný prostor, její pravidla, ticho.
Nepřišla.
Byl jen obrázek v ruce a ticho, co najednou znělo jinak ne klidem, ale pauzou mezi písničkami. Pořád ta samá hudba, jen teď ztišená.
Seděla na kuchyni, pila čaj, koukala do parku.
Myslela na Kubu, jak se ptal, jestli je šťastná. Na Aničku, co v pátek spala u boku, na Holečkově podlaze, a ona ji nevědomě objala. Jak kancelář vypadala před tím, než ji Kuba chtěl vidět, a jak potom, protože pohled na ni se změnil.
Myslela na Ondřeje.
Jak krájel krajíce. Na jeho klid, co nebyl lhostejností, ale pevností jako statika domu. Chodil, ale nic nežádal. Prostě tu byl.
Poprvé za pět let se neprobudila uprostřed noci kvůli práci. Vlastně zvláštní. Pracovní úzkost byla její stálá kulisa.
V šest vstala, oblékla svůj oblíbený tmavě modrý svetr. Vzala mobil. Pak ho zas položila. Pak vzala zpět.
Nevolala, šla dolů na sedmé, zvonila na 72.
Ondřej otevřel za chvilku, pohled soustředěný, ne překvapený.
Odjeli, řekla Lenka.
Slyšel jsem, jak bouchla dveře.
Je tu ticho.
Asi jo.
Nechcete na čaj? Právě jsem dala vařit vodu. Možná už vychladla, ale uvařím znova.
Krátce mlčel.
Jo, chci.
Jeli výtahem. Lenka postavila konvici znova. On usedl na vysokou židli u kuchyňského barpultu přesně tam, kde v první den seděl Martin. Ale jiný člověk, jiná konverzace.
V devět dní nemám povinnosti. Nevím, co s tím.
Dobrý? Nebo špatný?
Nevím. Pořád ne. Hledala slova. Nezvyklý pocit.
Zvyknete si na nové nezvyklé.
Co to je to nové nezvyklé?
Poprvé jste byla sama, teď zase ne. Ale jinak.
Říkáte to, jako byste tím prošel.
Zvedl oči.
Byl jsem ženatý, šest let. Pak už ne. Tři roky teď ne.
To mě mrzí.
Není třeba. Bylo to k tomu. Byli jsme dobří lidi, ale ne pro sebe. Těžší byla ta ticho potom, ne rozchod. Ticho bez někoho a ticho s někým to není stejný.
Lenka kouká do hrnku.
Myslela jsem, že ticho je svoboda. Že samota je volba.
Možná je. Ale volby se občas revidují.
A vy jste revizi provedl?
Průběžně. Pomáhají mi sousedovic děti, co občas zatopí.
Smála se. Tentokrát doopravdy.
Ondřeji
Ano?
Byla chvíle, co se dá odmlčet, říct něco mírného, změnit téma. Uměla to celý život.
Líbíte se mi. A chci, abyste to věděl.
Díval se na ni.
To je dobře, prohodil klidně, hlas měkký. I vy se mi líbíte. Už jsem na to myslel.
Dlouho?
Od chvíle, kdy jste se zeptala, proč jsem klidný. Nikdo se mě neptal.
To je divný důvod.
Mám divné důvody.
Pili čaj a povídali si do jedenácté. O práci, jeho i její. Jak vypadá město z osmého patra a jak ze sedmého. O dětech a králíčkových rodinách. Nikam nespěchal, ona ho nevyháněla.
Když odcházel, vzal jí do dlaně ruku, letmo.
Dobrou noc, Lenko.
Dobrou.
Oprela se v předsíni o dveře jako v ten první večer. Ale teď byla tichost jiná teplá, ne prázdná.
V obýváku zvedla obrázek od Aničky a postavila ho ke květině na poličku. Králíčci hledí malovanýma očima a teta Lenka taky. Trochu křivě, ale poznala by se.
Rok se protočil.
Byt změněný. Ne moc, ale znatelně pro toho, kdo zná. Na spodní polici policové stěny dětské knížky v barevných hřbetech po poslední návštěvě synovců. Na parapetu další tři květináče, jeden nakloněný, protože Anička zalévala až moc. Na věšáku v předsíni dvě bundy tmavě modrá její, šedivá pánská.
Na konferenčním stole Estell s charakteristickou prasklinou katalog od Ondřeje, rozevřený na výkresu. Vedle nedopitý hrnek kafe, knížka s vloženou záložkou.
Lenka stojí u okna, dívá se do parku. Už je podzim, park v tom žluto-rudém kabátku. Milovala ho v tomhle ročním období.
Bříško už jí viditelně vystupuje pět měsíců. Zvykala si na ten pocit každý den, vždycky trochu víc. Jak na něco, co nejdřív přijde nemožné, a pak zcela samozřejmé, vlastně to nejdůležitější.
Dveře se otevřou.
Jedou, zahlásí Ondřej z kuchyně. Martin psal, už sedí v autě.
Takže za půl hodiny jsou tu.
Volal ti Kuba?
Třikrát. Zjišťuje, jestli může pohádky na tabletu, nebo jdeme do parku.
Obojí.
To jsem mu řekla.
Ondřej dává vařit vodu. Dívá se na ni.
Jak je?
Dobře, řekne Lenka. Jen nohy mi těžknou. Jinak fajn.
Sedni si.
Stojím.
Lenko
No tak jo, sednu. Usadí se na gauči. Víš, dneska jsem si vzpomněla je to přesně rok. Tehdy se vraceli. Stála jsem s konvicí v kuchyni a čekala, kdy mi bude lehce z ticha.
Bylo?
Nebyla. Ale pamatuju, že jsem pak šla za tebou.
Čekal jsi?
Nevím. Spíš doufal.
Zvoní zvonek. Hlasitě a v kuse, jak to umí jen děti. Volá Kuba.
Otevři, prosím. Mně se nevstává lehce.
Ondřej se zvedne.
Teto Lenko! řve Kuba ještě dřív, než se otevřou úplně dveře. Jsme tady! Jdeme do parku? Už tam jsou listy? Vyrostlo ti bříško?
Kubo, nech ostatní vejít, vkládá se Martin.
Já už jsem tu!
Anička našlapuje po špičkách, rozhlíží se a najde Lenku. Přijde, tiše a s vážností ji obejme. Pak se odtáhne a vážně zadívá.
Teto Lenko, je tu můj králíček?
Je, v polici v hostinském.
Dobře. Věděla jsem to.
V předsíni je najednou rušno Martin objímá Ondřeje, Natálie něco komentuje k cestě, Kuba už zkouší všechny knoflíky v bytě a poznávacím znamením je jeho hlas. Spadne něco, ale ne moc důležité.
Pak se vrací s knížkou o medvědovi. Teto Lenko, máš ji schovanou!
Mám.
Budeš ji číst našemu malému?
Budu.
Fajn. Kuba spokojeně, jistě. Podívá se na Lenku vážně, přímo a to je pořád jeho styl, to mu zůstalo. Teto, jsi teď šťastná?
Bytem zní ruch hlas Natálie, Anička hledající králíčka v pokoji, čajník, město za oknem, podzim v parku a život v bříšku, co už se ozývá kopáním.
Lenka pohlédla na Kubu.
Jsem, řekla.