Šel na nákup a našel lásku.

Dobré zprávy

Stará samoobsluha na okraji Brna byla oblíbená u místních: chutné hotové jídlo, poctivé porce, milé prodavačky. Libuše Nováková tam pracovala už patnáct let – nejprve u váhy, pak jako vedoucí oddělení. Všechno věděla, všechno si pamatovala – komu dát víc plněných paprik, kdo má rád kroupy a komu nasypat pořádnou porci „se srdcem“.

Ten den spěchala ze skladu s tácem huspeniny. Stačilo ho dát do vitríny a její pohled padl na známou postavu – vysoký muž v ošoupaném kabátě, se smutkem v očích, stál u pultu a jako by někoho hledal.

Libuše rychle přistoupila:

„Pokud hledáte Janu, tak je nemocná. Vrátí se příští týden. Chcete jako občas – sekanou a ovar?“

Muž se překvapeně usmál:

„Vy si dokonce pamatujete, co si většinou beru?“

„Samozřejmě. Jste náš stálý zákazník,“ zčervenala Libuše.

Rozpačitě se zakuckal, ale pak tiše dodal:

„Vždycky jsem chtěl přijít k vám, Libuše, ale vždycky skončím u Jany. To je smůla.“

„A vy odkud víte, jak se jmenuju?“

„No, máte to přece na jmenovce.“

Ze zadu se ozval podrážděný hlas Marie Antonínové:

„Pane! Nezdržujte frontu! Už je za vámi deset lidí!“

Zalekl se:

„Promiňte. Dvě porce sekané, prosím…“

A už tiše, díval se jí přímo do očí:

„Třeba by mi jednou nějaká laskavá žena uvařila pořádnou domácí sekanou. Promiňte, Libuše, nemáte prstýnek… když nejste vdaná – mohl bych vás dneska doprovodit po směně? Bydlím jen kousek, přes ulici.“

Libuše sotva znatelně přikývla a podala mu tašku. Srdce jí bušilo jako v mládí.

„Tak večer,“ usmál se. „Já jsem, mimochodem, Jirka.“

Celý den jako by Libuše létala. Dokonce si toho všimla i Marie:

„Libuško, ty jsi nemocná? Tváře máš rudé jako holka před rande!“

„Všechno v pořádku, Maričko, jen mám dobrou náladu.“

Na konci směny si Libuše přimalovala rty, přehodila šálu a vyšla z obchodu. Jiří už čekal.

„Půjdeme na procházku? Nebo do kina?“

Venku bylo bahno, mokrý sníh lepil řasy. Šli po nábřeží, tiše si povídali, jako by se znali sto let. V jednu chvíli navrhl:

„Libuško, půjdeme ke mně? Dáme si čaj, zahřejeme se. Bydlím hned vedle.“

„No, to je… skoro se ani neznáme…“

„Jak to, že se neznáme? Už rok tě pozoruju. Chodím a kochám se, jak pracuješ. Jsi laskavá, poctivá. S babičkami vlídná, s dětmi přívětivá. Jako bych tě znal odjakživa. A ty mě – copak nepoznáváš?“

Usmála se:

„Dobře, Jirko. Pojďme, ať opravdu nezmoknem.“

V jeho bytě bylo prostě, ale útulně. Sundal jí kabát, dal boty sušit, uvařil čaj s citronem, vytáhl sušenky.

Když venku začala pořádná metelice, najednou navrhl:

„Zůstaň. Já si lehnu do kuchyně. Kam bys teď šla?“

Libuše se rozhlédla – teplo, klid, a srdce jí radilo: neutíkej.

„Dobře, zůstanu…“

Ulehla na gauč, on v kuchyni. Ale probudili se spolu – spát odděleně prostě nešlo.

Když se Jana vrátila z nemocnice, hned viděla, jak Jiří čeká na Libuši po směně.

„Koukám, nezaháleš! Já jen na neschopenku – a už mi sebrala chlapa!“ smála se.

Ve skutečnosti měla radost. Šťastná Libuše totiž byla jako slunce: její světlo hřálo všechny kolem. A štěstí, když je opravdové, je vidět zdaleka. A dokonce sekaná a ovar se ten týden prodávaly nějak rychleji…

Rate article
Add a comment