Jirka jel starým autobusem po zaprášených silnicích k rodičům do předměstí Brna a srdce se mu svíralo úzkostí. Měl jim oznámit zprávu, která by obrátila jejich svět naruby – rozchod s manželkou. Ale to, co slyšel v rodném domě, byl úplný šok. Jeho staří rodiče, o kterých si myslel, že jsou vzorem pevného manželství, oznámili, že se taky rozvádějí. A tato rodinná dramata zastínila vše, co chtěl říct. Teď stojí Jirka před volbou, která změní jeho život, a uvnitř něj zuří bouře strachu, viny a nepochopení.
Ta myšlenka na rozvod s Lenkou mu nedala spát. Mohl mlčet, ale drby v jejich malé vesnici se šířily rychle. Lenka by mohla rodičům ze vzteku zavolat a všechno povědět, nebo by jeho bratr nebo sestra něco prořekli při návštěvě. Jirka si řekl, že je lepší říct pravdu sám, než se pak vymlouvat. Věděl, že život je nepředvídatelný a chyby dělá každý.
Jirka vystoupal po známých schodech a zazvonil. Dveře otevřel otec, Václav Novák, s pochmurným výrazem, jako by už věděl, proč syn přijel.
„Ahoj,“ zamumlal. „Dobře, žes přijel. Pojď dál.“
„Ahoj, tati,“ odpověděl Jirka, ale v hlavě mu probleskla obava: „Už to někdo řekl?“ – „Máma je doma?“
„Je, je,“ odsekl otec podrážděně. „Kam by šla? Sedí tam jako rozmazlená panička.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Jirka. „Co se děje?“
„To, že už mám dost!“ vyjel najedle otec, otočil se a s funěním odvahy zmizel v obýváku.
Jirka, zmatený, ho následoval. V obýváku otec žuchl na gauč a zkřížil ruce. Mámy, která obvykle seděla s pletením, tu nebylo. Jirka nakoukl do ložnice a uviděl ji – Evu Novákovou, jak stojí u okna. Tvář měla zamračenou jako před bouřkou.
„Přišel?“ zeptala se chladně. „Už odešel od Lenky, nebo se teprve chystáš?“
„Jak to víš?“ Jirkovi poskočilo srdce. „Proč se na to ptáš?“
„Protože potřebuju vědět, jestli sis už sehnal byt, nebo ne!“ odsekla matka.
„Jaký byt?“ zmateně se zeptal.
„Ten, kde budeš bydlet po rozvodu!“ vyjela na něj.
„Ještě ne,“ přiznal Jirka. „Ale jak jste zjistili, že se rozvádím?“
„Zvěděli jsme to,“ zamračila se matka. „Takže, synku, rychle hledej byt, protože já se k tobě stěhuju!“
„Cože?“ Jirka zůstal stát, nevěřil vlastním uším.
„Ne!“ zaduněl z obýváku otec. Objevil se ve dveřích, rudý vzteky. „S Jirkou budu bydlet já! Ty zůstaneš tady, byt je na tebe!“
„To ani nápad!“ vykřikla matka. „Nezůstanu v tomhle domě, kde je všechno prosáklé tvým tvrdohlavstvím!“
„Stop!“ Jirka přelétl pohledem z jednoho na druhého. „O co vám jde? Kam se to chcete stěhovat?“
„Tam, kam ty!“ prohlásil otec. „Dobře, synu, že jsi včas začal přemýšlet o rozvodu! Opravdu dobře!“
„Proč dobře?“ Jirka cítil, jako by se pod ním země propadala.
„Protože to sedí! My s tvou matkou se taky rozvádíme!“ vyhrkl otec.
„Cože?!“ Jirka zůstal jako opařený. Čekal výčitky, ale místo toho dostal šokující zprávu.
„Už máme dost!“ pokračoval otec. „Jsi dospělý, nikomu nic nedlužím. S matkou jsme si už přerostli přes hlavu, stejně jako ty s Lenkou. Jdu s tebou a budeme žít jako chlapi!“
„Ne, se synem budu žít já!“ přerušila ho matka. „Tebe nechci, ale jemu se ještě hodím. Bez manželky by byl ztracený a já umím vařit. Ne, Jirko? Vždyť máš rád moje řízky?“
„A co já, neumím vařit?“ rozohnil se otec. „Dám dohromady lepší oběd než kdejaká kuchařka! Guláš, svíčková – všechno zvládnu!“
„Cha!“ ušklíbla se matka. „Kdy jsi naposledy vařil? Před půl stoletím?“
„No a co? My, chlapi, umíme všechno! Ženský nepotřebujeme, jen pračku, mikrovlnku a velkej mrazák, ať máme zásoby!“ prohlásil otec.
„Co to učíš syna?!“ rozhořčila se matka.
„Dost!“ zařval Jirka, už neváděl. „Zbláznili jste se? Je vám skoro osmdesát a řečíte jako caparti! VzJirka vyšel ven s hlavou plnou otázek a uvědomil si, že možná právě teď dostal druhou šanci.