Přicházím s těžkou zprávou, ale rodiče mě šokovali ještě víc
Jakub jel starým autobusem po prašných cestách k rodičům do předměstí Brna a srdce se mu svíralo úzkostí. Musel jim sdělit novinu, která by jejich svět obrátila naruby – rozvod se ženou. Ale to, co uslyšel v rodinném domě, byl opravdový šok. Jeho stárnoucí rodiče, které považoval za vzor pevného manželství, oznámili vlastní rozvod a to drama zastínilo vše, co chtěl říct. Teď stojí před volbou, která změní jeho život, a v duši se mu bouří směs strachu, viny a neporozumění.
Zpráva o rozvodu s Alenou mu nedala spát. Mohl mlčet, ale drby v jejich malé obci se šířily rychle. Alena mohla v záchvatu vzteku zavolat rodičům a všechno prozradit, nebo by bratr či sestra při návštěvě něco prořekli. Jakub se rozhodl, že raději sám řekne pravdu, aby se pak nemusel vymlouvat. Chápal, že život je nepředvídatelný a chyb se nikdo nevyhne.
Jakub vyšel po známých schodech a zmáčkl zvonek. Dveře otevřel otec, Viktor Novák, s ponurým výrazem, jako by už věděl, proč syn přišel.
„Ahoj,“ zabručel. „Dobře, že jsi přišel. Pojď dál.“
„Ahoj, tati,“ odpověděl Jakub, ale v hlavě mu bleskla úzkost: *Už to někdo řekl?* – „Mamka je doma?“
„Domá, domá,“ odsekl otec podrážděně. „Kam by šla? Sedí tam jako rozmazlená dáma.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Jakub. „Co se děje?“
„O tom, že už mám dost!“ vyjel najednou otec, otočil se a s funěním odvahy zmizel v pokoji.
Jakub, zmatený, ho následoval. V obýváku otec dopadl na pohovku a založil ruce. Maminky, která obvykle sedávala s pletením, tu nebylo. Jakub nakoukl do senu a uviděl ji – Helenu Novákovou – jak stojí u okna s obličejem temnějším než mraky.
„Přišel?“ zeptala se chladně. „Už jsi odešel od Aleny, nebo se teprve chystáš?“
„Jak to víš?“ Jakubovi spadlo srdce do kalhot. „Proč se na to ptáš?“
„Protože potřebuji vědět, jestli sis už sehnal byt, nebo ne!“ odsekla matka.
„Jaký byt?“ ztratil se.
„Ten, kde budeš bydlet po rozvodu!“ vypálila přesně jako voják.
„Ještě ne,“ odpověděl Jakub. „Ale jak jste se dozvěděli, že se chci rozvést?“
„Dozvěděli jsme se,“ zabručela matka. „Tak poslouchej, synu, rychle shánej byt, protože já se k tobě stěhuju!“
„Co?!“ Jakub ztuhl a nevěřil vlastním uším.
„Ne!“ zahřměl z obýváku otcův hlas. Objevil se ve dveřích zářící vztekem. „S Jakubem budu bydlet já! A ty zůstaneš tady, byt je na tebe přepsanej!“
„Ani náhodou!“ vyjekla matka. „Nezůstanu v tomhle domě, kde je všechno prosáklé tvým tvrdohlavstvím!“
„Dost!“ Jakub přelétal pohledem z jednoho na druhého. „O čem to mluvíte? Kam se chcete stěhovat?“
„Kam jinam než s tebou!“ prohlásil otec. „Výborně, synu, že jsi včas začal přemýšlet o rozvodu! Jéžiš, to je paráda!“
„Proč paráda?“ cítil Jakub, jak se mu nohy propadají do země.
„Protože je to jako na zavolanou! My s matkou se taky rozvádíme!“ vyrazil ze sebe otec.
„Cože?!“ Jakub zůstal jako opařený. Čekal výčitky, ale místo toho dostal šokující zprávu.
„Už toho bylo dost!“ pokračoval otec. „Jsi dospělý, nikomu nic nedlužím. My s matkou jsme se přejedli jako ty s Alenou. Odcházím s tebou a budeme žít po chlapsku, dva muži v domě!“
„Ne, se synem budu bydlet já!“ skočila mu do řeči matka. „Tebe nepotřebuju, ale jemu se ještě hodím. Bez ženy by zanikl, a já umím vařit. Nebo ne, Jakubku? Vždyť máš rád máminy řízky?“
„A já snahu vařit neumím?“ vzepřel se otec. „Dám ti guláš, svíčkovou, všechno zvládnu!“
„Cha!“ ušklíbla se matka. „Kdy jsi naposledy uvařil? Před půl stoletím?“
„No a co? My chlapi všechno zvládnem! Ženský nepotřebujem, jen pračku, mikrovlnku a velkej mrazák, ať máme zásoby na měsíc!“ prohlásil otec.
„Co to syna učíš?!“ rozhořčila se matka.
„Dost!“ zařval Jakub, až se oba zarazili. „Zbláznili jste se? Je vám skoro osmdesát a mluvíte jako rozmazlený děti! Podívejte se na sebe!“
„A co ty?!“ zakřičeli oba rodiče najednou. „Tobě je skoro padesát a chováš se jako capart! Nemáš nám co vyčítat! Radši si vyber, koho si přibereš do novýho bytu!“
„Kde jste vzali, že se někam stěhuju?“ vybuchl Jakub. „S Alenou máme vlastní byt!“
„Jak to?“ podivila se matka. „Vždyť se rozvádíš!“
„Kdo vám to řekl?“ zeptal se.
„Alena. Tvoje sestra povídala, že jsi jí volal a všechno jí to sdělil,“ odpověděla matka.
„Já se nerozvádím!“ řekl Jakub pevně. „To byl jen vtip!“
„Vtip?“ otec vypadal zmateně. „A my jsme se s matkou už připravovali na nový život, plánovali… A ty nám to teď kazíš?“
„Ano, Jakubku,“ zamumlala matka. „To není hezký takhle žertovat. Rozpálil jsi nás na změny, a teď najednou – vtip… Tak dobře, zatím vydržím. Ale pamatuj si,“ dodala přísně, „kdyby ses přece jen rozváděl, já s tátou jsme první na řadě, abychom s tebou bydleli. Jasný?“
„Jasný,“ zamračeně přikývl Jakub. Uvědomil si, že rozvod s Alenou, o kterém uvažoval, se teď asi neuskuteční. „Už půjdu.“
„Kam?“ vyjela matka. „Přece jsi nepřišel jen tak! Chceš něco k jídlu?“
„Díky, ne,“ mávJakub vyšel na ulici s pocitem, že celý ten chaos byl jen výmysl rodičů, aby ho donutili zůstat s Alenou, ale teď už si ani nebyl jistý, čemu má věřit.