Sedni si! Nejsme doma! pronesl klidně Petr.
Ale vždyť zvoní! Eva ztuhla, zvedla se z gauče.
Nech je být, odpověděl Petr.
A co když je to někdo důležitý? zeptala se Eva. Nebo mají něco vážného?
Je sobota, poledne, řekl Petr. Ty jsi nikoho nezvala, já nikoho nečekám! Z toho plyne co?
Jen se podívám kukátkem! zašeptala Eva.
Sedni si! v jeho hlase byla ocel. Nejsme doma! Kdo to je, ať jde zpátky, odkud přišel!
Odkud víš, kdo to tam je? zeptala se Eva.
Tuším, proto říkám, aby ses posadila a neukazovala se u oken!
Jestli je to, co si myslím, tak odejít jen tak lehce neodejdou! odvětila Eva s pokrčením ramen.
To záleží na tom, jak dlouho jim neotevřeme, klidně odvětil Petr. Nakonec je to přestane bavit. Určitě nebudou nocovat na chodbě. A my přece nemusíme nikam. Takže si sedni, vem si sluchátka, mobil a koukej na film.
Petře, volá mi máma, ukázala Eva displej telefonu.
Takže za dveřmi je tvoje teta se svým neschopným synkem, uzavřel Petr.
Jak to víš? divila se Eva.
Kdyby tam byl můj bratranec, Petr protáhl e, takže to znělo slizce, tak by volala moje máma!
Neuvažuješ o jiné variantě? zeptala se Eva.
Když to budou sousedi, nemám na ně náladu. Kdyby to byli naši kamarádi, zazvoní dvakrát a jdou pryč. A slušní lidé by předem napsali nebo volali, jestli se můžou stavit, ne že nám budou půl hodiny rachtat na zvonek! Takhle drzě a neomaleně mohou zvonit jen naši příbuzní!
Petře, je to má teta, zmučeně pověděla Eva. Máma mi teď psala. Ptá se, kde jsme. Teta Dana chce u nás přespat pár dní, má něco do Prahy!
Napiš jí, že po Praze je hotelů jak máku, usmál se Petr.
Petře! Eva pohoršeně. To nemůžu napsat.
Vím, Petr se zamyslel. Tak napiš, že nejsme doma, že bydlíme v hotelu, protože se v bytě hubili švábi!
Skvělý nápad! Eva napsala zprávu a odeslala ji.
Petře, teď máma chce, abychom té tetě zaplatili dva pokoje, pro ni a Ondru, nevěřícně Eva.
Napiš, že na to nemáme peníze. A taky napiš, že jsme v hostelu na dvou postelích a na pokoji máme patnáct Ukrajinců na montáži, Petr se zasmál vlastní vynalézavosti.
Máma se ptá, kdy se vrátíme, Eva pohlédla na manžela.
Napiš, že za týden, mávl rukou Petr.
Zvonění ustalo. Oba si oddechli.
Petře, máma psala, že teta přijede i za týden, pronesla Eva sklesle.
A my zase nebudeme doma, odvětil Petr.
Petře, ale tohle není řešení. Přece se před nimi nemůžeme schovávat napořád! Co když přijedou třeba ve všední den? Nebo nás po práci načapají před domem? Moje teta i tvůj bratranec jsou schopní všeho!
No jo, posmutněl Petr. A proč jsme, sakra, kupovali třípokoják?
Kvůli budoucí rodině přece, odvětila Eva.
Musíme mít dítě! řekl Petr vážně. Nejlépe rovnou dvě!
A já snad nechci? Eva uraženě. Vždyť víš, že musíme na vyšetření! Nedaří se to!
Když nebudou nervy, půjde to, moudře podotkl Petr. Pořád nám někdo šoupe žlučí!
Eva neodporovala. Eva věděla, že Petr má pravdu.
***
Když plánovali svatbu, prošli drahým vyšetřením na genetiku i plodnost. Výsledky skvělé a všechno bylo perfektní. Jenže hned po svatbě děti musely stranou bylo třeba našetřit na byt.
S dědictvím se moc počítat nedalo. Před svatbou bydleli oba u svých matek v panelákových garsónkách. Všechno si museli vybudovat sami.
Pět let tvrdé práce a šetření jim vyneslo větší byt.
Byt ze starší zástavby, všechno po rekonstrukci a nový nábytek vlastně od nuly, ale štěstí bylo až po strop.
V hlavě se jim pořád dokola hrála stará písnička Bydlím v paneláku….
Sotva oslavili kolaudaci, u dveří stála Evinina teta Dana i se synem. A aby nebyli odmítnuti, přišla i Evinina máma.
No, tady vám není těsno, i pro nás je tu místo! My s Evou vyrůstaly v jednopokojáku, tohle je jiný komfort!
Parádní, pochválila teta Dana. Já vezmu pokoj, Ondru uložíme zvlášť!
U nás se v obýváku nespí, ozval se Petr. Je to přece místnost pro relax.
Já tady náhodou pracovat nehodlám! zasmála se teta Dana. Evo, vysvětli manželovi, že s Ondrou to jde těžko, chrápe! A vůbec, přišli jsme a vy ještě nemáte ani stůl prostřený!
My vás ale nečekali, zabrblala Eva.
A lednička je prázdná, přidal Petr.
No dobře, teta Dana milostivě kývla. Petře, mazej do obchodu a Evča na kuchyň!
No, na co čekáte? okřikla Eva matka. Tak vy přijímáte hosty?
No to… Petr chtěl něco odseknout, ale Eva ho odtáhla pryč.
Když jí Petr sundal ruku z pusy, šeptal rozčilený:
Evo, to je nějaký omyl? Klidně je vykopnu k tvé mámě, i s ní!
Petříku, ona je prostá ženská, z vesnice! Tam to mají takhle zaběhnuté.
Znám vesničany, ale neurvalost se nikde netrpí! Tohle je drzost!
Prosím, nehádej se s mámou a tetou! Jinak mi dají život sežrat!
Ať! Mě nezajímají. Když ke mně takhle, můžou mě nezajímat do smrti! Nemusím je nikdy vidět!
Petříku, prosím! Když teta Dana vypadne, mamka mě prokleje! Nemám nikoho jiného!
Nakonec Petr zatnul zuby a šel pro nákup.
Teta Dana místo tří dnů zůstala i se synkem dva týdny. Petr večer druhého dne hledal doma kozlík. Odjezd tety oba slavili s radostí, kýblem a mopem. Tři dny drhli byt.
A pak se situace opakovala z druhé strany.
Brácho, dorazil jsem, jen na skok, objal Petra Martin, až mu křupla záda. Potřebuju něco zařídit ve městě.
Sám to nejde? zeptal se Petr.
Jako co? Jsem přece hlava rodiny! Nemůžu je nechat v Klatovech samotné, ne? Kdybych náhodou někde zůstal, žena mě musí hlídat!
Proto jsi přitáhl i děti? ptal se Petr.
No a jak je mám nechat doma? Jim je to tady jedno, můžou řádit! Pojď, rozjedeme Plzeň jako za mlada!
Martine! strhla se Simona. Ještě jednou budeš řádit a já ti to řádění zatrhnu!
Za hodinu a půl byla Eva zralá na prášky. Děti řvaly, Simona se uměla dorozumět jen vřískáním a Martin se pořád snažil jít ven. Čím víc šílel, tím víc Simona hulákala.
Petře, ty jsi přece jedináček, zašeptala schoulená Eva.
To je bratranec z matčiny strany, zavrčel Petr. Jmenuji ho kuzénem.
Je mi fuk, jak mu říkáš, nejde ho vyhodit?
Rád bych, přiložil Petr ruku na srdce, ale stane se to samé co s tvojí tetou. Máma mi vynadá a pošle k čertu.
Nestačili se vzpamatovat z jednoho vjezdu, a už stáli za dveřmi další návštěvníci. Teta Dana se synem neustále něco měli v Praze. Kuzén Martin s rodinou jezdili zařídit něco ve městě. A obě mámy se o děti taky pořád staraly: tchyně mozek vymývala zeti, tchýně nevěstě.
Nekončící nervy ničily psychiku mladých.
Na děti v tom bláznovství nebylo pomyšlení. Nejen že nebylo zdraví, ale prostě jak?
***
Pojďme byt vyměnit? navrhla Eva.
Za blázinec? uchechtl se Petr. Za chvíli nám ho přidělí!
Ne, Eva se slabě usmála. Prostě vyměníme naši bytovku za byt v jiné části města. Někteří chtějí bydlet jinde! Přestěhujeme se a nikomu to neřekneme!
To oddálí, ale nezmění to, zašklebil se Petr. Můj kuzén i tvoje teta, vymámí z někoho kontakty a zas nás najdou. A chudáci noví obyvatelé jim prozradí, kde bydlíme. Ti by nám to pak neodpustili.
Aspoň na chvíli by byl klid na početí, nadějně Eva.
Musíme nejen počít, ale i porodit! zavrtěl Petr hlavou. Tvoje těhotenství je nezastaví!
Nejradši bych se odstěhovala, řekla Eva smutně. Máme poprosit kamarády, abychom se na chvíli nastěhovali k nim?
Myslíš Honzu s Katkou? zeptal se Petr.
Jasně, přikývla Eva. Mají samostatný pokoj!
Tam bydlí Tara, nezapomnělas? rozveselil se Petr.
Raději budu žít s ovčákem, než s rodinou! Eva svěsila hlavu.
Počkej! zvolal Petr a popadl mobil. Honzo, půjč nám Teru!
Kámo, jsi můj zachránce! My s Katkou chceme na Šumavu, ale nemáme kam dát Tery! Cizí nemá ráda, vás zná! Dovezu jídlo, pelíšek, hračky, misky! A klidně ti dám i na pivo!
Přivez ji! jásal Petr.
Obrátil se na ženu, zářil jako ranní slunce:
Zavolej mámě, ať teta dorazí zítra! A já zavolám kuzénovi, ať přijede v týdnu!
To myslíš vážně? Eva nemohla uvěřit.
Jasně! Moc rádi je přivítáme! pravil Petr s úsměvem. Kdo jim brání, že se jim náš mazlíček nebude zamlouvat?
Kuzénovi Martinu a jeho rodině stačilo jedno haf!, aby dali přednost hotelu.
Zavřete toho tvora někam! zaječela Simona a schovávala se za svého synka.
Teto Dano, přece si děláte srandu? uchechtl se Petr. Čtyřicet pět kilo svalů! To není nějaký ratlík, ale německý ovčák! Vyrazí každé dveře!
Proč na mě ta bestie cenila zuby? teta Dano se třásl hlas.
Nemá ráda cizí, pokrčila rameny Eva.
Zbavte se jí! Nemůžu tu s tím lvem být!
Jak to, zbavte se? rozčílil se Petr. To je náš miláček! Když nemáme děti, musíme někoho milovat! A Tera je prostě naše!
A nikdy ji neopustíme! dodala Eva.
Pak obě mámy volaly, proč odmítli pohostinnost rodině.
Nikdo je nevyhazoval, odpovídali oběma, prostě se rozhodli nechat si zajít chuť! Ať přijdou znovu, rádi je přivítáme!
A co ten pes?
Mami, my přeci nikoho neodmítáme…
Ale mámy se do návštěv taky moc nehrnuly.
Za měsíc jela Tara zpátky k Honzovi a Katce, ale byla připravená přijít, kdyby bylo třeba.
Už nebylo. Eva čekala dvojčata.
Hlavní je, nikdy neříct ne!