„Sedm let u tchýně“: Proč si moje sestra myslí, že jí všichni něco dluží
Moje mladší sestra se jmenuje Anička. Odjakživa uměla hrát oběť – u ní je všechno špatně, všechno je těžké a všouchni jsou na vině kromě ní. Řešit problémy není její silná stránka; raději čeká, až někdo jiný vše vyřeší za ni, i kdyby měl kvůli tomu hodit všechny své povinnosti za hlavu. Abych to řekla mírně, celý život žila v režimu „všichni mi dluží“.
Hned po vysoké se Anička vdala. A nelze říct, že by neměla štěstí – naopak, dostala šanci, o které mnohé sní. Její tchýně, Alena Kovářová, byla žena se srdcem na dlani a rozumem v hlavě. Měla jednopokojový byt po pratetě, který původně chtěla pronajímat. Místo toho však nabídla mladým, aby tam bydleli zadarmo, zatímco ona zůstala ve svém dvoupokojovém bytě na okraji Prahy. Vše jen proto, aby si mladí mohli našetřit na vlastní bydlení. Jenže, jak už to bývá, taková velkorysost se často setká s nevděkem.
Anička nebyla zrovna pracovitý typ. Ráda trávila dny na gauči s kafem, seriály a Instagramem. Jít po škole do práce? Proč, když si můžete rychle pořídit dítě a jít na mateřskou? A tak se stalo – za rok už vozila kočárek, a o další rok později ji manžel opustil a zmizel ze scény. Zůstala úplně sama. A kdo ji přece jen nechal u sebe? Samozřejmě tchýně.
Alena Kovářová znovu prokázala dobrotu – dovolila Aně zůstat v bytě, dokud se „nepostaví na vlastní nohy“. Pro tchýni to znamenalo: najít si práci, našetřit na hypotéku a pomalu se osamostatnit. Jenže Anička to pochopila po svém – odpočívat, dokud ji někdo nevyhodí.
Tchýně pomáhala, jak mohla: hlídala vnuka, kupovala mu hračky, nosila nákupy. Ale zatímco by rozumný člověk šetřil, Anička létala na dovolenou k moři, kupovala drahé kabelky a fotila. Byt měla stále zadarmo. Její bývalý manžel mezitím nezahálel – vzal si hypotéku, oženil se znova a měl život v pořádku. Jen moje sestra si zřejmě myslela, že nemusí dělat nic – všichni okolo jí přece něco dluží.
Uběhlo sedm let. A Alena Kovářová, které mimochodem už dávno přišel důchod, připomněla, že ten byt chtěla původně pronajímat, aby měla alespoň nějaký příjem. Slušně požádala Aničku, aby začala přemýšlet o stěhování. A co myslíte? Sestra rozpoutala takové divadlo, že by se za něj nestyděl ani Národní divadlo. S křikem a slzami vykřikovala, že ji s dítětem vyhánějí na ulici. Samozřejmě to dělala před synem a v přítomnosti bývalého manžela.
Na ulici ji nikdo nevyháněl. Naši rodiče bydlí na venkově v prostorném domě, kde by Anička s dítětem měla vlastní pokoj. Ale jí se tam nechce. Proč? Protože u rodičů by musela sem tam pomoct s domácností, uklízet po sobě a vstávat dřív než v poledne – a ona si už zvykla na pohodlný život. Tak se rozhodla, že své starosti přehodí na mě.
S manželem jsme teprve nedávno splatili první splátku hypotéky, dali jsme si byt dohromady a začali ho pronajímat. Nájem nám pokryje měsíční splátku. Zatím bydlíme v manželově bytě. Když se to Anička dozvěděla, bez ostychu navrhla, ať ji u sebe „necháme pár měsíců bydlet“. Samozřejmě zadarmo. A ujišťovala nás, že jí pár měsíců stačí, aby si všechno srovnala.
Ale já Aničku znám. Z těch pár měsíců by se hravě stalo osm let. A náš nový byt by během chvíle vypadal jako po nájezdu vandalů. Pak by se určitě urazila, že jsem lakomá a nechci pomoct vlastní sestře. Proto jsem jí hned řekla jasné „Ne“. A bylo to to nejlepší rozhodnutí. Anička se naštvala, začala mazat na telefoně stížnosti po rodině, představovat nás jako bezcitné a poštvávat syna proti všem.
Ale už se nenechám manipulovat. S manželem pracujeme, budujeme svou budoucnost. Nelétali jsme k moři, nekupovali značkové oblečení – šetřili jsme. Nejsme povinni platit za něčí lenost a lehkomyslnost.
Dodnes nechápu – jak může někdo sedm let žít bez jediné myšlenky na závěr? Myslela si, že bude u tchýně bydlet navždy? Čekala, že jí některý z příbuzných hodí klíče od dalšího bytu? A to nejhorší – ten pocit, že jí všichni něco dluží. Dokonce i její vlastní dítě se stalo figurkou v představení zvaném „Já chudák, opuštěná, vyhánějí mě.“
Co s takovou sestrou? Mám s ní vůbec zůstat v kontaktu, nebo je čas udělat tlustou čáru? Už nemám sílu být pro ni „ta, co jí dluží“.