Sedm let pod střechou tchyně: Proč si moje sestra myslí, že jí všichni něco dluží
Moji mladší sestru se jmenuje Lucie. Odjakživa uměla hrát roli oběti. Všechno jde špatně, všechno je těžké, všichni jsou na vině – jenom ne ona. Nikdy neřeší problémy, raději čeká, až někdo jiný vše zařídí za ni, i kdyby měl kvůli tomu opustit vlastní povinnosti. Laskavě řečeno, celý život žije v režimu „všichni mi něco dluží“.
Hned po škole se Lucie vdala. A neřeknu, že neměla štěstí – naopak dostala šanci, o které mnohé ženy sní. Její tchyně, paní Alena, byla laskavá a rozumná žena. Měla byt po rodině, který původně chtěla pronajímat, ale místo toho ho nabídla mladým, aby tam mohli bydlet zdarma. Sama zůstala ve svém starším bytě na okraji Prahy, jen aby jim pomohla našetřit na vlastní bydlení. Jenže taková velkorysost se často setká s nevděkem.
Lucie nikdy nebyla pracovitá. Ráda trávila dny na gauči u seriálů, s kávou a sociálními sítěmi. Jít po škole do práce? Proč, když může rychle otěhotnět a jít na mateřskou? A tak se stalo – za rok už vozila kočárek, a než se nadála, její muž podal žádost o rozvod a zmizel. Zůstala sama. A kdo ji vzal pod svou střechu? Samozřejmě tchyně.
Paní Alena jí znovu vyšla vstříc – dovolila jí zůstat v bytě, dokud se Lucie „nepostaví na vlastní nohy“. Pro tchyni to znamenalo: najít si práci, našetřit alespoň na hypoúvěr a postupně se osamostatnit. Ale Lucie to chápala jinak: odpočívat, dokud ji někdo nevyhodí.
Tchyně jí pomáhala, jak mohla – hlídala vnuka, kupovala hračky, přispívala na jídlo. Ale Lucie místo šetření létala na dovolenou, kupovala značkové oblečení a chlubila se na Instagramu novými kabelkami a líčením. Byt mezitím dál užívala zadarmo. Její bývalý manžel nezahálel – vzal si hypotéku, znovu se oženil, měl svůj život v pořádku. Ale moje sestra jako by si myslela, že ona může jen sedět a čekat, až se o ni všichni postarají.
Uteklo sedm let. A paní Alena, která mezitím šla do důchodu, jí připomněla, že byt původně chtěla pronajímat, aby měla alespoň nějaký příjem. Zdvořile požádala Lucii, aby začala uvažovat o odstěhování. A hádejte, co následovalo? Moje sestra předvedla představení, kterému by závidělo i Nákldadové divadlo. S křikem a pláčem tvrila, že ji vyhazují s dítětem na ulici. Samozřejmě to dělala před synem a v přítomnosti bývalého manžela.
Nikdo ji nevyháněl. Naši rodiče bydlí ve velkém domě na předměstí, kde by pro Lucii a její dítě měli vlastní pokoj. Jenže tam nechce. Proč? Protože by musela občas pomáhat s domácností, uklízet po sobě a vstávat dřív – a ona si zvykla na volný život. Tak se rozhodla přehodit starosti na mě.
S manželem jsme teprve nedávno splatili první splátku hypotéky, udělali rekonstrukci a začali byt pronajímat. Výnos z nájmu pokrývá naše měsíční splátky. Zatím bydlíme v jeho starém bytě. Lucie se to dozvěděla a bez skrupulí navrhla, že by u nás „mohla chvíli bydlet“. Samozřejmě zadarmo. A ujišťovala, že za půl roku si všechno zařídí.
Ale já Lucii znám. Půl roku by se snadno protáhlo na osm let. A náš nový byt by za pár měsíců vypadal jako po vpádu vandalů. Pak by začala nadávat, že jsem lakomá a nepomůžu vlastní sestře. Tak jsem hned řekla jasné „Ne“. A bylo to to nejlepší rozhodnutí. Lucie se naštvala, začala volat příbuzným, vykreslovat nás jako bezcitné lidi a poštvávat proti nám i svého syna.
Ale už se nenechám manipulovat. S manželem pracujeme, budujeme si budoucnost. Nejezdili jsme k moři, nekupovali drahé oblečení – šetřili jsme. Nejsme povinni platit za cizí lenost a lehkomyslnost.
Dodnes nechápu – jak může někdo sedm let žít, aniž by pomyslel na zítřek? Myslela si, že v tchynině bytě zůstane navždy? Nebo čekala, že jí příbuzní seženou další? A to nejhorší – ten pocit, že jí všichni něco dluží. I její vlastní syn se stal jen figurkou v představení zvaném „Já chudák, všichni mě opouštějí“.
Co s takovou sestrou? Mám s ní udržovat kontakt, nebo raději udělat tlustou čáru? Unavilo mě být pro ni jen „tím, kdo jí něco dluží“.