Hele, musím ti něco povyprávět, protože pořád nemůžu uvěřit, jak se to semlelo.
Makala jsem ve stejné firmě v Praze sedm let.
Začínala jsem tam jako asistentka a postupně jsem se vypracovala až na koordinátorku administrativního oddělení.
Pak jsem tam díky tomu, že jsem jí doporučila, přivedla svoji nejlepší kamarádku Evu.
Byla tam asi o dva roky později než já.
Všechno jsem ji zaučovala, vysvětlovala jí naše interní systémy, seznamovala ji s lidma, no prostě kompletní servis.
A hlavně jsem ji v začátcích kryla, když něco pokazila, aby ji náhodou hned nevyhodili.
Vždycky jsme spolu chodily na obědy a v pátek večer na víno, důvěřovala jsem jí jako málokomu.
No a asi před půl rokem oznámili, že se otvírá manažerská pozice.
Můj šéf mi řekl, že patřím mezi žhavé favority.
Tak jsem začala chodit do práce o něco dřív, zůstávala jsem déle, brala jsem si na starost další projekty.
Celou dobu mi Eva pořád opakovala: Ta pozice je tvoje, zasloužíš si ji. Svěřovala jsem se jí se vším dokonce jsem jí řekla i svoje plány k tomu pohovoru.
V den pohovoru jsem ji ale zahlídla čekat před kanceláří šéfa.
Nic mi předtím neřekla.
Jen se na mě podívala a povídá: Rozhodla jsem se to taky zkusit. Snažila jsem se na to nemyslet a nebrat to osobně.
Ale za týden přišlo vyhlášení šéfová je ona.
Seděla jsem pak u stolu, čučela do monitoru a totálně jsem nevěděla, co si počít.
Začala jsem si pak všímat divných věcí.
Jako nová šéfka začala měnit způsoby práce, který jsem zaváděla já.
Některý moje úkoly mi vzala, nutila mě dělat nesmyslné reporty.
Kolega mi říkal, že všude hlásí, že prý nejsem dost vůdčí typ, a že spoustu nápadů, které prezentuje jako své, jsou ve skutečnosti moje ty, co jsem jí sdílela.
Jednou jsme šly na kafe a já už jsem to prostě musela vědět, tak jsem ji narovinu řekla: Proč jsi to o mně řekla? A ona na to: Tohle je práce, ne kamarádství.
Musela jsem si tu pozici pojistit. Připomněla jsem jí všechno, co jsem pro ni udělala, a ona jen odpověděla: To byl tvůj výběr.
Nikdo tě k tomu nenutil.
Od té doby je to fakt k nevydržení.
Mluví se mnou chladně, opravuje mě před ostatníma, přiděluje mi naprosto nesmyslné úkoly.
Domů chodím celá rozhozená, uplakaná a úplně bez energie.
Nejradši bych s tím sekla, ale zároveň jsem naštvaná, že bych odešla bez jediného slova.
Tak teď řeším dilema mám to ještě nějak prokousnout kvůli výplatě (každý měsíc je to těch pár desítek tisíc korun), anebo radši odejít a začít někde od znova?
Co bys udělala ty na mém místě?
Tohle bych nikdy nečekala…