Společná kuchyně a líná švagrová
Bydlíme s Antonínem v jeho domě – no, abych byl přesný, není to úplně jen jeho. Kromě nás tu žije jeho mladší bratr Pavel a jeho žena Kateřina. Máme společnou kuchyni, jídlo nakupujeme dohromady, vaříme se střídáme a účty rozdělujeme napůl. Zní to jako ideální soužití, že? Jenže Kateřina, naše milá švagrová, se zdá být přesvědčená, že domácnost není její starost. Neumyje ani lžičku, neoloupe brambory, a já jsem už na pokraji toho, jí jí dát do ruky koště a říct: „Vítej v reálném světě!“ Ale zatím se držím, i když moje trpělivost mizí rychleji než máslo na pánvi.
Dům zdědili Antonín a Pavel po rodičích, a když jsme se vzali, rozhodli jsme se žít všichni spolu – je to levnější a navíc je tu dost místa. Neměl jsem námitek: Pavel je klidný chlapík, pracuje v autoservisu a doma skoro nebývá. Ale s Kateřinou… To je složitější. Když se s Pavlem brali, myslel jsem si, že je jen ostýchavá a nechce se vměšovat do společných záležitostí. Po půl roce mi ale došlo, že ostych s tím nemá nic společného. Kateřina je prostě přebornice v tom, jak se vyhnout jakékoli práci. Dokáže celé hodiny sedět v pokoji, projíždět telefon nebo si lakovat nehty, zatímco já v kuchyni vařím večeři pro čtyři.
Náš systém je jednoduchý: jídlo kupujeme společně, vaříme po kole. Já s Antonínem máme na starost půlku týdne, Pavel málokdy připraví maso nebo své slavné chlebíčky, ale Kateřina… No, její „vaření“ znamená objednat si pizzu nebo postavit na stůl jogurt s nápisem „večeře je hotová“. A i kdyby jen nerada vařila, ale ona si ani neumyje vlastní nádobí! Jednou jsem si spočítal: za týden umývám hromady talířů, z nichž polovina jsou její kávové šálky s nedopitým latté. A když ji požádám, aby po sobě uklidila, kouká na mě jako na mimozemšťana a říká: „Ach, Honzo, já zapomněla, udělám to zítra.“ Zítra? To zítra nikdy nepřijde!
Zkoušel jsem si promluvit s Antonínem. „Tondo,“ říkám, „tvoje švagrová z nás dělá služku. Nemohl by s ní Pavel promluvit?“ Antonín se jen zasmál: „Honzo, nedělej z toho vědu, Kačenka prostě není zvyklána domácnost. Vždyť je z města, její máma všechno dělala za ni.“ Z města? A já snad vypadl z vesnice? Takéž jsem vyrostl ve městě, ale to mi nebrání loupat brambory nebo mýt podlahu. Když jsem to naznačil Pavlovi, jen pokrčil rameny: „Kačka je, jaká je. Nechce vařit – nenuť jí.“ Nenuť? A kdo pak bude krmit celou tu partu, když já také začnu „nechtít“?
Před pár dny se stal případ, který mě dorazil. Vařil jsem svíčkovou – poctivou, se smetanou, jak ji má Antonín rád. Dvě hodiny jsem s tím dřel, prostřel stůl a volal všechny k jídlu. Kateřina sestoupí, nabere si plný talíř a povídá: „Honzo, proč je ta omáčka tak řídká? Měla by být hustší.“ Málem mi vypadla vidlička z ruky. Řídká? To jsem já stál dvě hodiny u sporáku, abych slyšel, že moje svíčková „není ono“? A ona ani nepoděkuje, sní to a nechá talíř na stole. Tehdy jsem vybuchl a řekl: „Káťo, když nechutná, vař si sama.“ Jen se na mě ušklíbla: „Ale vždyť já to neumím, Honzo, ty to děláš líp.“ Líp? Takže teď jsem oficiálně šéfkuchař tohoto domu?
Začal jsem přemýšlet, co dělat. První varianta – vyhlásit stávku. Přestat vařit, uklízet, nakupovat jídlo. Uvidíme, jak se Kateřina bude tvářit, až v ledničce zbude jen její jogurt. Ale vím, že Antonín s Pavlem začnou reptat, a já se nechci s manželkou hádat kvůli ní. Druhá možnost – promluvit si s ní narovinu. Říct: „Kačko, toh se není hotel, buď pomáhej, nebo jez v restauraci.“ Jenže bojím se, že zase předstírá, že nerozumí, nebo si bude u Pavla stěžovat, a on to obrátí proti mně. Třetí možnost – smířit se s tím. Ale to není můj styl. Nehodlám být služebníkem ve vlastním domě.
Občas sní o tom, že bychom s Antonínem pronajali byt a odstěpovali se. Ale dům je Antonínovo dědictví, má jej rád, a já si k němu také přirostl: je tu zahrada, veranda, je tu útulno. Nechci kvůli Kateřině odcházet z tohoto místa. Zkoušel jsem i chytrou taktiku: navrhl jsem rozdělit kuchyni na „zóny odpovědnosti“. Každý ať má na starost své jídlo a nádobí. Kateřina jen kývla a pokračovala v pití kávy z mého hrnku. Vypadá to, že je prostě neprůstřelná.
Kamarádek, když jsem si stěžoval, mi poradila: „Honzo, dej jí konkrétní úkol. Řekni, že v úterý vaří ona, a hotovo.“ Zkusil jsem to. Určil jsem Kateřině den, a ona na to: „Ale Honzo, v úterý mám program, nechceš to radši udělat ty?“ Program? Projíždění Instagramu? Už jsem připravený pověsit v kuchyni rozhraní a napsat: „Kačko, tvůj den – buď pizza, nebo hlad.“ Třeba ji to konečně probudí.
Zatím se snažím nevybuchovat. Vařím, uklízím, ale vždycky, když vidím její špinavý šálek, představuji si, jak ji věnuji medaili za „mistrovství v lenošení“. Antonín slibuje, že se s Pavlem promluví, ale nevěřím, že to pomůže. Kateřina je jako kočka, která chodí, kam se jí zachce, jenže jí z mé misky. Ale najdu způsob, jak ji dostat na správnou míru. Tento dům je náš, a nenechám jednu línou švagrovou proměnit ho v zónu jejího pohodlí. Zatím si jen přeji, aby si alzpoň jednou umyla vlastní talíř. Sny se přece plní, ne?
