Společná kuchyně a líná snacha
Bydlíme s Antonínem v jeho domě – tedy, abych byla přesná, ne tak úplně v jeho. Kromě nás tu žije jeho mladší bratr Pavel a jeho žena Zdenka. Máme jednu společnou kuchyni, jídlo nakupujeme dohromady, vaříme se střídáme a účty dělíme napůl. Zní to jako ideální soužití, že? Jenže Zdenka, naše drahá snacha, se nejspíš rozhodla, že domácnost není její starost. Neumyje ani lžíci, neoloupe brambory, a já jsem už na pokraji, abych jí podala koště a řekla: „Vítej v reálném světě!“ Ale zatím se ovládám, i když moje trpělivost mizí rychleji než máslo na pánvi.
Dům zdědili Antonín s Pavlem po rodičích, a když jsme se brali, rozhodli jsme se žít všichni spolu – je to levnější, a navíc je dům velký, místa je dost. Náměty jsem neměla: Pavel je klidný chlapík, pracuje v autoservisu, doma skoro není. Ale Zdenka… S tou je to složitější. Když se s Pavlem brali, myslela jsem si, že se jen stydí a nechce se plést do společných věcí. Ale uplynulo půl roku a já pochopila: stydlivost s tím nemá nic společného. Zdenka je prostě přebornice v úniku před jakoukoliv prací. Dokáže hodiny sedět ve svém pokoji, projíždět telefon nebo si lakovat nehty, zatímco já v kuchyni vařím večeři pro čtyři.
Náš systém je jednoduchý: jídlo kupujeme společně, vaříme po dnech. Já s Antonínem máme na starost půlku týdne, Pavel občas udělá maso nebo své oblíbené chlebíčky, ale Zdenka… No, její den nastane, když si objedná pizzu nebo postaví na stůl jogurt s nápisem „večeře hotová“. A to by ještě šlo, kdyby jen nerada vařila, ale ona si ani neumyje nádobí po sobě! Jednou jsem si spočítala: za týden umyji hory talířů, z nichž polovina jsou její hrnky od kávy s nedopitým latté. A když ji požádám, aby to uklidila, kouká na mě jako na mimozemšťana a říká: „Jé, Aleno, já zapomněla, udělám to zítra.“ Zítra? To zítra nikdy nepřijde!
Zkoušela jsem to probrat s Antonínem. „Tondo,“ říkám, „tvá snacha si z nás dělá služky. Nemohl by s ní Pavel promluvit?“ Antonín se jen zasměje: „Aleno, nedělej drama, Zdenka prostě není zvyklá na domácnost. Vždyť je z města, její máma všechno dělala za ni.“ Z města? A já snad utekla ze statku? Taky jsem vyrostla ve městě, ale to mi nebrání loupat brambory a mýt podlahu. Pavel, když jsem mu to naznačila, jen pokrčil rameny: „Zdenka je taková, jaká je. Nechce vařit – nenuť ji.“ Nenuť ji? A kdo pak bude krmit tuhle bandu, když já taky začnu „nechtít“?
Minulý týden se stalo něco, co mě dorazilo. Vařila jsem guláš – pořádný, s hovězím, jak má Antonín rád. Dřela jsem u toho dvě hodiny, prostřela stůl, volám všechny k jídlu. Zdenka přijde, naloží si plný talíř a povídá: „Aleno, proč je to maso tak tuhé? Měla jsi ho déle dusit.“ Málem mi vypadla vidlička. Tuhé? To já, že jsem stála u plotny dvě hodiny, abych slyšela, že můj guláš „není takový“? A ona ani nepoděkovala, snědla to a odešla, nechala talíř na stole. Tenkrát mě to tak naštvalo, že jsem vyjela: „Zdenko, když se ti to nelíbí, vař si sama.“ Jen pronesla: „No, já to přece neumím, Aleno, ty to děláš líp.“ Líp? To jsem teď oficiálně šéfkuchařka tohoto domu?
Začala jsem přemýšlet, co dělat. První možnost – vyhlásit stávku. Přestat vařit, uklízet, nakupovat. Uvidíme, co si Zdenka začne zpívat, až v lednici zbyde jen její jogurt. Ale vím, že Antonín s Pavlem začnou reptat, a já se s manželem nechci hádat kvůli ní. Druhá možnost – promluvit si s ní na rovinu. Říct: „Zdenko, nejsme v hotelu, buď pomáhej, nebo jez v restauraci.“ Ale bojím se, že zase bude dělat, že nerozumí, nebo se začne u Pavla litovat a on mě bude obviňovat. Třetí možnost – smířit se s tím. Ale to není můj styl. Nehodlám být služka ve vlastním domě.
Občas si představuju, že bychom s Antonínem našli pronájem a odstěhovali se. Ale dům je Antonínův odkaz, má ho rád, a já si k němu taky přirostla: je tu zahrada, veranda, je to tu útulné. Nechci kvůli Zdence přijít o místo, které nám něco znamená. Zkoušela jsem i to: navrhla jsem rozdělit kuchyň na „zóny odpovědnosti“. Každý ať má na starost své jídlo a nádobí. Zdenka jen pokývla a dál popíjela kávu z mého hrnečku. Vypadá to, že je prostě neprůstřelná.
Kamarádka, když jsem si jí postěžovala, poradila: „Aleno, dej jí konkrétní úkol. Řekni, že ve středu vaří ona, a hotovo.“ Zkusila jsem to. Určila jsem jí den, a ona na to: „Jé, Aleno, já ve středu něco mám, můžeš ty?“ Něco má? Projíždět internet? Už jsem tak naštvaná, že bych jí nad linku pověsila rozvrh s poznámkou: „Zdenko, tvůj den – buď pizza, nebo hlad.“ Třeba by ji to konečně probralo.
Zatím se jen snažím nevybuchnout. Vařím, uklízím, ale pokaždé, když vidím její špinavý hrnek, představuju si, jak jí předávám medaili za „mistrovství v zahálce“. Antonín slibuje, že s Pavlem promluví, ale nevěřím, že to pomůže. Zdenka je jako kočka, která chodí, kam se jí zlíbí, jenže jí z mé misky. Ale já najdu způsob, jak ji přimět k pořádku. Tenhle dům je náš, a nenechám jednu línou snachu, aby z něj udělala svou pohodlnou zónu. Mezitím si jen přeju, aby jednou, jen jednou, umyla po sobě talíř. Sny se přece plní, ne?