Balení, potkala jsem svoji první lásku, oznámil manžel. A za hodinu sám stál u dveří s taškou
Jan se vrátil ze srazu spolužáků v neděli večer. Martina zrovna oplachuje poslední talíře.
Manžel je nějaký jiný. Vypadá nadšeně, skoro září. Jako by mu právě povýšili nebo vyhrál v loterii. Martina se po něm koutkem oka podívá a pomyslí si: Takže se mají dobře.
Jan nic neříká. Vyslékne se a zaleze do postele.
Ráno sedí v kuchyni s pohledem člověka, který právě udělal zásadní životní rozhodnutí. Ruce složené na stole, výraz vážný. Martina mu postaví kávu a zadívá se do lednice je třeba zužitkovat zbylé karbanátky. A právě tehdy to přijde.
Marti. Musíme si promluvit.
A je to, pomyslí si Martina. Ta věta. Předmluva ke všemu špatnému, co v životě existuje.
Včera jsem potkal Lidušku. Pamatuješ, vyprávěl jsem o ní. První láska.
Martina si na Lídu pamatuje. V konverzacích se objevila jednou za pár let, většinou když měl Jan upito a byl trochu sentimentální. Byli jsme tak mladí. Prostě příběh jako každý jiný.
Povídali jsme si. Dlouho. A Marti, začni si balit věci.
Martina se otočí. Karbanátky zůstávají na polici.
Cože?
Rozhodli jsme se být spolu. Já a Lída. Chápeš?
Martina jen chvíli hledí na manžela.
Byt je beztak můj, dodává Jan pro jistotu tónem, jakým se říká a konec debaty. Budeš si muset něco najít.
Martina dává karbanátky zpátky do lednice a opatrně zavírá dveře, aby nespadl magnet s obrázkem z Chorvatska.
Už máš jasno? zeptá se tiše.
Ano.
Přikývne. Odsune se do ložnice.
Martina sedí na kraji postele a dívá se do stěny, kde visí kalendář s koťaty, který koupili v lednu na tržnici, protože něco koupit chtěli a tenhle stál šest set korun. Leden už dávno pryč, únor taky, koťata pořád visí. Zrzavé koťátko s mašlí na ni kouká skoro filosoficky.
Tak takhle to je, běží Martině hlavou.
Dvacet let žila s člověkem, který teď sedí v kuchyni a čeká, až začne balit kufr. Dvacet let života je hodně.
První pronajatý byt v Praze-Letňanech, kde kapala voda z kohoutku a v noci křičel soused Mirek.
To krach firmy, když Jan chodil tři měsíce jak stín a Martina dělala, že si nevšímá, jak pije večer na balkoně.
To ta nemocnice, kam ho v noci vezla s akutním slepým střevem a doktor pak řekl: Ještě hodina a bylo by pozdě. To byla její třídní oslava, učila češtinu, když Jan přišel s květinou do dveří, trochu nesvůj, ale celý šťastný. To všechno BYLO. A najednou to nic neznamená.
Martina vstane. Projde se pokojem. Zastaví se u skříně.
Na horní polici skříně, v rohu, leží dokumenty.
Jan stále sedí za stolem a nejspíš píše Lídě, protože se občas usmívá. Úsměv je trochu rozpačitý, trochu vítězoslavný. Jako když někdo čeká potlesk za něco, co právě udělal.
Martina usedá. Položí před něj štos papírů.
Bereš už doklady? zeptá se Jan opatrně.
Ne. Chci ti ukázat něco.
Otevře složku.
Marti, ne teď…
Chvilku mlč.
Martina najde správný dokument. Položí ho před něj.
Je to předmanželská smlouva. Před patnácti lety, když Jan rozjížděl první podnikání se stavebninami, právník jí to doporučil. Jan tehdy mávl rukou: To jsou jen formality. Jsme přece rodina. Martina podepsala sama u notáře a donesla kopii domů.
Jan jen pokývl a založil papír do zásuvky. Martina ho pak nenápadně přemístila do skříně.
Nebyla žádný stratég. Jen svědomitá.
Mimochodem, to podnikání ty stavebniny, velké plány na roky dopředu vydrželo přesně čtrnáct měsíců a zhroutilo se. Dlužívali dost. Tehdy Martina navrhla byt prodat, splatit všechno najednou. Jan odmítl. Řekl: zvládnu to. A nakonec to opravdu zvládl, ne za tři měsíce, ale za šest let. Malými splátkami. Martina celých těch šest let učila i na půl úvazku navíc.
Jan čte smlouvu.
Martina si dolije vychladlou kávu.
Počkej, říká Jan. Hlas má tichý a opatrný. Tady je
Ano, kývne Martina.
Že byt je u rozvodu tvůj.
Ano.
Ale jak…
Znovu čte. Položí papír na stůl.
Martina nic neříká. Nechává ho číst měl na to patnáct let.
A ty dluhy? zeptá se.
Dluhy z podnikání tvoje. Čtvrtý bod.
Jan mlčí. Na displeji mu bliká zpráva asi Lída. Neodpovídá jí.
Marti, řekne tiše.
Ano?
Udělala jsi to schválně? Všechno schováváš účelově?
Martina zamyslí. Upřímně odpoví:
Ne. Jen neschovávám papíry.
Je to pravda. Martina schraňuje všechno účtenky, záruční listy, návody ke spotřebičům, které už nefungují, potvrzení od lékaře z dob pradávných. Taková je.
Jan znovu sklání oči k papíru. Pak kouká z okna.
Martina složku zavře, odnáší šálek do dřezu, pak se otočí:
Jane, jeden z nás by si měl opravdu něco najít, řekne klidně. Máš pravdu.
A odejde do pokoje.
Jan zůstane v kuchyni ještě dvacet minut.
Třeba třicet. Martina nesleduje. Uklízí, skládá knihy, které týdny ležely na zemi. Přesouvá muškát z parapetu na poličku. Utírá prach. Když jsou ruce zaměstnané, hlava tolik nemyslí.
Jan se objeví ve dveřích.
Marti
Otočí se. Drží v ruce právě tu smlouvu. Jako kdyby šlo o něco, co ho může zachránit. Nebo taky ne.
Marti, počkej. Promluvme si.
Klidně, řekne Martina. Bez emocí.
Ta smlouva bylo to dávno. Jiná doba. Ani jsme nemysleli, že
Že co?
Jan mlčí. Neví, jak větu dokončit. Že je nenapadlo, že se rozejdou? Že smlouva bude důležitá? Že vůbec mysleli?
Notář to potvrdil, řekne Martina. Vše je platné. Ověřovala jsem to.
Kdy?
Před pěti lety. Jen tak, pro jistotu.
Jan ji sleduje pohledem člověka, který si teď uvědomil, že situaci dávno podcenil.
Ty jsi to plánovala?
Martina se na chvíli zamyslí.
Ne. Jsem jen svědomitá, zopakuje.
To je opět pravda. Před pěti lety volala kvůli dědictví po mamince a zeptala se i na tu smlouvu. Notář řekl: Platí, nemusíte mít starosti. Martina jen přikývla a zapomněla. Až do dnešního rána.
Jan se vrací do kuchyně. Slyší, jak tam přechází. Pak ticho, poté šramotí nádobí.
Martina dojde do kuchyně a zapne konvici.
Jane, kam vlastně půjdeš?
Jan se na ni podívá.
Ticho.
Už rozumím, řekne Martina.
Zjevně si Jan tu scénu představoval jinak. Řekne své, Martina pláče a odejde k jedné z kamarádek. Byt zůstane jemu, Lída přijde. Vše jasné.
Že by Martina mohla vytáhnout takový zapomenutý papír, to v jeho scénáři nebylo.
Konvice syčí. Martina zalévá čaj.
Já nikam nejdu, prohlásí. To je můj byt, zůstávám tu.
Jan mlčí.
A já?…
Za Lídou, připomene Martina. Chtěli jste být spolu.
O Lídě právě teď Martina nemyslí zle. Ani nijak zvlášť je to člověk z cizího příběhu, který si Jan sestavil na srazu spolužáků při Proseccu a vzpomínkách na mládí. V tomhle příběhu je Martina překážkou.
Tak to prostě chodí.
Ona začne Jan, zase se odmlčí.
Co?
Zatím o tom vlastně neví. Konkrétní jsme nebyli. Není úplně připravená.
Martina postaví šálek.
Jane.
Co?
Ty jsi mi řekl, že mám balit věci, ještě než sis vůbec ujasnil, kam půjdeš?
Mlčí. Podle výrazu je jasné, že přesně tak to bylo.
Někteří muži dělají velká rozhodnutí s vervou, detaily domyslí později.
Martina vstane, vezme z výšky hnědou cestovní tašku a položí ji na stůl.
Tady, řekne. Vezmi si, co potřebuješ.
Marti
Jane. Rozhodl jsi. Já to akceptovala. Tak naplň svoji vizi.
Jan se dívá na tašku. V tu chvíli se v něm něco zlomí.
Začne balit.
Martina sedí v kuchyni. Slyší, jak ve skříni rachotí ramínka, jak skřípe zásuvka od prádelníku, zacinká holicí strojek.
Dvacet let. A věcí nabalil na jednu cestovní tašku.
Za hodinu Jan stojí v předsíni s taškou v ruce. Ve tváři má výraz člověka, co sice neodvolává, ale jinak si situaci představoval.
Marti, říká. Ozvu se ti.
Jasně, souhlasí Martina.
Kvůli rozvodu a tak.
Ozvi se.
Ještě chvíli postává u dveří. Asi čeká na pláč, prosby, scénu… Ale nedůstává se ničeho.
Jan otevře dveře a zmizí.
Za tři týdny přinese zprávu od bývalé kolegyně, paní Jarmily, která ví o všem. Janovi s Lídou to nejde.
Lída totiž dál bydlí u sestry jednopokoják, sestra s manželem a dvě děti. Romantika je fuč. Jan tam nešel. Našel si pokoj u paní v Nuslích, nesmí kouřit, návštěvy musí hlásit.
Když se Lída doslechla, že byt Jan nemá a zůstane to tak, její vřelost rychle opadla. Muž, který opouští vše kvůli lásce, je hezčí fantazie než realita s taškou a dluhy. První láska vypadá lépe z dálky. Zblízka je to jiné.
Martina všechno vyslechla, nalila Jarmile čaj.
A jak ti je? ptá se s pohledem připraveným soucítit, jak dlouho bude třeba.
Dobře, řekne Martina.
Opravdu to myslí. Za ty tři týdny se přihlásila na masérský kurz chtěla už dlouho, jen to odkládala. Volala kamarádce Daně, s níž se tři roky neviděla sešly se, seděly v kavárně, povídaly čtyři hodiny. Koupila si permanentku do bazénu. Drobnosti. Ale přesně z nich se skládá život.
Občas večer, když je v bytě ticho, myslí na Jana. Bez záště. Jen tak. Přistihla se, že je ráda, že si sám otevřel ty dveře. Sama by je možná nechala zavřené ještě dlouho.
Na stěně pořád visí kalendář s koťaty. Leden, únor, zrzavé koťě s mašlí vše na místě. Martina se na něj podívá a pomyslí, že by měla konečně otočit list na aktuální měsíc.
Pak si řekne má čas.