Vysokoškolská léta mě spojila s Eliškou; byly jsme tehdy nerozlučné. Čas nás však rozdělil já jsem se odstěhoval do Brna se svou ženou, zatímco Eliška zůstala v Praze. Naštěstí díky internetu jsme mohli obnovit kontakt a začali jsme si znovu psát. Právě při těchto dopisech mi Eliška vyprávěla zajímavý příběh svého zetě.
Eliška má dceru Adélu. Otec dítěte ji opustil krátce po narození, a tak se Eliška musela spolehnout jen na sebe. Dělal vše pro to, aby Adéle nic nechybělo a její život byl lepší než ten, který měla její matka. Po maturitě a studiu medicíny Adéla nastoupila do fakultní nemocnice na Vinohradech, kde poznala mladíka jménem František. Nejprve na Elišku František nijak zvlášť nezapůsobil neměl vysokou školu a přišel jí až moc obyčejný. Přesto byl milý a přátelský. Eliška si ve skrytu srdce přála, aby si toho Adéla časem všimla sama a vztah ukončila.
Jenže zanedlouho přišla zpráva, že Adéla s Františkem plánují svatbu. Rozhodli se pro skromný obřad v rodinném kruhu, což Elišku rozčílilo pořád doufala, že její dcera brzy prohlédne a od Františka odejde. Sama se rozhodla svatbu ignorovat, vymluvila se na nemoc, a moc se o Františkův život a jeho rodinu nezajímala.
Adéla se svým mužem Elišku často navštěvovala. Vařila jim obyčejná jídla někdy jen ohřála zbytky, někdy přinesla suchý chléb či vyvařené kotlety, nebo připravila nevzhledný pekáč. Adéla většinou skoro nic nesnědla, zato František měl vždycky velký hlad a vše snědl bez jediného slova stížnosti. Vždy jí za jídlo srdečně poděkoval a byl vděčný. Tahle jeho vděčnost mě Elišky dojala, ale pochybnosti o něm přetrvávaly.
Jednoho večera, když Adéla koukala na televizní noviny a František večeřel, pochválil ji za výborný pekáček. Eliška to považovala za úsměvné a zmínila, že podobné jídlo jedl snad každý v mateřské škole. František jí tehdy klidně odpověděl, že v jeho školce bývalo něco jedlého výjimečně, a při zmínce o jeho dětství se Eliščiny oči zalily slzami. V tu chvíli Eliška pocítila stud a lítost za to, jak se k němu od začátku stavěla.
Ode dneška se Eliška rozhodla, že při přípravě jídel si na Františka dá záležet nejvíc ze všech. Teprve v tu chvíli viděla, jak moc dobrého v jeho srdci je. Z jediné jeho věty pochopila, že její předchozí postoj byl nespravedlivý, a jejich vztah se skutečně změnil. Dodnes si z toho beru poučení nikdy nesoudit člověka podle povrchních dojmů nebo životopisu, ale podle jeho upřímnosti a vděčnosti.