Biruk
Ach, ty jsi teda vážný, Vladimíre Smutný! Nepřekvapuje mě, že ti říkají Vlk samotář! Usmát se na tebe, to je pomalu větší rarita, než najít hříbka v únoru. Člověk by si myslel, že tě někdo zamrazil. Copak tě život tolik nebaví, nebo co to s tebou je?
Božena ještě chvíli brblala u pokladny jediného večerky v Hrdlořezích, ale Vladimír už ji neposlouchal. Schoval nákup do plátěné tašky, zastrčil drobné koruny do peněženky a zamířil ke dveřím.
Tvoje Lenka se před pár dny přijela ukázat k matce. Přivezla kluka. Slyšíš, Vladimíre? A nemůže to snad být i tvůj kluk? Fakt bys chtěl, aby byl na světě za sirotka? Je ti dost podobný!
Ta poslední věta ho zastihla už mezi dveřmi. Málem zakopl o prah pod starou rohožkou, ale neotočil se. K čemu by to bylo? Stejně člověk nic nevysvětlí. Všichni ve vsi všechno vědí a co ne, to si rádi dopleteme. A vysvětlovat cizím? Kdepak, to nechám jiným. Jsou to naše soukromé věci s Lenkou. Do toho cizím nosům nic není.
Slunce pálilo, až by jeden zapochyboval, zda je to vůbec jaro. Hřejivé paprsky Vladimíra na chvíli obměkčily až si musel přimhouřit oči. Jenže sotva vyšel z krámu, něco ho vytrhlo z rozjímání.
Bacha!
Chlapec, co na Vladimíra zavolal, se rozběhl ke schodům a popadl dvě malá štěňata, která dováděla u botníku.
Nesmíte je zašlápnout, pane!
Měl oloupaný nos, tmavé oči až podezřele podobné Vladimírovým a odstávající uši, co jako by byly v Hrdlořezích dávkou z porodnice. Podoba tu opravdu byla! Také drbny nelhaly. Vladimir ale bezpečně věděl, že kluk, co ho tak zkoumavě sledoval, není jeho syn. Příbuzný ano, potud by člověk hádal, ale ne tak blízký.
Nechcete štěně? Kouknete na ty tlapy! Skoro jak vlk. Z toho bude jednou pořádný pes.
Vlado jen zakroutil hlavou, jako že děkuje nechce, a odbelhal až za roh, do ulice o tři domy blíž, i když to nebylo po cestě. Tam mu najednou došel dech i síly. Opřel se o plot paní Smetanové a zůstal lapavě funět, nevěda, co dál.
Za co? Proč se Lenka znovu přitáhla? Proč přivezla toho kluka, co by mohl být kdyby bývalo? Že by ji nakonec Petr přece jen opustil?
Myšlenky se mu ve vzdušnu hádaly a srdce začalo klapat jako rozbitý metronom. Paměť, mrcha, nevymažeš. Nelze poručit ani v rodině bouchnout do stolu. A někdy možná by to bylo lepší. Ale nebyl ten typ.
Z vratek se vyklonila paní Libuše Smetanová, překvapeně zvedla obočí a hned se vrhla na pomoc.
Panečku, Vladimíre! Co to s váma je? Počkejte, pomůžu! Nebo radši zavolám Ilju?
Libuše mu vrazila paže pod lokty a Vladimír otevřel oči.
To je dobrý, Libuško. Jsem v pořádku… za chvíli
Ale prosím tě! Kam bys lezl? Pojď, opři se o mě. Tak! Hezky, pomaličku. No vidíš. Kristepane, to je chlap jak hora a bude si ničit srdce! Komu tě pak mám přenechat? Sestře? Tobě ne! Já ti změřím tlak a dávám ti injekci. Budeš svěží jak čerstvá okurka z tržnice. Šup!
Cítil se beztak jak na kaši, ale Libuše ho dotáhla skoro přes celý dvůr, nohama moc nemotal. Zabouchla vrátka, zavolala na Ilju a dál už měl Vladimír okna.
Probral se až na pohovce v jejich obýváku. Na hrudi leželo něco těžkého. Lekl se záchvatu, ale když otevřel oči, spokojeně se uklidnil.
Na břiše měl nakupená koťata a po boku mu vrněla šedá chlupatá Máca, co olizovala své potomky.
Můra naše pozná dobrýho člověka. Jestli ti přinesla mladý, tak tě bere. Jinýmu by ani drápem nevěřila.
Libuše odložila sešity dcer, šla šmudlat u Vladimíra.
Už je to lepší, opravdu! Puls máš klidný. Ale už mě takhle neděs! Záchranku bys v téhle rozbředlé břečce čekal až do zítra. A co bys tím získal? Umírat je brzy a v Hrdlořezích tě čeká víc práce než myslíš.
Jakou já… Práce? Tak možná Zorka a Bivoj. To je vše.
Kráva Zorka je unikát, neříkám, že ne. Ale někdo se o ni musí postarat. A Bivoj by zdivočel, kdybys tu nebyl.
Teprve teď si Vladimír všiml, že je večer okna zalepená, žárovka svítí. Zmateně zamžoural.
Kolik je vlastně hodin, Libuško?
Klídek, zůstaneš dnes u nás. Domů tě nepustím. Zorku jsem cestou pohladila, je v pořádku.
Libuše ještě objala svého muže v mezičase, když šla zaklepat na hrnec do kuchyně, a Ilja si sedl k Vladimírovi.
Máš to těžký?
Asi jo. Sám nevím…
Já vím svoje. L-e-n-k-a.
Nedráždi mě, Iljo… odvrátil se Vladimír, jen aby narazil na zelenkavé kočičí oči.
No vždyť i ta Máca tě pozná, že ti není do zpěvu. Všechny koťata na tebe naházela. Víc rozumu než většina. My, lidi, to máme těžší myslíme hlavou, ne instinktem. Jen už seš zavřený do sebe jako kosodřevina. Kdy to to v tobě bouchne? Někdy je zapotřebí někomu prostě věci vyžvanit nebo si aspoň zakřičet do jámy. Jinak tě ta tíha zašlápne. Známe se od šesté třídy, ne?
Sedmé…
Tak kolik let? No děs! Celé šediny ven a stále každý ve své ulitě, když jde do tuhého. Odpusť, že jsem nepromluvil dřív. Máš to v sobě, prý Vlk samotář, ale vlk taky není věčně sám. Rodinu jsme tu měli, partiáka taky. Když já potřeboval, pomohls mi bez dohadování. Pokud teď můžu já, nech mě. Dlužíme si to.
A jak? Jak bys pomohl?
Moje babička pravila, že člověk musí smutek vyřvat do světa nebo do díry v lese. Jen ne držet vše uvnitř. Jinak zbude jen popel. Dlouho jsme se neviděli, ale dnes, když tě Libuška tahala zpět mezi živé, mi to docvaklo. Láká tě být vlkem, ale život v samotě není pro lidi. Podej mi ruku, když budeš chtít. Já trdlo nejsem.
Vím, Iljo… hladil kocourky na břiše a rozhodl se mluvit. Co ti mám povědět? Je těžké přiznat, co člověka bolí. Víš, jak jsem měl Lenku rád. Byl jsi u toho, když jsem se vracel z vojny. Čekala mě. Svatba, vše jsi viděl.
Jasně. Ale nepochopil jsem, proč jste se rozešli. Celé roky spolu a najednou Lenka práskla do paty do města a ty do samoty. Proč?
Vladimír se odvrátil, slzy nikde, už si své vyplakal někde v lese. Křičel po nocích, volal ji potmě a pak padl na kolena a naříkal.
Nechce se mi věřit, že by byla Lenka někomu nevěrná. To na ni nepasuje.
Kéž bys měl pravdu. Ale já to viděl. Svlíknul jsem vám pravdu, kterou bys nechtěl.
Ilja úžasem málem spadnul.
S kým? Neříkej… s Petrem? S bratrancem?
Jo. Bydleli u nás se svojí mámou, půl roku. Zrovna když jsme s Lenkou finišovali dům. Domlouvali jsme pastvinu, chtěli jsme začít s kobylami. Lenka byla pro, koním rozuměla jako málokdo.
Ale v Hrdlořezích nikdo žádné fámy nešířil! To by se rozneslo.
Protože to bylo jen mezi námi doma. Navenek žádné pletichy.
Vydýchal se, mlčel dlouho, ale Ilja poslouchal dál.
Co ve městě? Co jsi vlastně spatřil?
Přijel jsem dřív v kuchyni v objetí s Petrem. Líbal ji, ona neuhnula. Co víc ti mám říct?
V tu chvíli Máca na Vladimíra sykla, že i paní Smetanová z vedlejšího pokoje jen stěží udržela injekci v ruce. Polapila koťata, uklidnila je a šla do kuchyně dusit plášť.
Promiň, kočičko! Já nevěděl…
Ani si nelži do kapsy, Vladimíre! Proč jsi si nebyl jistý, že kluk je tvoje krev?
Byl jsem, nebyl jsem… ale teta, Petrova máma, byla u Lenky, když rodila. Říkala mi všechno.
A co? Viděl jsi opravdu to, co si myslíš, že jsi viděl?
Oni se objímali… já na to neměl žaludek.
Libuše mezitím přišla s další injekcí. Lež, Vláďo, musíš si odpočinout!
Vladimír už neprotestoval, slzy mu tekly, nebránil se, a brzy ho uspala injekce.
Ilja vyšel na zápraží a čekal, až se Libuše vrátí domů z obchůzek. Byla dlouho pryč, i svítat začalo, ale přišla promrzlá, rozesmutnělá.
Tak? Těžké?
Bože, Iljo… Máš pravdu, lidi někdy rivalí víc než šelmy. Je to Vladimírův syn. Teta Tamara se přiznala.
Jak jsi to z ní dostala?
Libuše si utřela oči. Strašně dlouho nosila v sobě zášť. Tvoji babičku všechny chlapi milovali a ona se nevdala, protože byla navěky uražená. A když se do Hrdlořez nastěhovala, rozhodla se rodině “pomstít” a zinscenovala rozchod. Nalévala Petrovi do hlavy samé drby, až se to na Lence opravdu pokazilo. Lenka už byla těhotná, ale bála se pojmenovat věci nahlas.
Takže břemeno mezi ženami? Žárlivost?
Ano, i to. Tamara to všechno roky dusila. Ale Táně, Vladimírově mámě, se teď plakala na klíně, tatík by jí nafackoval. Nakonec jí už musí odejít pryč.
Lidé mají někdy děsivou sílu předstírat, že se nic neděje, viď.
Libuše pohodila hlavou, rozesmála se na sílu a křikla do kuchyně.
Vstávali, snídaně! Otočím palačinky, ještě někdo chce?
Hlavně rychle! Jen se podívej, co jsme za noc stihli vyřešit! Ilja zavtipkoval.
Slunce se už dralo na oblohu, pomalu začínal nový den.
Vladimír se belhal na verandu, oči mhouřil proti jasu, když uslyšel:
Ty… tys můj táta?
Kluk seděl na zápraží, k sobě tiskl štěně.
Podívej, má psí tlapy jak vlk. Myslíš, že z něj bude dobrý pes?
Vladimír si oddechl, smetl z kluka zbytek pochybností a sedl si k němu.
Z něj bude pořádný hlídač, kluku. Udělal jsi dobře.
Hnědé oči kluka, co byly Vladimírovi naprosto vlastní, se na něj usmály. Jemně mu položil ruku na rameno a přikývl.
Jsem to já. Jsem tvůj táta, Serjo.
Hurá! Tak pojď domů. Mamka smaží palačinky a babička slíbila, že mě vezme ke koním. Půjdeme?
A najednou Vladimír ucítil, jak mu povolil ten uzlík žalu na srdci, ten, co léta zacláněl slova i vzdechy. Uvnitř se něco narovnalo, rozjasnilo, a jeho hlas byl opět pevný, důvěrný. Opatrně kluka objal, nasadil mu štěně do dlaní a povídá:
Jdem! Máme spolu spoustu práce, synku. Spoustu práce na světěVladimír udělal první krok na prašné cestě, že mu až v botách zaskřípaly kamínky. Syn se u něj zaběhl, štěně skákalo kolem, a málem oba spadli smíchy do trávy, když je Máca sledovala z parapetu přimhouřenýma očima, aby si vše zapsala do své kočičí kroniky.
Ve vzduchu voněly lívance a někde v dálce zahřměla Sázava na jezech, jako by všechno staré z těla odnášela.
Lenka už stávala mezi dveřmi, v zástěře, kterou Vladimír celé roky neviděl, oči měla maličko provinilé, ale navzdory minulosti pozvedla ruku. Neřekl nic. Jen došel blíž, tiše pohladil synovy vlasy a přijal od Lenky talíř. Dva šálky, dva talíře, a všechny dlaně na jednom stole.
Slunce už stálo vysoko, koťata se rozutekla do světa a Zorka, kráva, zabučela na celou náves, aby bylo jasné, že ten den patří nový začátek.
A tak v Hrdlořezích, u stolu navoněného kávou, palačinkami a usmířením, kolovala slova, která spadla ze srdce až na talíř a žádný z nich už nechtěl zůstat sám. Stačilo jedno ráno, jeden upřímný pohled a všechno bylo zase jinak.
Život, na chvíli, byl zas v pořádku.