Samotář – český příběh o člověku žijícím na samotě uprostřed šumavských lesů

Dobré zprávy

Ty jsi ale přísný, Václave Nováku! A ne nadarmo ti říkají Samotar! Usmát se u tebe vymodlí málokdo. Jen pohled na tebe nahání hrůzu. Snad ti někdo zmrazil city, ne? Co se ti na tom životě tolik nelíbí?

Božena ještě chvíli vykládala, ale Václav už ji neposlouchal. Potichu si vzal svůj nákup z pultu vesnického obchůdku a zamířil k východu.

Tvoje Hanička přijela k mámě na pár dní. Přivezla s sebou malýho kluka. Slyšíš, Václave Nováku? A co když je to nakonec tvůj synek? Bude se tu courat bez otce? Vypadá po tobě!

Sousedčina slova ho zastihla ve dveřích. Zaváhal a málem zakopl o nízký schod, ale neotočil se. Na co by taky? Kdo chce, vymyslí si, co potřebuje. Po vsi se stejně všechno rozkecá, co nevědí, to si domyslí. Netřeba vysvětlovat, není proč. To jsou jeho a Haniččiny věci a jiným do toho nic není.

Jarní slunce, příliš silné na duben, polaskalo Václavovu tvář a on musel přimhouřit oči. Ztěžklé víčka padla a tvář ztvrdla v masku. Opatrně vykročil k silnici, když ho vytrhl dětský hlas:

Dávejte pozor!

Klučina přiběhl ke schodům obchodu a rychle zvedl dva roztomilé štěňata, co se tam motali.

Ještě byste je rozšlápl!

Oloupaný nosík, tmavé oči sklopené jako všichni z kraje, odstávající uši… Fakt je podobný! Drbny z vesnice možná mají pravdu. Ale Václav věděl, že tenhle kluk, co se na něj tak pozorně díval, není jeho syn. Příbuzný určitě, ale tak blízko zas ne.

Nechcete štěně? Koukněte, jaký má tlapky! Jak vlk, pěkně silný bude!

Václav jen zavrtěl hlavou a zamířil jinou uličkou, než potřeboval, prostě tou, co měl nejblíž. Tam ho síly opustily. Opřel se o dřevěný plot Smutných, lapal po dechu a měl pocit, že už dál nemůže.

Za co tohle všechno? Proč se vrátila? Co přiváží s sebou toho kluka, který by klidně mohl být jeho synem, kdyby se tehdy vše odehrálo jinak? Nebo ji snad Honza opravdu nechal na holičkách?

Myšlenky jedna přes druhou, srdce tluče jako splašené, bolí přesně tak jako před sedmi lety. Všechno si to pamatuje. A nejde mu poroučet umlknout. Ale měla by…

Lída Smutná práskla vrátky, vytřeštila oči a běžela k Václavovi:

Vašku! Co je? Je ti špatně? Pojď, pomůžu ti! Nebo mám zavolat Františka?

Její ruce na jeho zádech ho probraly a Václav otevřel oči.

Nemusíš, Lído… Hned půjdu…

Nepůjdeš nikam, zoufalče! Opři se o mě, no! Tak, krok po kroku, jdeš hezky. Ty máš ale váhu! Václave, ty si to srdce utrhneš, kdo pak za tebe ponesu vinu? Jsme přeci tvůj lékař, nezapomeň! Už mě dneska netrápěj, nechám ti změřit tlak, píchnu ti injekci a budeš jak nový okurek. Tak, pojď!

Nohy neposlouchaly, ale Lída byla silná. Skoro ho dotáhla na svůj dvorek, nakopla vrátka a zavolala:

Franto! Pomoz mi!

Dál si Václav nepamatoval skoro nic. Probral se až na gauči v obýváku u Smutných. Něco ho tlačilo na prsou, nešlo se nadechnout, už si myslel, že má infarkt. Ale když otevřel oči, usmál se pod jeho bokem se mazlila Lídina šedá kočka, vylizovala jedno z koťat, ostatní lozily po Václavově hrudi.

Naše Micka tě má prokouknutýho. Když k tobě nosí koťata, budeš dobrý člověk, Vašku, věř mi. Jinak by ti je nesvěřila.

Lída odložila sešity dcer, věnovala Václavovi úsměv a začala se o něj starat.

No vida! Už je líp! Pěkně lež, srdce už máš klidnější. Nedělej mi to už nikdy! Silnice jsou samá bláto, sanitka by nedojela. Co sis myslel? Umírat není pro tebe. Nemáš všechno hotové.

A co mám hotového? Krávu Madlu a psa Hektora, to je celý můj život…

Kráva potřebuje péči, a jestli si dovolíš být nemocný, kdo ji zalije a nakrmí?

Až teď si Václav všiml, že na oknech visí husté závěsy a v pokoji se svítí.

Kolik je hodin, Lído?

Lež, je pozdě. Dnes tě domů nepustím. Přespíš tady. Madlu jsem zahlédla, neboj, v pořádku je.

Lída objala manžela, otřela si tvář a šla do kuchyně, zatímco František si přisedl k Václavovi.

Není ti dobře, viď?

Něco se mnou je. Ani nevím co.

Já to vím. Hanka…

Nech to být, Franto… Václav se odvrátil, ale okamžitě se střetl se zeleným věrným pohledem kočky.

Vidíš, i Micka ví, že ti je těžko. František podrbal kočku za uchem. Zvířata cítí bolest lépe než lidi. Kdyby jsme alespoň občas vnímali srdcem jako ony! Ty všechno držíš v sobě, ale jak dlouho to vydržíš? Vím, že se o sebe postaráš, nesvěříš se nikomu… Ale vidím, co s tebou je. Jako Micka.

A co je ti po mých starostech?

Starostí mám dost. Ale když jsem potřeboval já, přišel jsi a pomohl beze slova. Dluh se sluší splatit. Dej mi šanci.

A jak bys mi chtěl pomoci?

Babička vždycky říkala: “Bídu musíš vypustit, vybrečet, ne dusit v sobě.” Kdo nemá komu, vykope jámu a tam zakřičí. Jinak tě sežere zevnitř. Ty už to v sobě dusíš roky. Pamatuju si, jak jsi žil sám na samotě a člověka jsi neviděl měsíce. Když tě dnes Lída oživovala, řekl jsem si, že už dost bylo mlčení. Samotar-samotar, ale nejsme vlci. Člověk nepotřebuje být sám. Znám tě od školních let! Kdy jsi k nám přišel, v šesté třídě?

V sedmé.

Kolik to je let, no hrozné pomyslet! Sám víš, všichni mlčíme, schovaní za rohy, když je zle. Promiň, že jsem se nezeptal dřív. Řekni, když ti to bude moc, rád pomůžu. Víš, že na plky nejsem.

To vím… Václav pohladil kotě po hřbetu a začal:

Co ti mám povídat, Franto? Stydím se. Jako chlap tohle nevykládá. Ale ty víš, jak jsem Hanku miloval. Byl jsi u všeho. Jak jsem za ní běhal do družiny, jak jsem se po vojně těšil domů. Všechno jsi viděl.

Ale co se stalo, že jste se rozešli? Nikdy jsem nevěřil, že tě Hanka podvedla.

Václav se zhluboka nadechl a pohlédl na něj.

Viděl jsem to. Na vlastní oči. Kdyby mi někdo řekl, neuvěřil bych…

Franta protočil oči.

Já tomu pořád nemůžu věřit, řekni mi všechno.

Všechno je špatně, Franto. Od začátku až do konce. Lhala mi. Prý mě miluje, ale pak… Kvůli ní jsem ztratil nejen ženu, ale i rodinu. Rodiče mě nepochopili a ostatní příbuzní se obrátili ke mně zády. Tady musí mít chlap sílu. Ale co je to za chlapa, když mu žena uteče k druhému? Kde má sílu? Žádnou… A já už taky ne…

Počkej, nespěchej. Co se přesně stalo?

Pamatuješ, jak jsem jel do města na jednání a nebyl tady skoro dva měsíce? Stavěli jsme farmu, plánovali jsme chov koní. Všechno zařídila Hanka, byla s koňmi od dětství, její táta byl jezdecký mistr. Ona mě poslala vyřizovat smlouvy. A ona tady zůstala…

A co? O žádných drbech se tu nemluvilo. A že by někdo věděl, to by se provalilo. Žádný náznak.

Nikdo nic nevěděl, stalo se to u nás doma. A já… Těžko se o tom mluví. Léta mlčím. Je pravda, že tohle už není kámen, ale hora uvnitř.

Franta polkl naprázdno.

S kým teda?

S Honzou. S mým bratránkem. Přistěhovali se s jeho mámou půl roku bydleli u našich. S Haničkou jsme tehdy dodělávali barák, řešili farmu. Kluk nešel, rozhodli jsme se nechat to osudu. A Bůh dal… ale ne mě…

Viděl jsem toho klučinu… Je povedený.

Pochyb nemůžou být, když jsem je viděl spolu… Honza ji objímal v kuchyni, líbal ji… A ona neprotestovala!

Micka zařvala až zaskřípalo, Václav se lekl.

Promiň, kočko… Nechtěl jsem…

Sehnul koťata k sobě a jemně je přikryl dlaněmi.

Vidíš, Franto, příroda je jasná. Máma vždycky ochání svoje. Věděl jsem, jak Hanka chtěla dítě, k doktorovi jít odmítala… A ona to “vyřešila” po svém. Když ne já, tak jiný…

Nepředstavuj si věci! Nemáš jistotu…

Přemýšlel jsem o tom roky… Ale když jsem počítal, nesedělo to. Honzova máma přijela, když Hanka rodila. Všechno mi vyjasnila.

A co jsi tehdy vlastně viděl?

Stáli v objetí… Líbali se.

Do místnosti nakoukla Lída.

Je hotovo, Václave, dám ti ještě injekci a zítra bude líp. Musíš odpočívat.

Václav jen kývl a nechal se ukolébat do spánku.

Franta šel za Lídkou do kuchyně.

Slyšelas všecko?

Slyšela.

Co na to říkáš?

Je čas otevřít pravdu. Včera jsem mluvila s Hankou, je na dně, sype ji to. Nejsem si jistá, že by byla viníkem. Přestanu chodit kolem horké kaše. Jdu za tetičkou, Václavovou, musí se to otevřít…

Lída si vzala bundu a odešla. Franta zůstal na zápraží, zapálil si a zadíval se do probouzejícího se rána.

Život je zvláštní. Myslíš, že máš štěstí v hrsti a ono ti proklouzne mezi prsty. Oni si s Lídou prošli kdejakou bolestí: oba rodiče umřeli, syna ztratili, dcery se narodily až po letech trápení. Lída měla výčitky prošvihla vážné příznaky, i když ji všichni ujišťovali, že za malého nemůže, trápila se. Teď, jako máma, když vidí Hanky syna, ví, jaké to je, když dítě roste bez táty…

Dlouho seděl, párkrát zkontroloval Václava, spokojil se, že spí, a zase se vrátil na zápraží. Dlouho, než se otevřela vrátka a do dvora vešla Lída.

Těžké to bylo? objal ji.

Ach, Franto… Lidi jsou někdy horší než zvířata…

Rozplakala se jako jejich malé holky. Hned začala s vyprávěním:

Václav je opravdový otec. Teta Tamara se mi přiznala.

Jak se ti to podařilo?

Asi se mě bála. Spěchala jsem od Hanky, ta mi vyprávěla svůj pohled byla už těhotná a Václavovi nestihla říct bála se. Měla tři potraty, i svému muži to neřekla. Oba samotáři. Výsledek? Bída.

Lída se rozkřičela, Franta ji objal.

A dál?

Tamara se mstila své sestře od mládí závist kvůli chlapovi, co se zalíbil oběma. Tamara byla přehlížená, Táně šlo vše samo. Je to stará křivda. Po letech se vrátila do rodiny, po ovdovění, a vymýšlela, jak nejvíc ublížit. Věděla, že když rozbije Václavovi život, zničí i zbytek rodiny. Táňa, Václavova máma, ji přijala, nevěděla co provedla. Když po letech přišla pravda najevo, Táňa ji vyhnala, i se synem. Pak běžela za Haničkou, omlouvala se. Hanička pojmenovala syna po dědovi Patrik.

Franta ji políbil.

Zvládla jsi to.

Pozdě… Tohle se mělo stát dávno dřív! Proč to lidi nikdy neřeknou nahlas? Naštvaná jsem, mohla bych smažit lívance bez pánve!

Máš hlad? Já jo!

Na, jdi se oholit! Připravím snídani. Holky brzo vstanou, i Václav musí něco sníst. Čeká ho těžký den.

Slunce už zlatilo krajinu, schovávalo zbytky šera.

Václav vyšel v županu na dvůr, zamračil se do světla a trhl sebou, když uslyšel:

Jste můj táta?

Kluk seděl na schodech, mačkal v náručí štěně.

Koukněte, jaký má tlapy! Silný pes bude, viďte?

Václav se nadechl, sedl si vedle Patrika, pohladil štěně.

Z toho bude pořádný pes. Dobře jsi vybral.

Upřené černé oči, nápadně podobné jeho vlastním, ho nepouštěly. A Václav položil ruku synovi na rameno, stiskl lehce a kývl:

Jsem tvůj táta, Patriku.

Tak pojďte domů. Mamka dělá snídani, i babička přišla. Říkala, že mě vezme na koně. Můžu?

Václav v tu chvíli pochopil, že ho tíže, která ho dusila, pustila. Něco v něm povolilo, prosvětlilo se a vrátil se mu hlas.

Zvedl štěně, podal synovi ruku a usmál se:

Můžeš. A máme toho spolu hodně před sebou, synku. Tolik práce…

Obloha byla prozářená. Nový den začal.

Rate article
Add a comment