Zuzana a já jsme se seznámili hned první den školy, a Jakub se k nám přidal až na konci školního roku. Bylo mi jasné hned od začátku, že Jakub měl pro Zuzanu slabost. Dokonce ji požádal o ruku na Silvestra. Zuzana však odmítla, řekla mu, že se chce soustředit na studium a není připravená na vztah.
Jakub neztrácel naději a zůstal Zuzaně věrným přítelem. Na konci druhého semestru to zkusil znovu, ale Zuzana ho opět odmítla, tentokrát ještě jemněji, a navrhla, abychom zůstali přáteli. Později mi svěřila, že má radši kluky sportovně založené a finančně zajištěné.
Přestože měla Zuzana k Jakubovi určité výhrady, vždy jsem věděl, že je to hodný, dobrosrdečný kluk, i když neměl moc peněz. Časem si Zuzana našla muže, který splňoval její požadavky, a pozvala nás na svatbu do Prahy. Bohužel jsem kvůli nemoci dorazit nemohl a Jakub pozvání také odmítl, protože se cítil situací dotčený.
Ten den Jakub přišel ke mně domů, hledal útěchu a sdílel se mnou svoji bolest žena, kterou miloval, se vdávala za někoho jiného. Po svatbě jsme spolu trávili více času a naše přátelství se prohloubilo. Právě v těžké době, když moje babička onemocněla a maminka se o ni starala, mi Jakub řekl, jak moc mu chybím. Nakonec naše přátelství přerostlo v něco víc.
Za rok jsme se vzali a začali jsme budovat společný život. Naše štěstí však narušila Zuzana, která přišla o manžela byl starostou Brna a zemřel tři roky po svatbě. Zuzana nás poprosila, jestli by mohla zůstat u nás, dokud si nenajde nové bydlení.
Na závěr jsem si uvědomil, že život člověka často vede nečekanými cestami a skutečná láska se někdy skrývá tam, kde ji nejméně čekáme. Důležité je nespěchat, nechat věci plynout a neztrácet víru ani v těžkých chvílích.