S věkem jsem si uvědomila, že už nikdy nechci znovu do manželství.
Léta jsem si říkala, že jsem celý život byla ideální matkou – starostlivou, něžnou, bez špatných návyků, oporou pro své děti v jakékoli chvíli. Mám je tři: dva syny a dceru, které jsem vychovala s láskou a obětavostí. Nejmladšího, Jiřího, jsem porodila ve 37 letech, a mezi ním a staršími dětmi je značný věkový rozdíl. Vždy jsem pro ně byla oporou, pevnou skalou, ale teď si uvědomuji, jak málo jsem toho nechala pro sebe.
Můj život byl plný práce. Neustále jsem pracovala, táhla rodinu, ale na sebe jsem utrácela jen drobky. Vše šlo na děti, na domov, na jejich pohodlí. Nikam jsem necestovala, neodpočívala, neopečovávala se – i když jsem po tom v hloubi duše toužila! Před svatbou jsem byla jiná: svobodná, lehká, často jsem vyrážela k moři nebo do hor, kam mě srdce táhlo. Pak jsem se provdala za Karla. Nebyl to špatný člověk – nepil, nekouřil, staral se o domov, jak uměl. Ale jeho nepořádek mě doháněl k šílenství: všude se válelo oblečení, chaos byl součástí našeho života. A v 55 letech, když děti dospěly a odešly, jsem se podívala na sebe a pochopila: už takhle nemohu dál.
Žili jsme v prostorném domě pod Brnem, ale ten dům dávno přestal být mým. Karel si našel drahou zálibu – lov. Tři čistokrevní lovečtí psi, arzenál zbraní, kůlny plné vybavení – to všechno pohlcovalo jeho čas a peníze. A já? Ani si nemohla pořídit kočku – nemohl je vystát. Mnoho věcí, které jsem měla ráda, v něm vyvolávalo jen podráždění. Mé sny a radosti se dusily pod jeho lhostejností.
Před šesti lety, v září, jsem odešla do důchodu, ale pracovat jsem nepřestala – zvyk mít věci pod kontrolou byl příliš silný. A tak, jako důchodkyně, jsem se odvážila. Navrhla jsem Karlovi rozvod s podmínkou: nechám mu náš třípokojový dům, garáž, auto, veškerý nábytek, jeho psy a zbraně, a na oplátku žádám jen dvoupokojový byt pro sebe. Souhlasil bez námitek – naše spojení už tehdy bylo jen nitkou. Děti odešly, dům se vyprázdnil a já se unavila žít pro něj, rozpouštět se v jeho životě, aniž bych cokoli dostávala zpátky.
V listopadu před dvěma lety jsem se přestěhovala do svého nového bytu v centru města. S jedním ošoupaným kufrem v ruce, do prázdných stěn, kde nebyla ani stopa po minulosti. A víte, byla jsem šťastná – až k slzám, až do chvění na hrudi! Poprvé za desetiletí jsem se nadechla z plných plic. Začala jsem se postupně zařizovat: vyměnila jsem trubky, dala nová okna, renovovala dveře. Každý hřebík, který jsem do toho bytu zatloukla, byl mým malým triumfem.
Rozvedli jsme se oficiálně a od té doby můj život opět získal barvy. Každý rok jezdím k Černému moři, poslouchám živou hudbu na koncertech, vyrážím na cesty, o kterých jsem v mládí snila. Mám dva chlupaté kocoury – čistokrevné, hrdé, mé věrné společníky. Se svými dětmi mám skvělé vztahy: těší se za mě, volají a navštěvují mě. A teď, ve svých téměř 62 letech, se cítím tak lehká a klidná, že se nebojím říct: to jsou nejšťastnější léta mého života. Nechci nic měnit, nechci přijít o tuto svobodu.
Znovu se vdát? Nikdy. Příliš mnoho jsem toho dala – roky, sílu, sny – abych se znovu svázala pouty, která by se mohla stát řetězy. Brzy mi bude 62 let a jedině o co se modlím, je, abych dál mohla užívat tohoto nového, mého světa po mnoho dalších let. To je můj příběh – příběh ženy, která konečně nalezla sebe sama po desetiletích obětí. A toto štěstí si nikomu nesvěřím.